Dubnový příběh

Na tu hospodu jsem narazil právě v té chvíli, kdy jsem si říkal, že už není možné, abych našel aspoň nějaké místo, kam by se dalo ukrýt před deštěm.

Podle všeho to byla hospoda. Výčepní pult, stoly, hosté. A prazvláštní ticho.
Když jsem vešel, dva nebo tři lidé zvedli hlavy směrem ke mně. A pak je zase sklonili ke svým sklenicím.
Pro mě bylo nejdůležitější, že je uvnitř sucho. Úplně jsem cítil, jak ze mě stoupá pára. Docenil jsem nepromokavost svého oblečení i svých bot.
„Posaďte se k nám,“ zavolala na mě od jednoho stolu žena středního věku. Polkl jsem naprázdno, rozhlédl se po lokále, pokrčil rameny a přisedl.
„Vy nejste místní, že?“ zeptal se muž vedle té ženy.
„Ne, nejsem,“ usmál jsem se. „Já nejsem nikde místní.“
Nechali tu větu viset ve vzduchu, protože se ke mně kolébavou chůzí přiblížil výčepák. Měl postavu řezníka nebo zaměstnance jatek.
„Co si dáte, pane?“ zeptal se.
Po všech těch letech vím, že zeptat se „Co tu dnes čepujete?“ je první zákaznická chyba. Mírně jsem se rozhlédl a pak jsem se rozhodl pro neutrální odpověď:
„Přineste mi to nejlepší ze všech místních možností.“
Pokýval hlavou a zase se odkolébal.
„Já jsem Marta,“ řekla žena, která mě přizvala ke stolu. „A tohle je můj muž Oskar,“ dodala s pohnutím hlavy k tomu muži, který se mě ptal, jestli jsem místní.
Řekl jsem jim svoje jméno.
„Zvláštní jméno,“ řekla Marta, „nevím o nikom, kdo by se takto jmenoval. Vaši rodiče měli asi velký smysl pro humor.“
Nechtěl jsem kazit atmosféru vysvětlováním, že svého otce jsem za svůj život viděl jen třikrát, z toho jednou na pohřbu mé matky a jednou na jeho vlastním pohřbu.
Ani o tom, jak moje matka zemřela v mých necelých sedmnácti letech.
Ani o jiných věcech.
Výčepák přede mě postavil půllitr tmavého piva.
Bylo příjemně hořké.
„Můžu si přisednout?“ ozvalo se vedle mě.
Otočil jsem hlavu. Vedle mě stála štíhlá žena ve vytahaném pleteném fialovém svetru a sepraných džínách. Pokud jsem mohl posoudit, jako jediná z hostů restaurace nic nepila.
Na pravé polovině hlavy a na zátylku byla ostříhaná na ježka, na levé straně hlavy měla vlasy sčesané do takzvané patky, která byla v módě někdy v osmdesátých letech minulého století.
Přikývl jsem. Posadila se plynulým pohybem.
„Já jsem Laura Bergová,“ řekla a natáhla ke mně pravici.
Řekl jsem jí svoje jméno.
Její ruka byla podezřele studená.
„Jako bych vás odněkud znala,“ řekla, „váš příchod mě sem přivedl.“
„Jak to myslíte?“ chtěl jsem vědět.
„Brzy poznáte,“ odpověděla.
„Mám vám něco objednat?“ nabídl jsem.
„Kdepak,“ usmála se a zavrtěla hlavou.
Zaznamenal jsem, že Marta, jak se mi představila ta první žena u stolu, se snaží získat moji pozornost.
Otočil jsem se k ní.
„Říkali jsme si s Oskarem,“ nahodila, „že jestli nemáte, kde spát, můžete přenocovat u nás.“
Podíval jsem se na ně udiveně. Takovou pohostinnost jsem v těchto končinách nečekal.
„Jestli vám to nebude vadit,“ řekl jsem opatrně.
„Nebude, nebojte se,“ ujistila mě Marta.
Přikývl jsem a otočil jsem se k Lauře Bergové.
Jenže už tam nebyla.

„Půjdeme asi dvacet minut,“ řekl Oskar venku před hospodou. Déšť stále trval, i když mi připadalo, že je slabší.
„Můžeme vyrazit,“ souhlasil jsem a víc se schoulil ve svém oděvu.
Z jedné strany šel vedle mě Oskar a z druhé Marta.
„Hlavně pozor na černého medvěda,“ pronesl Oskar najednou bez jakékoli souvislosti.
„Černý medvěd?“ chtěl jsem vědět.
„Místní pověra,“ špitla Marta.
„Před černým medvědem nikdo neuteče,“ špitl Oskar, „a kdo před ním neuteče, toho černý medvěd zabije.“
Vzápětí se objevil blesk, tak silný, že na kilometr od nás bylo světlo jako v poledne.
Oskar se viditelně roztřásl.
„To byl ten medvěd?“ naznačil jsem hlavou, když blesk odezněl.
„Ne, maximálně nějaká srnka,“ odpověděla Marta.
Oskar se pořád třásl a něco si mumlal.
Vzápětí se objevil další blesk a zase spalující světlo.
Pohybující se zvíře, patrně srnka, už vidět nebylo.
Pokračovali jsme v chůzi a Oskar se stále třásl.
Když se rozsvítil třetí blesk, Oskarův třes dosáhl vrcholu.
A když blesk odezněl, ležel Oskar na zemi.
„Pomůžete mi s ním, prosím?“ zeptala se mě Marta. „Už to není daleko.“
„Co se mu stalo?“ zeptal jsem se, zatímco jsem zvedal Oskara ze země a rovnal ho vedle sebe, abych ho mohl podpírat.
„Asi šok,“ řekla, „nestává se mu to často,“ a šla kousek přede mnou.

Jejich dům byl útulný. Přízemí a jedno poschodí.
V přízemí byla ložnice. Tam jsem, s Martinou pomocí, Oskara uložil.
„Bude v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Určitě,“ odpověděla a pak sebou trhla, jako by se probudila, a zeptala se: „Můžu vám nabídnout aspoň heřmánkový čaj?“
Přikývl jsem.

Po čaji jsem se nechal dovést do pokoje v poschodí. Usnul jsem prakticky hned.

Ráno mi Marta připravila snídani, kterou by normálně jedli aspoň čtyři lidé.
„Jak dlouho se zdržíte?“ zeptala se.
„Měl jsem v plánu hned dnes ráno odjet,“ řekl jsem věcně.
„A nemohl byste zůstat pár dní, než se Oskar dá do pořádku?“
Zamyslel jsem se.
Vím, že ať jdu, kam jdu, nikde na mě nikdo nečeká.
„Tak jo,“ souhlasil jsem.

Po snídani jsem si šel projít vesnici. Působila zvláštním tichým dojmem. Jsem zvyklý na různé zvuky, štěkot psů, kdákání slepic, ale tady jako by nic z toho neexistovalo.
Když jsem se vrátil, stála Marta v chodbě a tvářila se zoufale.
„Prosím, pomozte mi,“ řekla naléhavě, „zamkl se v koupelně a odmítá vyjít.“
Zabušil jsem na dveře koupelny.
„Oskare, otevřete,“ řekl jsem nahlas.
Nic. Ani slovo reakce.
Marta měla v očích slzy.
Mé rozhodnutí bylo krátké. Soustředil jsem se, abych do kopu dal potřebou sílu.
Podařilo se mi vykopnout zámek a dveře povolily.
Oskar ležel na podlaze koupelny a divně chrčel.
V pravé ruce měl břitvu a na těle několik řezných ran.
Jakmile jsem se zorientoval, oslovil jsem Martu.
„Přineste nějaké obvazy. Rychle.“

Marta zatelefonovala místnímu doktorovi, který slíbil, že doraz co nejdříve.
Poté uvařila kávu a nabídla mi.
S vděčností jsem přijal.
„Než jsme se s Oskarem seznámili, každý jsme někoho měli,“ řekla tiše. „Jednoho dne jsme se potkali a naprosto spontánně odjeli na dva týdny na jih. A po návratu se ke mně Oskar nastěhoval.“
Usrkla kávy a pokračovala: „Když není v šoku nebo nemá sklony k sebepoškozování, pracuje jako kameník. A moc šikovný. Dokáže opravit zídku, že nikdo nepozná, že byla poškozená.“
Přikývl jsem.

Překvapilo mě, že ještě existují doktoři, kteří navštěvují pacienty v domech. Doktor, který dorazil, se tvářil klidně, Oskara zkontroloval, a potom vystavil několik receptů s tím, jak a co a kdy má Oskar brát. Potom se rozloučil a bylo vidět, že se s Martou dobře znají.
„Prosím, zajeďte do města do lékárny,“ oslovila mě Marta a přisunula ke mně klíče od auta.

Auto byl starý Mercedes hráškově zelené barvy.
K tomu všemu měl řadící páku připojenou z boku sloupku volantu, jako tomu bývalo v Trabantu nebo Wartburgu.
A když jsem konečně dešifroval, jak s ní zacházet, objevilo se, že má pouze tři rychlostní stupně.
Ale jel v pohodě, to zase ano.

V lékárně jsem podal recepty magistře, která si je rozložila před sebou, zamyslela se a pak pronesla:
„Tohle budu muset namíchat. Můžete počkat dvacet minut?“
To mi nevadilo.

Pročítal jsem si nějaké reklamní prospekty, když se mě někdo zezadu dotkl.
Otočil jsem se.
„Pamatujete si mě?“
„Laura Bergová,“ řekl jsem věcně.
„To je dobře, že si mě pamatujete,“ usmála se, i když podivně smutně. Měla na sobě stejný svetr i džíny, prostě vypadala stejně jako v hospodě.
„Se vám u nás zalíbilo?“ nahodila.
„Marta mě poprosila,“ řekl jsem, „abych zůstal, než se Oskar dá do pořádku,“
Přikývla.
„Kdybyste chtěl,“ řekla tiše, „kousek od vesnice, kde Marta s Oskarem bydlí, je Rohův kopec. Nemůžete to minout, vede tam turistická stezka. Jsou tam moc pěkné výhledy do okolí, určitě se vám budou líbit,“ usmála se.
„Promyslím to,“ slíbil jsem.
„Myslím, že paní Pavlovičová už to pro vás umíchala,“ kývla hlavou k pultu.

Po dalším týdnu to už vypadalo, že se Oskar dostává do formy. Byl schopen komunikovat, jíst, dokonce vyšel z domu a udělal si krátkou procházku.
„Jsem vám vděčný, že jste zůstal,“ řekl mi, „jen mám strach, zítra má být úplněk.“
Moc jsem mu nerozuměl.

Vydal jsem se k Rohovu kopci. Cesta byla překvapivě plynulá a pohodlná.
Těsně pod vrcholem jsem se zastavil.
Laura Bergová tam napůl stála, napůl seděla, opřená o zkřivený strom. Měla před sebou blok a kreslila.
„Přišel jste, to je dobře,“ usmála se.
„Ano,“ přikývl jsem. „Oliverovi už je dobře. Nebo aspoň tak vypadá. Jen říkal něco, co vypadá, že má strach z úplňku.“
Přikývla. „To mě nepřekvapuje,“ řekla.
Pokrčil jsem rameny a rozhlédl se.
„Mluví o mně někdy?“ zeptala se Laura. „Mluví o mně Marta? Nebo Oskar?“
„Jsem u nich pár dní,“ odpověděl jsem vyhýbavě. „Ale ne, dosud o vás nemluvili.“
„A co vám vlastně říkali?“
„Vlastně nic moc,“ připustil jsem. „Jen tolik, že oba předtím, než se seznámili, někoho měli.“
„Já vím,“ řekla, „já to vím nejlépe.“
„Vy jste,“ řekl jsem překvapeně, „vy jste žila s Oskarem?“
„Vůbec ne,“ odpověděla, „já jsem žila s Martou. Dvanáct let. Pak se objevil Oskar a Marta se bláznivě zamilovala právě do něj. Oskar má asi strach, že by po mně mohla Marta znovu toužit. Proto o mně nikdo z nich nemluví.“
Trochu se mi zatočila hlava.
„Ale já to Martě a vlastně ani Oskarovi nevyčítám,“ pokračovala klidně, „jsem ráda, že je Marta šťastná.“
Pokýval jsem hlavou.
Pak ke mně natáhla ruku a vzala mě za mou.
„Líbej mě,“ řekla tiše.
„Já? Proč?“ cukl jsem sebou.
„Neptej se,“ přisunula se ke mně blíž a naše rty se potkaly.
Působila jemným a měkkým dojmem. Zaslechl jsem, jak jí z úst vyjel nenápadný vzdech.
„Jak dlouho se zdržíš?“ zeptala se, když jsme se od sebe odpojili.
„Moc ne,“ odpověděl jsem podle pravdy. „Slíbil jsem, že zůstanu, než bude Oskarovi dobře. Dnes už je mu lépe, tak zítra, možná pozítří se s nimi rozloučím.“
„Škoda,“ povzdechla si.
A znovu se ke mně přiblížila.
Stáli jsme naproti sobě spojeni dlouhým polibkem. Nechtěla mě pustit. Když už jsem si říkal, že by bylo dobré se zase rozpojit, vzala mou ruku a vsunula si ji pod svetr a vedla ji směrem nahoru.
Ovšem ve chvíli, kdy jsem špičkami prstů ucítil okraj její podprsenky, se ode mě odtrhla a vyděšeně vykřikla: „Co tu dělají všichni ti psi?“

Otočil jsem se.
Okolo nás stály v několikastupu desítky, možná stovky psů. Od mopslíků a čivav až po bernardýny a jiné, které jsem si ani nedokázal představit.
Všichni ti psi tam stáli, dívali se na nás a temně vrčeli.
Sklonil jsem se k prvnímu z nich. Ten se vzepjal na zadních nohou a předními se o mně opřel.
Cítil jsem jeho vlhký dech a díval jsem se mu do očí, ve kterých se proháněla temnota.
„Jestli vás posílá Xolotl,“ řekl jsem tomu psovi, který se o mě opíral, „tak nemusí. Nic mi nedluží. Opravdu nic.“
Pes štěkl.
Pak seskočil a pokročil o dva kroky k Lauře.
„Nic nedělej,“ řekl jsem jí. „Chovej se naprosto normálně.“
Pes ji zblízka očichal.
Pak znervózněl.
Couvl o dva kroky a zakňučel.
Všichni ostatní psi jako na povel zaštěkali.
Třikrát.
Pak ten, který se o mně opíral, přišel znovu ke mně. Zvedl hlavu a zaštěkal. Desetkrát.
Pak odešli.
Najednou tam ti psi nebyli.
A když jsem se ohlédl, nebyla tam ani Laura.

Marta s Oskarem měli dobrou náladu. Nevím, o čem si povídali, ale oba se smáli. Tedy Marta se smála poměrně decentně, zato Oskar se chechtal na celé kolo.
„Kde jste byl?“ zeptala se mě Marta poté, co se oba přestali smát.
„Na Rohově kopci,“ řekl jsem bezelstně.
Marta jen přikývla, zato Oskar ztuhl.
„A potkal jsem tam Lauru Bergovou,“ dodal jsem opět zcela bezelstně.
Marta vyjekla a Oskar se roztřásl.
„To…, to není…, to není možné,“ začal vykřikovat. „Nemohl…, nemohl…, nemohl jste…, nemohl jste potkat Lauru Bergovou, nemohl.“
Podíval jsem se tázavě na Martu.
„Laura Bergová,“ špitla, „se krátce po mém seznámení s Oskarem odstěhovala a nikomu neřekla kam. Od té doby ji nikdo neviděl.“
Oskar se celý třásl, měl oči v sloup a opakoval: „Lauru… nemohl… Laura… není.“
„Počkejte,“ řekl jsem Martě, „byla přece v hospodě, když jsme se seznámili, chvíli seděla s námi třemi u stolu.“
„Ne,“ pronesla Marta pevně, „tam nikdo další kromě nás tří nebyl. A podívejte se na Oskara. Už byl skoro v pohodě a vy jste ho takhle rozrušil,“ a vrhla se k Oskarovi a začala ho uklidňovat.
„Nebojte se,“ řekl jsem klidně, „zítra ráno se sbalím a odejdu.“
„To uděláte dobře,“ pronesla Marta chladně.

Měsíc mi připadal neuvěřitelně velký. Okolo jedenácté hodiny jsem se tiše vykradl z domu. Celé okolí bylo od měsíčního svitu nasvícené jako divadelní pódium. Přesto jsem našel stín, do kterého jsem se mohl schovat.
Nejdříve kolem mě proběhla toulavá kočka, pak někde zaštěkal pes a další mu odpověděl.
Divné. V této vesnici jsem slyšel psy štěkat vůbec poprvé.
Dvě minuty po půlnoci se dveře domu otevřely a vyšel z něj Oskar. Nesl si pod paží brašnu, která podle zvuků, které z ní vycházely, obsahovala nářadí.
Vždyť je kameník, sám to říkal, ozvalo se mi v hlavě.
Nechal jsem mu dostačující náskok a vyrazil za ním. Nemusel jsem ho ani moc sledovat, mířil přímo k Rohovu kopci.
Cestou do kopce zpomalil. Na vrcholu se pečlivě rozhlížel.
Přišel ke stromu s ohnutým kmenem, o který se Laura Bergová předtím opírala.
Něco si pečlivě prohlížel. Pak zamířil k nedalekému keři.
Šel jsem asi čtyři kroky za ním.
Nepřekvapilo mě, že se pod keřem skrývala jáma, do které se Oskar vsoukal.
Počkal jsem, až bude uvnitř, a vsoukal jsem se za ním.

V jámě bylo kupodivu dobře vidět. Oskar měl nasazenou čelovku, která svítila překvapivě silně. Brašnu s nářadím měl položenou u nohou. Nářadím klepal do jedné stěny. Jeho soustředění bylo určitým způsobem obdivuhodné.
Stál jsem necelé tři kroky od něj, když svou práci na chvilku přerušil a otočil se ke mně.
„Přišel jste,“ řekl úplně jiným hlasem, než který jsem od něj běžně očekával. Zněl překvapivě sebevědomě a silně.
„Přišel,“ zopakoval jsem po něm.
„Tak se podívejte,“ ukázal k otvoru, který vydlabal ve stěně jámy.
Přistoupil jsem blíž a podíval jsem se.
Díval jsem se do podivuhodného výklenku. Až poté, co se moje oči přizpůsobily, jsem pochopil, že je to hrobka.
Leželo tam lidské tělo, nebo to, co z něj zbylo.
Poznal jsem ten štrikovaný fialový svetr.
„To je Laura Bergová,“ řekl jsem přiškrceně.
„Ano,“ souhlasil Oskar. „Přišel jsem, abych se přesvědčil, že je pořád tady.“
Otočil jsem se k němu.
„Vy jste ji…, zabil?“
„No dovolte,“ skoro se Oskar urazil. „Nikoho jsem nezabil. Já jsem ji sem pouze zazdil.“
„A jak jste ji sem dostal? Ta díra v zemi není moc velká.“
Zarazil se. Jako by chtěl něco říct a zároveň nechtěl.
„Medvěd,“ řekl.
„Medvěd?“ zopakoval jsem.
„Medvěd je tu odedávna,“ řekl. „Dříve, než tu byl kdokoli z nás.“
„Už z dob Germánů nebo Keltů?“ ujišťoval jsem se.
„Mnohem, mnohem dřív. To si ani neumíte představit. Nikdo si to neumí představit. To, co tu bylo ještě předtím, než sem přišli Keltové.“
Postupně jsem si prohlížel prostředí. Chtěl jsem na Oskara zaútočit, ale prostor mi to nedovoloval.
„Teď víte moje tajemství,“ Oskar najednou vypadal vyšší. Narovnal se v zádech a už to nebyl ten skrčený Martin manžel. „A samozřejmě nesmíte zůstat mezi lidmi. Vlezte si tam k Lauře,“ a jakýmsi tím kladivem ukázal do výklenku, kde ležely Lauřiny pozůstatky.
„Jak mě chcete přesvědčit?“ zkoušel jsem si udržet čas.
„Medvěd,“ řekl Oskar. „Medvěd,“ řekl hlasitěji. „Medvěd,“ doslova zařval.
A pak se to stalo.
Od otvoru, kterým jsme sem oba vlezli, se ozval řev.
Reflexivně jsem se tam ohlédl.
Stálo tam černé monstrum, které vyplňovalo zbývající volný prostor. Do tmy svítily jeho oranžové oči a vzduch se naplňoval smradem jeho mrtvolného dechu.
Monstrum se sunulo ke mně.
„Vlezte tam,“ řekl Oskar.
Monstrum se mě už dotýkalo čumákem.
„Vlezte tam,“ opakoval Oskar.
Monstrum zaútočilo a seklo mě do tváře. Cítil jsem, jak krvácím.
„Vlezte tam, nebo vás zabije,“ trval na svém Oskar.
Moje možnosti nevypadaly nejlépe.
Ustoupil jsem a vsoukal se do výklenku k Lauřinu tělu.
„Tak je to správně, pochopil jste,“ pronesl Oskar spokojeně.
„Teď vás tam zazdím. Jako Lauru. Když mi o ní Marta řekla, věděl jsem, že se musím Laury zbavit. Přinutil jsem ji napsat dopis, že se stěhuje pryč. A teď to víte a musíte zůstat tady.“
Medvěd stál vedle něj a dodával jeho slovům větší dopad.
Zídka, kterou Oskar stavěl, mi byla ke kolenům.
Sledoval jsem ho, určitým způsobem jsem obdivoval jeho zápal, a snažil jsem se přemýšlet, jak s touto situací naložit.
Soustřeď se a probuď svoji sílu, ozvalo se mi v hlavě a něco mi olízlo ruku.
„Xolotle?“ špitl jsem.
Nic neříkej, probuď svoji sílu a rozkopni to, ozvalo se mi v hlavě a u mých kolen se ozvalo tiché štěknutí.
Zídka mi sahala k pasu a Oskar byl skloněný.
Zavřel jsem oči, nadechl jsem se a vyrazil nohama napřed.
Kopl jsem do správného místa. Zídka praskla a jeden z kamenů Oskara omráčil.
Medvěd zařval.
A něco ve tmě zaštěkalo.
Oskarova čelovka mířila ke stropu jámy a ve tmě se zmítala dvě temná těla.
Pak už jen jedno.
Medvěd zmizel.
Sesunul jsem se k zemi.
Seděl jsem na zemi a funěl jsem jako parní lokomotiva.

„Haló, je tam někdo?“ ozvalo se od vchodu.
„Jsem tu já a Oskar,“ vykřikl jsem.
Od vchodu se objevilo světlo a do jámy vešel policista.
„Co se tu stalo?“ položil tradiční policejní otázku.
Ukázal jsem na Oskara. „Přiznal se mi, že tady do toho výklenku zazdil Lauru Bergovou,“ a ukázal jsem ke zbytkům jejího těla. „A pokusil se tam zazdít i mě. Když jsem se bránil, povedlo se mi ho omráčit. Nejspíš ještě žije.“
Policista se sklonil k Oskarovi.
„Žije,“ pokýval hlavou.
„Jak jste se sem vůbec dostal?“ chtěl jsem vědět.
„Vlastně ani nevím,“ přiznal se. „Před necelou hodinou začali štěkat všichni psi. Já jsem vypustil toho svého a ten běžel rovnou sem a já za ním. A tak jsem našel vás.“
Pomalu jsem se postavil.
„Půjdeme ven a já zavolám posily. A od vás budu potřebovat vysvětlení.“

Oskarovo tělo odvezla sanitka, doprovázená policejním vozem. Já jsem šel s policistou. V jednu chvíli jsem si sáhl na obličej. Krvácející jizvy zmizely.

Bylo před pátou hodinou ráno, když jsem se vrátil do Martina a Oskarova domu.
Vedle Marty stála žena v uniformě.
„To je moje sestřenice Alžběta,“ řekla Marta tiše. „Řekla mi, co se stalo, co udělal Oskar s Laurou a co jste udělal vy.“
„Chápu,“ řekl jsem tiše.
„Vaše věci jsem vám sbalila,“ řekla tiše Marta.
Přikývl jsem.
„Naši lidé tu jámu prohledali,“ zapojila se Alžběta. „A zjistili, že takových výklenků je tam dalších šest. Ještě nevíme, jestli jsou ve všech nějaká těla a za kolika z nich případně stojí Oskar. Zatím čekáme, až bude schopen výslechu, protože máme připravené sdělení obvinění.“
„Alžběta vás zaveze do města,“ dodala Marta a její sestřenice přikývla.

„Jenom mi řekněte jednu věc,“ nahodila Alžběta, když už byla vesnice daleko za námi. „Jak jste mohl potkat Lauru Bergovou, když ta byla prokazatelně už mrtvá?“
„Těžko říct,“ pokrčil jsem rameny, „na duchy nevěřím, takže si ze mě asi někdo vystřelil a předstíral, že je Laura Bergová.“
Oba jsme chvíli mlčeli.
„Jednou,“ řekla, „jsem našla v lese kostru nějakého zvířete. A v jeho lebce si udělali hnízdo nějací vrabčáci nebo co to bylo za ptáčky.“
„Aha,“ udělal jsem.
„A tehdy jsem pochopila, že smrt může přinést nový život,“ dodala.
Na chvíli jsem se zamyslel a pak jsem si řekl, že má asi pravdu.