Druhá míza s vůní střelného prachu

V mých čtyřiačtyřiceti by mě už nemělo překvapit vůbec nic. Viděl jsem lidi umírat, viděl jsem lidi prosit o milost a jednou jsem viděl chlapa, který se pokusil ukrást upírovi svačinu.

Přesto mě pohled na moje dva rozvedené rodiče, jak se potácejí z narozeninové oslavy mé sestry s lahví levného ginu v ruce, vyvedl z míry.

Bylo po půlnoci.
Vzduch v Praze byl lepkavý, těžký a smrděl zmoklým asfaltem.
Přesně ten typ noci, kdy slušní lidé spí a ti ostatní dělají věci, ze kterých mají právníci radost.
„Podívej se na ně, Tadeáši,“ prohodil Charly, když jsme seděli v mém starém kupéčku a sledovali je přes špinavé čelní sklo.
Charly byl tátův bývalý kumpán z dob, kdy se ještě „podnikalo“ s kradenými auty.
Nosil sako, které pamatovalo Husáka, a v kapse měl devítku s upilovaným úderníkem.
„Tvůj starej má styl. Sice žije patnáct let s tou hysterickou fúrií ze Smíchova, ale jak ucítí tvou matku a rum, jde loajalita stranou. Tomu se říká charakter.“
„Drž hubu, Charly,“ řekl jsem unaveně.
V hlavě mi bušilo.
Moje matka byla patnáct let sama.
Otec žil s jinou.
Všechno bylo nalajnované, sbalené a uložené v archivu mých osobních traumat. A teď tohle.
Ti dva se drželi kolem pasu jako teenageři po třetím krabicovém víně a mířili rovnou do matčina bytu.
Byl to hnusný úlet.
Ale opravdový průser začal až ráno.

Když jsem tam v devět dorazil, abych se ujistil, že nikdo neumřel na infarkt nebo na otravu starými vzpomínkami, našel jsem u dveří zaparkovaný černý Mercedes.
Na sedadle spolujezdce seděl chlap, který vypadal, že snídá žiletky.
Vstoupil jsem bez klepání.
V obýváku to vypadalo jako po výbuchu granátu, což v mém světě není metafora, ale obraz běžného úterý.
Otec seděl v trenýrkách na křesle, v ruce držel ledový obklad a na čele měl solidní bouli.
Matka seděla na pohovce, kouřila jednu od druhé a v ruce – k mému naprostému zděšení – držela můj starý upravený Glock.

„Ahoj, synu,“ řekl otec. Hlas měl chraplavý. „Trochu se to zvrtlo.“
„Vidím. Vy dva jste se spustili a teď po vás jde zásahovka?“
„Horší,“ vzdychla matka a vyfoukla oblouk šedého kouře, který se líně usadil pod stropem. „Tvá drahá macecha zjistila, kde tvůj otec strávil noc. A protože její bratr vede místní albánskou buňku na prodej kradených zbraní, poslala sem uvítací výbor. Chtěli otce... no, zkrátit o hlavu. Tak jsem jednoho střelila do nohy.“
„Ty jsi střelila Albánce? Mým Glockem?“ otočil jsem se na ni.
„Měl blbý řeči o mým vkusu na chlapy,“ pokrčila rameny. „A tvůj otec sice stojí za bačkoru, ale pořád je to můj bejvalej. Nikdo cizí ho v mým obýváku porcovat nebude.“

V tu chvíli se okno vysypalo dovnitř.
KŘUP. PRÁSK.
Dovnitř vletěla dýmovnice.
Klasika. Jeden by řekl, že amatérismus, jiný by si posteskl nad zničeným kobercem a další by ocenil ten drsný dialog, co následoval.
„Vylezte ven, vy starý struktury!“ zařval někdo z chodby. „Máme tvoji ženskou, starče! A ta tvoje bejvalá půjde do řeky v sudu!“
„Moje žena je doma a peče bábovku, ty kreténe!“ zařval otec zpátky a hodil po dveřích křišťálovou vázu, kterou naši dostali k svatbě v roce osmdesát jedna.
Váza se roztříštila o hlavu prvního útočníka, který vrazil dovnitř.
Pak už to šlo ráz naráz.
Vytáhl jsem z podpažního pouzdra svou vlastní hračku.
Svět se zpomalil do té nádherné, adrenalinové pohody, kde má každá akce svou krvavou reakci.
První chlap dostal dvě rány do hrudníku.
Nekrvácel moc, zřejmě měl na sobě kevlar, ale kinetická energie ho poslala zpátky na chodbu, kde srazil své dva kolegy.
Matka s cigaretou v koutku úst chladnokrevně zamířila a ustřelila druhému ucho.
„Takhle se mnou po patnácti letech nikdo mluvit nebude,“ zamumlala.
Za dvě minuty bylo po všem.
Na chodbě sténali tři chlapi v kožených bundách a otec si klidně oblékal kalhoty.

„Takže,“ řekl jsem a utřel si z tváře omítku. „Co bude následovat teď? Vrátíte se k sobě, nebo budeme muset vyvraždit zbytek té albánské mafie, abyste mohli mít klidný rozvodové doznění?“
Matka se podívala na otce.
Otec se podíval na matku.
V tom pohledu bylo všechno – třicet let společného života, patnáct let ticha, spousta chyb, dvě dospělé děti a jeden čerstvý pokus o vraždu.
Ta stará, melancholická nit, co je spojovala, byla sice prožraná moly, ale pořád držela jako ocelové lano.
„Asi si nejdřív dáme kafe, Tadeáši,“ řekl otec a překročil sténajícího gangstera na prahu. „A pak koupíme novej koberec. Tenhle je od krve. Tvoje matka krev na koberci nesnáší. Že ne, drahá?“
„Nikdy jsem ji nesnášela, Karle,“ usmála se matka a poprvé po patnácti letech ho vzala za ruku.
Vyšel jsem na balkon, zapálil si a díval se na pražské střechy.
Rodina je zkrátka základ státu.
Zvlášť, když máte dost munice.