Drsný plátna, upíří zuby a tchyně v garáži: Krvavá vernisáž

Déšť bušil do oken jako splašenej kulomet. Seděl jsem v křesle, v ruce sklenici whisky, a sledoval, jak se v rohu obýváku hromadí stíny. Pak dveře rozkopla má žena. Vypadala jako anděl smrti, kterého zrovna vyrazili z práce.

Měla na sobě drahý designový kostým, který teď byl zbrocený směsí akrylových barev a něčeho, co nápadně připomínalo zaschlou krev třetí krevní skupiny.

Její jméno bylo tma a zmatek, ale pro zjednodušení jsem jí říkal Mia.
Byla to umělkyně.
Což v překladu znamenalo, že dokázala zdemolovat psychiku průměrného člověka rychleji než rotační kulomet ráže 7,62.
„Je to primitiv,“ zasyčela a hodila na stůl kabelku z pravé lidské kůže – nebo to možná byla imitace, v tomhle domě si člověk nemohl být ničím jistý.
„Naprostý, neotesaný, barbarský hovado. Vůbec netuší, co je to transcendentální brutalismus.“
„Mluvíš o mým otci, drahá,“ poznamenal jsem a upil další lok tekutého ohně.
Whisky pálila v krku jako vzpomínka na mou poslední přestřelku s ruskou mafií v Podolí.
„Co provedl tentokrát? Zapomněl spláchnout, nebo ti zase zkritizoval tu instalaci z ostnatého drátu a vnitřností?“
„Horší,“ vydechla a z očí jí šlehaly blesky, které by dokázaly spálit menší satelitní městečko.
„Můj obraz. Ten, který jsem mu věnovala k sedmdesátinám. Ten s tou dekapitovanou madonou a fragmenty lidských lebek. Víš, kde byl?“
Nadechl jsem se.
Věděl jsem to.

Chlap jako můj otec, starej vysloužilec z legií, který strávil půlku života tím, že čistil podsvětí od upírů a asijských gangů, neměl pochopení pro moderní umění.
Měl rád věci funkční.
Jako brokovnice.
Nebo čisté zdi.
„V garáži,“ řekl jsem tiše.
„V garáži!“ zaječela Mia tak hlasitě, až se otřásly základy našeho domu a v teráriu se probudil mutantní potkan.
„Mezi kanystry s naftou, zimními pneumatikami a sadou imbusových klíčů! Ležel tam opřený o starou tatrovku, jako by to byl kus překližky!“
Představil jsem si tátu.

Starý pán, Artur, měl svaly jako ze starého železa a pohled, který dokázal zastavit rozjetý vlak.
Když si s mámou pořídili ten malej, čistě omítnutej domek na okraji města, doufal jsem, že tam v klidu dožije, občas vyčistí hlaveň své staré osmačtyřicítky a nebude se míchat do věcí živých ani mrtvých.
Jenže pak jsem potkal Miu.
A Mia byla živelná pohroma s paletou v ruce.
„Byl to dar z čisté lásky,“ pokračovala Mia, přičemž slovo „láska“ v jejím podání znělo jako povel k popravě.
„Stálo mě to tři týdny práce a půl litru vlastní plazmy, abych dosáhla té správné textury pozadí. A ta jeho ženská… ta jeho nová, upjatá harpye… víš, co mi řekla?“
„Že se jí to nehodí k záclonám?“ zkusil jsem to.
„Řekla, že z toho má noční můry! Že se na to nemůže dívat, když snídá tlačenku! Tak jsem ten jejich kýčovitý obrázek jelena v říji sundala ze zdi a chtěla tam ten svůj hřebíkem pořádně přitlouct sama.“
Položil jsem sklenici.
Tohle začínalo smrdět průšvihem.

Když Mia začala brát do ruky nářadí, obvykle to končilo zásahem pyrotechniků.
„Ty jsi jim dělala reorganizaci obýváku?“
„Chtěla jsem jim pomoct! Ukázat jim směr! Ale tvůj otec… ten chlap prostě přišel, popadl mě za límec jako nějakého pouličního zlodějíčka, sebral mi kladivo a řekl, že jestli ještě jednou sáhnutej na jeho zdi, ustřelí mi obě nohy u samé prdele a pak mě donutí ten obraz sežrat. Bez soli!“
Mia se zhroutila na pohovku a propukla v hysterický pláč, který zněl jako skřípání brzd nákladního vlaku.
Byla zraněná ve svém nejhlubším nitru – ve svém egu.
A zraněná umělkyně je nebezpečnější než hladový vlkodlak v noci za úplňku.
Věděl jsem, co musím udělat.

Moje povinnost manžela mi velela jít a srovnat účty.
Moje povinnost syna mi velela koupit tátovi novou flašku skotské a pogratulovat mu k přežití.
Vybral jsem si třetí možnost.
Vzal jsem si kabát, do podpažního pouzdra zasunul věrný Colt .45 a vyrazil do noci.
Cesta k otcovu domu byla dlouhá a lemovaná neonovými nápisy, které v dešti krvácely do asfaltu.
Město bylo plné špíny, hříchu a lidí, kteří si mysleli, že umění zachrání svět.
Nezachránilo.
Svět obvykle zachraňovala jenom pořádná dávka olova ve správný moment.
Když jsem dorazil, dům byl temný.
Jen v garáži se svítilo.
Prošel jsem kolem záhonu růží, které máma pěstovala s takovou péčí, jako by to byly jediné čisté věci v tomhle prohnilém vesmíru.
Dveře garáže byly pootevřené.
Uvnitř seděl starý Artur na obracené bedně od munice.

V ruce měl hadr a čistil hlaveň své pumpovací brokovnice.
Vedle něj, osvětlený jedinou padesátwattovou žárovkou, stál Miin obraz.
V tom šeru vypadal ještě příšerněji než obvykle.
Ta dekapitovaná madona na mě mrkla.
Nebo to byl jen odlesk oleje.
„Věděl jsem, že přijdeš, kluku,“ řekl otec, aniž by vzhlédl.
Jeho hlas zněl jako drcení štěrku.
„Ta tvoje fúrie neumí malovat. A navíc má mizernou stabilitu při stoji. Když jsem ji chytil, hned ztratila rovnováhu.“
„Tati,“ povzdechl jsem si a opřel se o futro dveří.
„Je to její práce. Lidi za to platí těžký prachy.“
„Lidi jsou idioti,“ odsekl a rázným pohybem zacvakl závěr zbraně.

Zvuk to byl kovový, čistý a definitivní.
„Když chci vidět hnus a destrukci, zajedu si do chudinské čtvrti nebo se podívám do zrcadla. Doma chci mít klid. A chci tam mít ten zatracenej obraz jelena, protože mi připomíná časy, kdy svět byl ještě normální a nestvůry se bály chodit po ulicích za bílého dne.“
Podíval jsem se na obraz madony.
Mia do něj opravdu dala hodně ze sebe.
Možná až moc.

Vlastně jsem měl pocit, že se ty namalované lebky začínají pomalu hýbat.
Instinkt mi napovídal, že bych měl do toho plátna pro jistotu pustit celou sérii z Coltu, abych měl jistotu, že to v noci nevstane a nesežere nám to kočku.
„Mia pláče doma na gauči,“ řekl jsem. „Tvrdí, že jsi jí zničil kariéru a sebevědomí.“
„Sebevědomí té holky by přežilo i přímý zásah nukleární pumou,“ zavrčel otec.
Vstal, přistoupil k obrazu a prstem klepl do namalované lebky.
„Víš, co je nejhorší? Že ta červená barva v rohu opravdu smrdí po krvi. A není to lidská krev, synu. Ta holka nakupuje matroš u divnejch týpků z podsvětí.“
Zúžil jsem oči.
„Jak to myslíš?“
„Byl tady včera jeden z těch slizkejch dealerů z nočních klubů. Hledal ji. Prý mu dluží za nějaký speciální pigmenty. Říkal jsem mu, že jestli se toulá kolem mýho domu, udělám z něj dekoraci na zeď sám. Ale pointa je v tom, že tenhle obraz není jenom umění. Je to vzkaz.“
V tu chvíli mi to došlo.

Celá ta hádka o místo na zdi, ta teatrální scéna doma, otcova naštvanost – všechno to byla jen předehra k něčemu mnohem většímu a krvavějšímu.
Umění je fajn věc, dokud se v něm nezačnou schovávat plány na distribuci upířího séra nebo drogové zásilky.
„Takže ho tu nenecháme?“ zeptal jsem se a ruka mi automaticky sklouzla k pažbě Coltu.
„Ani omylem,“ řekl otec a podal mi kanystr s benzínem.
„Garáž je dobré místo na schovávání věcí, ale ještě lepší na jejich likvidaci. Jdi napřed, já přinesu zápalky. A té své umělkyni vyřiď, že příště chci k narozeninám radši ponožky. Pletené. Bez lebek.“

Vyšel jsem ven do deště.
Město dál spalo svůj neklidný, špinavý sen.
Mia bude naštvaná, otec bude mít na zdi dál svého jelena a já budu muset vyčistit pár ulic od lidí, kteří prodávají divný barvy.
Prostě další obyčejné úterý.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini