Drsný kafe, krev na podlaze a tramvaj do stanice Peklo

Město se topilo v ranní šedi chladné jako pohled exekutora. V kapse mě hřál poslední bůžek a v žaludku pálil lacinej včerejší gin. Nastoupil jsem do tý plechový rakve na kolejích, která smrděla mokrým psem a lidským zoufalstvím.

Seděl jsem na laminátové sedačce, která pamatovala ještě Husáka, a snažil se ignorovat ten fakt, že můj život má momentálně trajektorii cihly hozené do prázdné studny.
Venku lilo, jako by se nebesa snažila spláchnout všechen ten hnus z chodníků, ale tahle špína byla zažraná moc hluboko.
Moje konto bylo v minusu, nájem tloukl na dveře s intenzitou naštvaného věřitele a moje vyhlídky na legální obživu se limitně blížily nule.
Skvělé úterý.
V tom plechovém monstru se tísnila stovka polomrtvých těl.
Všichni čuměli do těch svých svítících krabiček, jako by v nich hledali smysl existence, nebo aspoň slevu na máslo.
Nikdo se nedíval na nikoho.
Klasická městská paralýza.
Pak ta herka prudce zabrzdila na křižovatce a ze dveří se s tichým sykotem hydrauliky vyvalil chlap, ze kterého táhl luxus a staré rány.
Byl to chlapík, který měl nejlepší léta za sebou, ale pořád v sobě držel tu specifickou tvrdost lidí, kteří přežili devadesátky v plné polní.

Opíral se o těžkou vycházkovou hůl s ocelovou hlavicí – zbraň i opora v jednom.
Na sobě měl kabát z vlny, která stála víc než moje roční gáže, ale pod ním byl vidět obvaz na krku a levé oko mu hrálo všemi odstíny fialové.
Pohled měl chladný jako hlaveň devítky Glocka.
Nikdo se na něj nepodíval.
Nikdo neuvolnil místo.
Tahle čtvrť neměla srdce a tramvaj číslo devět neměla slitování.
Sakra, normálně bych se na to vykašlal.
Svět je džungle a já nejsem žádný skautík s červeným šátkem.

Jenže ten dědek na mě koukl a mně se v hlavě sepnul nějaký podivný zkrat.
Možná za to mohl ten včerejší gin, možná zbytek výchovy, kterou do mě vtloukli dřív, než jsem se naučil střílet.
„Sedněte si, šéfe,“ zahučel jsem a zvedl se z toho kusu laminátu
„Vypadáte, že jste dneska už pár bitev prohrál.“
Dědek na mě bleskl tím zdravým okem.
Chvíli to vypadalo, že mě tou ocelovou hlavicí přetáhne po lebce, ale pak se jeho rty zvlnily do něčeho, co mohl být úsměv, kdyby neměl roztržený koutek.
Těžce dosedl a hůl si opřel mezi kolena.
„Díky, synu,“ chraptěl, jako by měl v krku písek a střepy.
„Dnešní mládež obvykle čeká, až starej člověk chcípne, aby mu mohla ukrást boty.“
„Někteří z nás mají ještě trochu vkusu,“ odsekl jsem a chytil se koženého poutka nad hlavou.

Tramvaj se s trhnutím rozjela a já měl co dělat, abych nehodil záda na korpulentní dámu s nákupní taškou plnou kočičího žrádla.
„Vkus je drahá záležitost,“ poznamenal ten starý vlk a vytáhl z vnitřní kapsy kabátu pouzdro na cigarety.
Stříbrné, s vyrytým monogramem, který vypadal jako logo nějakého kartelu nebo pojišťovny, což vyjde nastejno.
„Máš pravdu, s tou bitvou. Pár chlapů od konkurence si myslelo, že už patřím do starého železa. Musel jsem jim vysvětlit, že moje železo je pořád dost ostré. Dva z nich teď leží na JIPce a přemýšlejí o smyslu života.“
Takhle otevřeně mluvit o pouličním násilí v ranním spoji, to chtělo buď hodně odvahy, nebo hodně vysoké postavení.
Tipoval jsem obojí.
V tomhle městě buď lovíte, nebo jste loveni.
Já byl zatím ta lovná zvěř, která se schovává v křoví a doufá, že si jí dravci nevšimnou.
„Zajímavé ranní kardio,“ prohodil jsem cynicky.
„Práce jako každá jiná,“ pokrčil rameny a z kapsy vytáhl malý kousek tvrdého papíru.

Černá vizitka se zlatým písmem.
Žádná adresa, žádný e-mail.
Jen jméno firmy, která vlastnila polovinu nemovitostí ve městě, a jedno telefonní číslo.
„Hledám někoho, kdo má rychlé reflexy, tvrdé lokty a zbytek té zbytečné věci, které se říká morálka. Zítra v deset. Buď tam, nebo dál hnij v téhle plechové boudě.“
Strčil mi vizitku do kapsy u bundy, zrovna když tramvaj brzdila na mé zastávce.
Vystoupil jsem do deště, v hlavě mi hučelo a ta černá kartička mě v kapse pálila jako žhavý uhlík.

Celou noc jsem nespal.
Seděl jsem na posteli, čistil svou starou devítku a koukal na tu vizitku.
Bylo mi jasné, že tohle není nabídka na místo účetního.
Ten dědek byl boss.
Člověk, který hýbe figurkami na šachovnici města, zatímco pěšáci jako já umírají v temných uličkách.
Vstoupit do jeho světa znamenalo podepsat smlouvu s ďáblem.

Na druhou stranu, můj současný život stál za starou bačkoru a exekutoři neměli s ďáblem vůbec žádné slitování.
Ráno v deset jsem stál před tou prosklenou budovou, která vypadala jako zrcadlo odrážející lidskou malost.
Měl jsem na sobě sice trochu obnošený, ale čistý oblek a pod sakem spolehlivě sedělo pouzdro s mým ocelovým miláčkem.
Člověk nikdy neví, kdy bude muset zanechat na koberci trochu biologického odpadu.
Vstoupil jsem do kanceláře v nejvyšším patře.
Výhled na město byl úchvatný – všechna ta špína odsud vypadala jako umělecké dílo.

Starý vlk seděl za stolem z masivního dubu, oko už měl spíš žluté než fialové a na krku měl novou, čistou náplast.
Pálil tlustý doutník a na stole měl položenou tu svou hůl.
„Přišel jsi,“ konstatoval a vyfoukl kroužek modrého kouře.
„Většina lidí by dostala strach.“
„Strach je luxus, který si nemůžu dovolit. Nemám na nájem,“ řekl jsem narovinu a posadil se do křesla naproti němu, aniž by mě k tomu vyzval.
Drzost smíchaná s čistým pudem sebezáchovy.
„Správná odpověď,“ zasmál se, až mu v krku zachrčelo.
„Tvůj předchůdce udělal tu chybu, že se nechal uplatit druhou stranou. Tak jsem ho nechal otestovat gravitaci z tohohle okna. Ukázalo se, že neumí lítat.“
Ani jsem nemrkl.

Věděl jsem, do čeho jdu.
Tohle město potřebovalo uklidit a já byl připravený vzít do ruky koště.
Nebo spíš pořádnou ráži.
„Co pro vás můžu udělat, šéfe?“ zeptal jsem se a uvolnil pojistku v saku.
Starý se usmál, tentokrát už bez bolesti.
„Změním ti život, chlapče. Udělám z tebe někoho, koho se tohle město bude bát. Ale nejdřív si skočíme dolů na jedno zatraceně drsný kafe. Platím já. Pustil jsi mě přece sednout.“

obrázek vytvořen pomocí Gemini.