Děda v láhvi od okurek

Začalo to tím, že mi Olina ukázala fotku svého dědy. Seděli jsme u ní v kuchyni, která voněla po levném čaji a drahém zoufalství, a ona přede mě na ubrus s motivem uvadlých kopretin položila zažloutlý čtvereček papíru.

„Tohle je on,“ řekla a v hlase jí zaznělo něco, co mě mělo varovat. „V roce 1954 v lomu u Koněprus. Vidíš ten výraz? To není jen prach v očích, to je filozofie.“
Díval jsem se na chlápka v nátělníku, který se opíral o krumpáč a vypadal, že právě vynalezl smutek. Měl uši jako plachty u regaty a v koutku úst mu visela cigareta, která popírala gravitaci i veškeré požární předpisy.
„Je mi podobnej, co?“ zeptala se Olina a já se raději podíval do hrnku. Olina byla fajn, ale představa, že by měla mít tyhle uši a výraz toho člověka z lomu u Koněprus, mi v tu chvíli přišla jako začátek konce našeho krátkého vztahu.
„Úplnej on,“ zalhal jsem. „Hlavně ten krumpáč.“
„Nebuď cynik,“ sekla po mně pohledem. „Děda byl vizionář. Zanechal po sobě mapu. A já vím, kam ten krumpáč nakonec schoval. Je to v jedný starý kůlně u Sázavy. A my tam zítra pojedeme.“

A tak jsme jeli. Moje stará škodovka, která měla víc vnitřních zranění než válečný veterán, nás dovezla k chatové kolonii, kde i stromy vypadaly, že mají důchodový výměr. Kůlna byla na konci světa, hned vedle plotu z pletiva, který držel pohromadě jen díky silné vrstvě rzi.
„Tady,“ vydechla Olina a vytáhla klíč, který vypadal jako nástroj na zvlášť rafinované mučení ze středověku.
Uvnitř to vonělo jako v muzeu zapomenutých věcí. Staré sítě na ryby, gumáky, ve kterých pravděpodobně ještě někdo bydlel, a police plné sklenic od okurek. V jedné z nich, úplně vzadu, nebyla zelenina. Byl tam smotaný papír.
„Jeho manifest,“ šeptala Olina, zatímco sklenici otvírala. „Vždycky říkal, že až se doba zblázní, tohle nás zachrání.“

Vytáhla papír a rozbalila ho. Díval jsem se přes její rameno. Nebyla to mapa k pokladu ani návod na revoluci. Byl to pečlivě vyvedený seznam všech hospod v Posázaví, kde v roce 1962 čepovali dvanáctku pod osm korun, s krátkými recenzemi typu: „Pivo ujde, ale vrchní je vrah.“
Olina tam stála, v ruce držela odkaz svého dědy a v očích se jí zrcadlil lom u Koněprus. Pak se na mě podívala.
„Víš, co to znamená?“
„Že děda věděl, co je v životě podstatný?“ zkusil jsem to opatrně.
„To znamená,“ řekla Olina a v tu chvíli mi přišla nejkrásnější na světě, „že si musíme pořídit krumpáč. Protože jestli je půlka těch hospod ještě otevřená, máme co dělat do konce léta.“

Zavřel jsem kůlnu, pohladil fotku v kapse a poprvé v životě jsem pocítil hlubokou úctu k lidem, kteří mají uši jako plachty. Protože život je sice občas k zbláznění, ale se správným seznamem hospod se to dá přežít s grácií.