Coura

Alice se smutně pohybovala prázdným bytem. Její manžel Aleš byl na služební cestě a obě děti byly u Alešových rodičů. Nečekala, že večer o samotě bude až takhle těžký.

Alice se s Alešem seznámila vlastně poměrně pozdě, na dveře už klepala třicítka. S budoucím manželem se několik let vzájemně mínili, až jednou ho oslovila na plovárně. Tenkrát se jí přiznal, že o ní celé ty předchozí roky věděl, jen si netroufal na ni promluvit, protože na něj působila jako holka, která kluky přehazuje vidlemi.
Hned při druhém rande ji, slušně řečeno, zbouchl. Pravda, Alice sebekriticky uznávala, že v tomto směru byla většina inciativy na její straně.
Následovala svatba a dvě děti. A to je právě ono. Kromě těch dvou epizod v porodnici se ještě nestalo, že by Alice a Aleš nespali v jedné místnosti.
Alice se postavila k oknu a pozorovala večerní ulici. Tradiční mumraj ustával, lidí chodilo méně a méně, celé město jako by se chystalo usínat.
Aleš se vrátí až zítra, hučelo jí v hlavě. Co budu sama celou noc dělat?
Děti přitáhly nedávno ze školy a školky nějaký bacil a Alešovi rodiče se nabídli s hlídáním. Alice se svoji mámu už ani nepokoušela o něco podobného požádat. Její máma byla přebornicí ve vymýšlení výmluv, proč nemůže své mladší dceři vyhovět.
Aleš je na služební cestě s Rudolfem, asi nejnudnějším člověkem, který existuje. Když jí Aleš o tomto svém kolegovi, zapřisáhlém starém mládenci, vyprávěl, nechtělo se Alici věřit, že to je možné. Pak Rudolfa potkala na jednom večírku, kam ji Aleš vzal. A Rudolf opravdu byl ukázkově nudný. Představa, že by se někdy zasmál, byla stejně reálná jako představa FC Čechie Uhříněves ve finále Ligy mistrů.
Půjdu se projít, rozhodla se Alice. Musím na vzduch, jinak se z té samoty zblázním.
Podívala se na svůj odraz v okně. Vytahané tričko i tepláky ze sebe shodila a skopla k hromadě věcí k vyprání. Následně se obdobně zbavila i podprsenky a kalhotek a vběhla do koupelny.
Když o nějakých 38 minut později z koupelny vycházela, cítila se lépe. Otevřela svoji šatní skříň s tradiční otázkou: Co na sebe?
Šla na to rafinovaně. Aniž by v tom hledala nějaký úmysl, vytáhla soupravu spodního prádla, kterou si brávala jen ke zvláštním příležitostem, jako byly Alešovy narozeniny nebo výročí svatby nebo státní svátek Ugandy.
Pak si vybrala zbrusu nové, ještě nevybalené punčocháče.
A nakonec šaty. Tyhle ne, tyhle ne, tyhle by šly, ale lepší budou tyhle.
Za pár minut z ní byla úplně jiná žena, prudce elegantní.
Podívala se na sebe do zrcadla v koupelně. Jo, na ztrhanou mámu od dvou dětí jsem docela šik, zhodnotila se sebekriticky.
Znovu se podívala ven. Léto bylo definitivně v háji a podzim byl o něco málo ostřejší, než se čekalo.
Hodila si přes sebe ještě kabát. Pak vklouzla do bot, do kabelky hodila klíče, peněženku, mobil, kdyby Aleš náhodou volal…
Aleš volal před hodinou, vzpomněla si. Říkal, že jdou s Rudolfem na večeři a pak budou v hotelovém pokoji hrát žolíky.
Žolíky!!! řvalo jí v hlavě. Copak je jim jedenáct?

Venku před domem se nerozhodně rozhlédla a pak se vydala pomalu k centru města. Málokdo to chápal, ale tohle okresní město bylo večer polomrtvé.
Pomalu šla ulicemi a rozhlížela se. Vlastně od té doby, co jsem s Alešem, jsem nebyla nikdy takhle sama na procházce, uvědomila si.
Na chvilku se zamyslela, jestli jí osamělé procházky chyběly nebo ne.
A nedokázala se rozhodnout.

Bar, do kterého kdysi za svobodna chodila s podobně postiženými kamarádkami. Takové místo, kde neprovdané ženy doufaly, že potkají někoho, kdo nemusí být ani princ na bílém koni, ani krasavec s uhrančivým pohledem; stačil někdo, kdo se umí podepsat a neříká za každým druhým slovem nějakou vulgaritu.
Tentokrát tu bylo skoro prázdno. Neměla problém sednout si k volnému stolku, který byl umístěný tak, že měla přehled o všech lidech k baru.
Když se u ní zastavila servírka, mechanicky si objednala to samé, co tu popíjela kdysi.

Mezi druhou a třetí skleničkou si ho všimla.
Vnímala, že se na ni někdo dívá, ale byla tak hluboce ponořená do svých myšlenek, že ho nevnímala.
Pak zamrkala a uviděla ho.
Muž v šedém saku, bílé košili, modré kravatě. Brýle, ustupující šednoucí vlasy. Když se na něj také podívala, neušlo mu to, usmál se na ni a pozdvihl svou skleničku.
Neznám ho, asi turista, pomyslela si a zkusila se pousmát.

Po čtvrté skleničce cítila, že má v sobě přesně tolik, kolik snese. Zamávala na servírku, čestně zaplatila a rozloučila se.
Nevšimla si, že její pozorovatel se vydal za ní.
Všimla si ho až ve chvíli, kdy na ni začal mluvit.
Zastavila se a dívala se na něj.
Snažila se ho poslouchat.
Pak zavrtěla hlavou a pokrčila rameny.
Pokud mohla poznat, mluvil nejspíš německy. A to byla řeč, ze které neznala ani půl slova.
Neznámý pochopil, usmál se, ukázal směrem k náměstí a rukou naznačil napití.
Alice se na chvíli zarazila, ale pak znovu pokrčila rameny.
Takže když ji vzal jemně za loket a vedl vedle sebe, vůbec se nevzpouzela.

Nevzpouzela se ani v jeho hotelovém pokoji.
Sklenku sektu nejprve formálně odmítala, aby se nechala přesvědčit.
Pak se to semlelo velice rychle.
Jeho ruce pod jejími šaty.
Její doteky na jeho těle.
Vzájemné dráždění, které mohlo mít jen jediný konec.

O 27 minut později vycházela z hotelového pokoje.
Už si nepřipadala tak bezvadná.
Podvedla jsem Aleše, hučelo jí v hlavě.
Na konci chodby viselo na zdi zrcadlo.
Zastavila se před ním a zkoumala svůj odraz.
„Couro hnusná,“ řekla mu.
Nebylo jí lépe.

Ráno nebylo moudřejší večera.
První, co ji po probuzení napadlo, bylo: Podvedla jsem Aleše.
A hned potom druhé: Jsem coura.
Štítivě se dívala na věci, které měla předchozího večera na sobě. Soupravu spodního prádla i punčocháče zabalila do igelitky.
Cestou do práce je vyhodí.
Koupí si nové.
Nad šaty přemýšlela.
Původně je chtěla vyhodit, pak si řekla, že si je nechá a nebude je nosit.
Bude je mít jen ve skříni, aby jí připomínaly to, že selhala.
Pak našla kabát a z kapsy vytáhla nějaké bankovky.
Počítala.
250 EUR.
Jsem coura, nechutná coura, hučelo jí v hlavě a neměla daleko k pláči.

Cestou do práce se jí částečně vrátila racionalita.
Ty peníze vyměním v první směnárně. To, co mi dají, vložím přes vkladový bankomat na účet. A když budu z účtu něco platit, nebudu mít jak poznat, že platím z toho, co jsem dostala za to, že jsem podvedla Aleše jako nějaká coura.
Aleš se to nesmí dovědět a já to už nesmím nikdy provést, slíbila si sama sobě. Než abych se znovu cítila takhle hnusně, to radši… radši cokoli. I na tu házenou s ním klidně zajdu.

Pracovní doba se Alici nesmyslně vlekla.
Data na monitoru se jí nedařilo logicky zpracovat.
Kousala se do rtu, bušila pěstmi do stolu, připadala si úplně hloupá.
Jsem coura, coura, coura, coura, hučelo jí v hlavě.
„Co to říkáš, Alice?“ ozvala se od jiného stolu blonďatá Lucie. Taková malá, oplácaná, věčně se přiblble usmívající, na druhou stranu ochotná kdykoli komukoli pomoci. A jak jiní lidé klamou tělem, Lucie klamala pohledem. Za přiblbým výrazem se ukrýval naprosto perfektně fungující mozek, schopný neuvěřitelných výkonů.
„Ale, že se to dneska nějak vleče,“ zahučela Alice.
„Hm,“ udělala Lucie a odkolébala se (doslova chodila kolébavou chůzí, i když je to mladá holka a podle všeho má klouby v pořádku) ke svému místu.
„Jo holky, víte, co mi včera řekl Rosťa?“ zvolala náhle těhotná Nikola, na které je vidět, že už stříhá metr před odchodem na další mateřskou (a stejně si nechá aspoň poloviční úvazek, protože je přímo učebnicový workoholik a o tom, jak ji její manžel dokázal při jejím životním a pracovním tempu opakovaně přivést do jiného stavu, kolují po firmě legendy).
„Normálně,“ pokračovala Nikola, „normálně povídal, že se bavili v práci o tom, jaké by to bylo jít si užít s nějakou profesionálkou.“
„A co tím myslel?“ zvedla hlavu Dana, holka sotva po maturitě.
„No co asi?“ protáhla Nikola obličej. „Prostě s ženskou, která si nechává platit za to,“ a poslední slovo doplnila jednoznačným gestem.
„Jo ty myslíš kurvu?“ ozvala se opálená Sylva (nedávno se vrátila z Tunisu) a Alici se zhoupl žaludek. „Tak to by si můj Franta mohl zkusit, to by viděl, jak bych mu dala,“ a naznačila úder pěstí.
„No vidíš,“ trumfovala Nikola, „to já bych naopak Rosťovi už nikdy nedala,“ a propukla ve smích.
Alice měla co dělat, aby se nezačala vyprazdňovat ústy směrem nahoru. Vstala a prchala ke dveřím. „Asi jsem něco špatného snědla,“ vyštěkla první výmluvu, která ji napadla.
„Ty mladý holky dnes nic nevydrží,“ slyšela za sebou a vsadila by tři své výplaty na to, že to byla Olga, která je sama o tři roky mladší.

Před firemní budovou stála Alice v hlubokém předklonu, dlaně opřené o stehna kousek nad koleny a divoce se nadechovala a vydechovala jako někdo, kdo byl dlouho pod vodou, už se skoro začínal topit a na poslední chvíli se vynořil.
Trvalo to skoro deset minut, než byla schopná se narovnat.
Jsem coura, odporná hnusná coura, nadávala si. A jsem i to horší slovo, které řekla Sylva!
O dalších deset minut později měla zastrčenou hlavu v umývadle a pouštěla si na ni proud studené vody.
Pak se teprve byla schopná na sebe podívat.
Ani nebylo vidět, že nad sebou brečela.
Ne, řekla si. Budu jenom vzorná manželka. Nestojí to za to. Peníze sice budu umět využít, ale už nic takového neprovedu. A jestli bude ještě někdy Aleš přes noc pryč, radši se budu dívat na nějakou přiblbou reality show.

Zbytek pracovního dne prožila jako ve snu. Zavolala Alešovým rodičům. Mluvila s Alešovým tátou, že obě děti jsou už skoro zdravé. Tchán ji nakonec uprosil, ať u nich obě zůstanou až do neděle, aby si mohli navzájem užít jedni druhých. S úsměvem to schválila.
Pak volal Aleš. Snažila se, aby na ní nic nepoznal, a možná se jí to i podařilo. Aleš vlastně jen zopakoval to, co už věděla. Že přijede rychlíkem v 17:53, takže nejpozději v 18:26 bude doma.
Ani cestu domů nebyla schopna pořádně vnímat.

Snad to na mně není vidět, říkala si, když připravovala Alešovu oblíbenou večeři, snad nemám na čele napsáno COURA.

Aleš dorazil přesně podle svého předchozího oznámení. To ji na něm bavilo, dokázal vždy odhadnout naprosto přesně, co a kdy se stane, na minutu.
Vrhla se mu do náruče hned mezi dveřmi.
„Ahoj,“ smál se Aleš. „Takhle se mi to líbí, takhle má správná manželka vítat svého muže při návratu z cest,“ a bavilo ho, že se od něj Alice nechce ani na chvíli odtrhnout.
Ještě víc byl překvapený, když ho hned poté, co dojedl večeři na kterou pěl ódy, odvedla do ložnice k tomu, k čemu obvykle ložnice slouží.
„Teda, miláčku,“ usmíval se na ni, když bylo po všem, „něco takového jsem nezažil. Takhle vášnivá jsi nebyla snad od…, snad nikdy,“ a přitáhl si ji k sobě tak, jak to od něj milovala.
„Taky si to zasloužíš,“ řekla tiše, „neumíš si představit, jak jsi my chyběl. A Aleši…“
„No copak?“ zeptal se a pohladil ji po hlavě.
„Tak mě napadlo, že,“ zasekla se, pak se nadechla a vyhrkla, „že kdybys náhodou někdy toužil zkusit profesionálku, tak to máš dopředu ode mě povoleno.“
„Co tě to napadá, proč bych to dělal?“ smál se Aleš a ještě než oba usnuli, tiše dodal, „ty máš ale nápady. Profesionálku, když mám tebe…“