Co je nejlepší na světě

Chápu, že pro každého z nás je nejlepší na světě něco jiného. Pro někoho vanilková zmrzlina, pro jiného pořádný guláš, pro dalšího něco úplně jiného. Ovšem jedna věc je suverénně nejlepší.

Nejlepší věc, která se může člověku stát, je být tátou. Ne otcem, tím je kdekdo, ale opravdovým tátou. Vážně neexistuje nic lepšího, když si uvážíme, co všechno tátové můžou.
Tak třeba spaní. Když jste tátou, nikdo vás nežene spát v době, kdy chcete ještě aspoň půl hodiny řádit. Jdete si spát, kdy chcete.
Nikdo vám nekontroluje, jestli jste si vyčistili zuby nebo uši. A navíc můžete všechno na světě.
Můžete dovádět venku na hřišti bez toho, že by na vás někdo z okna volal, že už je pozdě a musíte jít domů psát domácí úkoly.
Když máte chuť na čokoládu, můžete jí schroupat, kolik chcete a nikdo vás nebude omezovat. Dokonce ji můžete sníst i krátce před obědem a nikdo na vás nebude zkoušet manipulaci větou: „Necpi se čokoládou, za chvíli je oběd a nejedl bys ho,“ což je nesmysl, protože takhle podcenit naši pažravost, no kdo to kdy viděl.
Můžete klidně každý den chodit do práce jen proto, abyste mohli za peníze, které si vyděláte, kupovat svým dětem jablka, hrušky, rajčata, papriky, špenát a jiné exotické ovoce. A když se vám opravdu chce, můžete chodit do práce na směny, takže pracujete v noci a pak se celý den válíte v peřinách. A to je žůžo!
A hlavně můžete to nejlepší z nejlepšího. Můžete svým dětem vyprávět pohádky. A jestli máte aspoň trochu fantazie, což každý správný táta má, můžete si dokonce i pohádky vymýšlet, a to dokonce i takové, že by z nich Němcovic Božka už ve třinácti zešedivěla a svůj rukopis Divé Báry by hodila hned do kamen.
A pak se vám jednou stane, že vás mnozí znají jako výborného vypravěče pohádek a jiných příběhů a navštíví vás hroch. Jako se to stalo mně.
Začalo to naprosto nevinně. Byla noc, spal jsem jako dřevorubec po šestnáctihodinové šichtě, ze spánku jsem se usmíval, z čehož logicky vyplývá, že se mi zdálo o jídle, když tu do mě něco strčilo, až jsem se z toho probudil.
Posadil jsem se na posteli, zamžoural jsem a uviděl, že vedle mé postele sedí na štokrlátku hroch. Měl všechny znaky hrochovitosti.
„Dobrý večer,“ prohlásil a jednou ze svých předních tlap lehce pozdvihl klobouk, který měl na hlavě (ano, tento hroch měl na hlavě nasazený apartní tralaláček), „i když vzhledem k pozdní hodině by bylo lepší popřát vám dobrou noc.“
Stočil jsem oči k budíku. Bylo čtvrt na dvě v noci.
„Úplně nejlepší bude,“ pravil jsem zdvořile, neboť, jak vám každý potvrdí, jsem zdvořilý za všech okolností, a kdyby vám to náhodou někdo potvrdit nechtěl, zeptejte se na to přímo mne, „když řeknete Na shledanou a odejdete, protože v tuhle pozdní hodinu každý slušný člověk i jiný živočich spí.“
Hroch, který seděl na štokrlátku vedle mé postele, se poškrábal na nose.
„A co sova?“ řekl, „ta přece nespí.“
„Však jsem mluvil o slušných živočiších,“ upozornil jsem jej.
„To je zajímavé,“ pronesl hroch, „ale rád bych se vrátil k důvodu své návštěvy. Zajímá vás?“
„Ani moc ne,“ odvětil jsem upřímně, neboť, a to si zapamatujte, jsem za všech okolností rovněž upřímný.
„No ale když už jsem tady,“ pronesl hroch, „tak se vám svěřím. Jak jste si asi všiml, jsem hroch. Ovšem nejsem ten obyčejný hroch, kterého potkáte v každé zoologické zahradě. Já jsem učitel v hroší škole.“
„Copak hroši mají nějakou školu?“ podivil jsem se.
„Zajisté,“ pokýval hlavou pan učitel v hroší škole, dle všeho rovněž hroch. „Já kupříkladu učím základy estetiky, etického chování a vedu ještě k tomu kursy hry na violoncello. Nechci se chlubit, ovšem mnozí absolventi mých kursů jsou význační violoncellisté a členové velkých filharmonických orchestrů. No řekněte, byl jste někdy na koncertě vážné hudby?“
„Byl,“ přiznal jsem se a pořád jsem netušil, co že to po mně pan učitel v hroší škole, dle všeho rovněž hroch, vlastně chce.
„A určitě tam někdo hrál na violoncello,“ konstatoval pan učitel v hroší škole, dle všeho rovněž hroch.
„Možná hrál, ale já jsem si ho nevšiml.“
„To je v pořádku,“ pronesl pan učitel v hroší škole, dle všeho rovněž hroch, „violoncellisté sedí zásadně v takových místech, aby na ně diváci moc neviděli. Málokdo si tak všimne, že v orchestru hraje na violoncello hroch.“
„Tak jste se mi pochlubil,“ odvětil jsem, „můžeme tuto seanci ukončit? Rád bych ještě pár hodin spal.“
„Nebojte se, nezdržím vás,“ pronesl pan učitel v hroší škole, dle všeho rovněž hroch. „Konečně se dostávám k tomu hlavnímu. Vím, že píšete různé příběhy a pohádky. Několik jsem jich četl. Jenže vy píšete jen o lidech a pro lidské děti. Chci vás poprosit, abyste napsal pohádku o hroších a pro hroší děti.“
„Hm,“ podrbal jsem se na hlavě, „zrovna mě žádná nenapadá.“
„Určitě vás napadne,“ povzbudil mě pan učitel v hroší škole, dle všeho rovněž hroch. „Já už musím běžet, ale těším se na to, až si přečtu vaši první hroší pohádku.“
A pan učitel v hroší škole, dle všeho rovněž hroch, znovu lehce pozdvihl svůj tralaláček, odešel a já znovu usnul.
Jenže ráno mi to nešlo z hlavy. Zapnul jsem počítač a začal psát první hroší pohádku:

Pohádka o upovídané hrošici.
Byla jednou jedna malá hrošice. Byla tak malá, že ji nebylo skoro ani vidět. Zato slyšet ji bylo na míle daleko. Od ranního probuzení nezavřela tlamičku, jak pořád něco brebentila. Mamince hrošici se z ní točila hlava a tatínek hroch si raději v továrně na hroší koloběžky bral přesčasy, aby si od své dcery odpočinul.

Jak tak píšu, přišla ke mně sousedovic Julinka. Podívala se mi přes rameno a smutně řekla:
„To od tebe není vůbec pěkné, jak o mně píšeš. Že se z mého brebentění mamince točí hlava? Tak já si tedy budu dávat pozor, abych nepropovídala celý den.“
„To není o tobě,“ vysvětloval jsem jí, „to je o jedné malé hrošici.“
„Jen se nedělej,“ odpověděla smutně, „já moc dobře vím, kdo je ta malá hrošice,“ a odešla.
Povzdechl jsem si, pohádku o malé hrošici smazal a začal psát jinou:

Pohádka o líném hrošíkovi
Byl jednou jeden malý hrošík. Na první pohled byl docela obyčejný, jenže na ten druhý byl neuvěřitelně líný. Místo toho, aby skotačil s ostatními hrošíky, se jen válel, cpal se ovocnými bonbóny a sledoval hroší pohádky v hroší televizi.

Jak tak píšu, přišel ke mně Rosťa od jiných sousedů, podíval se mi přes rameno a uraženě řekl:
„Tak to vážně od tebe není vůbec pěkné. Já vím, že jsem líný, ale psát to o mně do pohádky?“
„To se mýlíš,“ vyskočil jsem, „to je pohádka o malém hrošíkovi.“
„Já moc dobře vím, kdo je ten malý hrošík. A abys věděl, dnes pomůžu mamince s žehlením,“ řekl Rosťa a odešel.
Povzdechl jsem si, pohádku o líném hrošíkovi jsem smazal a začal psát jinou:

Pohádka o dvou hroších bratrech.
Byli jednou dva hroší bratři. Starší se jmenoval Větší hroch, mladší se jmenoval Menší hroch. Ale vůbec to nebyli hodní bratři, kteří si navzájem pomáhají. Větší hroch dělal Menšímu hrochovi samé naschvály, jako třeba když mu vylil polévku z talíře na hlavu. Menší hroch naopak když něco provedl, snažil se to zaonačit tak, aby trest dopadl na Většího hrocha.

Jak tak píšu, přišli ke mně Pavel a Daniel. Synové jedné kamarádky. Koukli mi přes rameno a starší Daniel povídá:
„To jsme fakt takoví raubíři, že o nás musíš psát takovou pohádku?“
„Ale kdepak, kluci, to je o dvou bratrech, kteří jsou hroši.“
„Hm,“ udělal smutně mladší Pavel, „my moc dobře víme, kdo jsou ti hroši. A abys věděl, já už nikdy žádnou rozbitou koloběžku nebudu svádět na Daniela.“
„A já nebudu krást Pavlovi gumové medvídky,“ dodal Daniel.
Když kluci odešli, povzdechl jsem si, pohádku o hroších bratrech smazal a chtěl jsem začít psát jinou.
Ale nenapsal jsem. Pan učitel v hroší škole, dle všeho rovněž hroch, se bude muset poohlédnout jinde. A já si budu nadále vymýšlet pohádky, ze kterých by Němcovic Božka předčasně zešedivěla.