Cizí hlas

Mně se tenkrát na tu cestu vůbec nechtělo. Manžel Ruda trval na tom, že za jeho bratrem jet prostě musíme, že se to nedá odložit.

S Rudou(67) jsme manželé přes 45 let a známe se ještě o hodně let déle. Asi jako v každém manželství je u nás jednou slunečno, jindy zataženo, mezitím střídavě polojasno. Ale celkově si nemůžeme ani jeden stěžovat.
Děti už jsou dávno dospělé, vnuci a vnučky se dospělosti blíží, takže máme čas hlavně na sebe a svoje koníčky. A taky na návštěvy.
Navštěvujeme příbuzné z Rudovy i mé strany, pokaždé je u toho dobrá zábava a je na co vzpomínat.
Loni nečekaně onemocněl Rudův bratr Standa(71). Ruda se domníval, že to bude jenom nějaká banalita a že nejpozději za týden bude jeho bratr zase v pořádku. Jenže když už Standova nemoc trvala třetí týden, rozhodl se Ruda, že pojedeme Standu navštívit.
Nebyla jsem proti, jen mě trochu děsila předpověď počasí. Měli jsme v plánu vyrazit po obědě, nicméně už před obědem se venku zatáhlo a nebyli jsme ještě ani v polovině jídla, když se spustil liják tak hustý, že při pohledu z okna nebylo vidět na krok.
Zeptala jsem se Rudy, jestli nechce cestu za Standou odložit. Nechtěl a tvářil se dotčeně. Na mou poznámku, že počasí nám nepřeje, zamručel něco o přeháňce, která do pár minut zmizí.
Nezmizela. Naopak, i když se to zdálo nemožné, se venku rozpršelo ještě silněji. Ale Ruda trval na svém. Sotva jsem domyla nádobí, už mě táhl do garáže do auta.
Vyjeli jsme z garáže, jejíž vrata se za námi automaticky zavřela. Pořád jsem namítala, že není vidět na krok a že určitě někde havarujeme. Ruda vrčel, že cestu ke Standovi zná po paměti. Stěrače stíraly na nejvyšší obrátky, ale ani to nestačilo.
Viděla jsem, že Rudu nepřesvědčím, tak jsem rezignovala a v duchu se modlila, ať když už má Ruda ty bláznivé nápady, aspoň dojedeme v pořádku.
Najednou sebou Ruda cukl.
„Proč chceš, abych jel přes Bukovou Lhotu?“ zeptal se.
„Přes Bukovou Lhotu?“ podivila jsem se.
„No přesně tak,“ začal jednou rukou gestikulovat, zatímco tou druhou svíral volant. „Teď jsi říkala, že mám na křižovatce odbočit doleva a jet přes Bukovou Lhotu.“
„Ale já jsem nic neříkala,“ bránila jsem se.
„Tak kdo to říkal, he?“ vykřikl Ruda.
„Ani jsem nic takového neslyšela.“
Ruda se zamračil, zpomalil a jel doslova krokem. Dojeli jsme ke zmíněné křižovatce, ze které to obvykle bráváme rovně.
„Tak fakt myslíš, že mám jet přes tu Bukovou Lhotu?“ zeptal se Ruda unaveně a než jsem stihla cokoli říct, pokýval hlavou a dodal: „No dobře, když na tom trváš, tak já tam pojedu, ale je to zbytečných osm kilometrů zajížďka.“
Mávla jsem nad tím rukou. Ruda se rozjel, vzal to doleva, opatrně projel Bukovou Lhotou, takže do obce, ve které bydlí jeho bratr Standa, jsme přijeli z opačného konce a ke Standovu domu to měli dál, než kdybychom jeli obvyklou cestou přes Kaprlín.
Vystoupili jsme z auta a šli jsme ke Standovu domu. Pršelo pořád stejně intenzivně, takže jsme připomínali párek vodníků na rekreaci. Ruda zazvonil a až po delší chvíli nám přišla otevřít Standova manželka Květa(70).
„No Rudo, Laděnko, pojďte dál, co vás to napadlo se vydat do takového nečasu,“ zvolala a už nás vedla dovnitř, usazovala ke kamnům a stavěla vodu na horký čaj. „A jak jste vlastně přijeli?“ zeptala se.
„Ani se neptej,“ mávl Ruda rukou, „vzali jsme to přes Bukovou Lhotu.“
„No nepovídej,“ ozval se konečně i jeho bratr Standa, který odpočíval ve vedlejší místnosti a přišel se podívat, co se děje, „a jak jsi to věděl? Teprve před desti minutami hlásili, že v Kaprlíně spadl most, takže se tam nedá projet.“
Podívali jsme se s Rudou na sebe.
„No, něco mi říkalo, ať to radši vezmu takhle oklikou,“ vymlouval se Ruda.
U Standy a Květy jsme pobyli nakonec tři dny. A cestou domů jsme to už přes Bukovou Lhotu vzali normálně.
„Ale no tak, Ladi, nehlaď mě po hlavě a neříkej mi, že jsi ráda, že jsem tě poslechl, nejsem už malý kluk,“ pronesl v jednu chvíli Ruda, ale ne naštvaně, spíš překvapeně.
„Ale já se tě vůbec nedotýkám a nic neříkám,“ upozornila jsem ho. „Podívej, kde mám ruce.“
Ruda švihl očima ke mně a strnul.
„No ale jestli sedíš tady vedle mě, tak kdo mě to hladí?“ skoro se vyděsil. „A mluvi ke mně ženský hlas, skoro stejný jako tvůj!“
Dodnes nevíme, kdo byl tenkrát tím strážným andělem, který nám poradil odbočku na cestě. A protože Ruda trvá na tom, že ten hlas se podobal mému, mám podezření, že nám znamení dala moje máma. Nebo babička. Z toho, jak si je pamatuji, by to sedělo na obě.