Chameleon, krev a ticho mezi paneláky

Když mi sestra řekla, že si její dcera pořídila chameleona, myslel jsem, že je to další z těch nápadů, které vznikají někdy kolem druhý ráno mezi energy drinkem a videem o životě v džungli.

Čekal jsem smrad, terárium jak krematorium pro cvrčky a tvora, kterej vypadá jako nedokončenej mimozemšťan po autonehodě.
Jenže člověk stárne.
A se stářím přichází dvě věci: cholesterol a ochota navštěvovat příbuzný.
Tak jsem přijel.

Panelák stál na kraji města jako unavenej boxer po dvanáctým kole.
Balkony plný plastovejch květin, satelitů a rezavých sušáků.
Večer se opíral o okna a tramvaje dole skřípaly kolejnicema, jako když někdo řeže starý kosti pilkou na železo.
Neteř mi otevřela v mikině o dvě čísla větší a s výrazem člověka, kterej už dávno ví, že dospělí jsou jen děti s hypotékou.
„Musíš být v klidu,“ řekla.
„Kvůli komu?“
„Kvůli Chamíkovi. Vycejtí stres.“
To mě pobavilo.

Celej život jsem potkával jen lidi, který nevycejtili vůbec nic.
Ani že je někdo okrádá, podvádí nebo že jim hoří manželství.
A pak jsem ho uviděl.
Seděl na větvi a pohyboval očima každej zvlášť, jako kdyby sledoval dvě různý reality najednou.
Jedním okem mě kontroloval, druhým zřejmě viděl konec civilizace někde za lednicí.
„Je hodnej,“ řekla neteř.
To o něčem se zubama nikdy nechci slyšet.
Přisunul jsem se blíž.
Chameleon se pomalu nafoukl.
Vypadal jako malej nasranej drak po chemoterapii.

Chvíli jsme na sebe zírali.
Pak udělal něco podivnýho — natáhl ke mně packu.
Nevím proč, ale podal jsem mu prst.
Měl studený nohy.
Takový ten chlad, co není nepříjemnej. Spíš smutnej.
Venku projela sanitka.
Modrý světlo přelítlo po stropě pokoje a na okamžik to vypadalo, že se celej svět topí pod vodou.
„On tě má rád,“ řekla neteř.
„To říkáš jen proto, aby mě nesežral.“
Zasmála se.
A pak se stalo něco, co bych nikomu nevěřil, kdyby mi to vyprávěl v hospodě po šestým rumu.
Ten malej ještěr mi vylezl po ruce až na rameno a zůstal tam sedět úplně nehnutě.
Jen dejchal.
Pomalu.
Jakoby poslouchal krev.
V tu chvíli jsem si uvědomil, jak strašně je v bytě ticho.
Takový to panelákový ticho, ve kterým slyšíš:
kapající topení,
výtah o patro níž,
ženskou kašlající za zdí,
a vlastní život, kterej ti utíká mezi prstama jak cigaretovej kouř u noční zastávky.

Neteř zatím krmila chameleona cvrčky.
Jeden zdrhnul.
Chamík vystřelil jazyk tak rychle, až to mlasklo.
Hotovo.
Půl vteřiny.
Konec života.
„Ty vole,“ vydechl jsem.
Protože v tom pohybu bylo něco strašidelnýho.
Něco čistýho.

Žádná nenávist.
Žádná zloba.
Jen dokonale vykonaná poprava.
Lidi by vraždili mnohem líp, kdyby u toho tolik nepřemejšleli.

Seděli jsme pak dlouho.
Neteř kreslila něco do tabletu.
Já pil kafe.
Chamík spal na větvi a měnil barvy podle světla z televize.
Zelená.
Šedá.
Tmavě modrá.
Jak město za oknem.
A mně najednou došlo, že všechny ty řeči o tom, že plazi nejsou na mazlení, jsou možná jen další chytrý kecy lidí, kteří se bojí ticha.
Protože když držíš psa, vrtí ocasem. Když držíš kočku, přede.
Ale když ti po ruce pomalu leze chameleon, nezbývá než být chvíli sám se sebou.
A to je pro většinu lidí horší než kulka do břicha.

Když jsem odcházel, neteř se mě zeptala:
„Tak co? Pořídíš si taky nějakýho?“
Podíval jsem se dolů na parkoviště.
Na mokrý lampy.
Na noční autobusy.
Na chlapy v bundách, kteřé kouřili pod vchodem a vypadali, že už dávno přestali někam patřit.
Pak jsem se otočil zpátky k teráriu.
Chamík otevřel jedno oko.
„Nevím,“ řekl jsem.
„Jedno divný zvíře v bytě už asi stačí.“

Obrázek vytvořen pomocí Gemini