Červnový příběh

Líné dopoledne, stejně jako každý den. Každý den je pro nás tři stejný. Tady, kousek od vchodu do supermarketu na okraji jednoho sídliště a nedaleko lesoparku.

Je to takové naše pamětní stanoviště. Přesunuli jsme se sem od všech možných večerek a podobných. Nikdy jsem nevěřil, že lidi, kteří provozují nonstop večerku, jsou schopní člověka, který nic nedělá, jen stojí před vchodem na chodníku a slušně prosí kolemjdoucí o finanční výpomoc, přetáhnout po zádech tyčí. Naštěstí jen dřevěnou.
Čas od času se nad námi někdo smiluje a přenechá nám minci, kterou strčil do madla nákupního vozíku. Jindy někomu stačí, že se na něj usmějeme a popřejeme mu hezký den.
Nejčastěji jsou k nám milosrdní hodně mladí kluci a hodně mladé holky. Mnohem méně střední generace a důchodci vůbec. Ti se na nás dívají jako na nějakou verbež.
Najednou ze supermarketu vyjde Květa. Usměje se svým typickým úsměvem, přijde k nám a pronese: „Nazdar, chlapci.“
Pak se opatrně rozhlédne a když si ověří, že vzduch je čistý, sáhne do svojí tašky a podá nám tři krabičáky. Mně a Mojmírovi bílé, Rusákovi červený krabičák.
„Ty jsi zlato, Květo,“ zahuhlá Mojmír a usměje se, čímž odhalí svůj téměř naprostý nedostatek zubů.
„Někdo musí,“ pronese Květa, otočí se a míří k nedalekému bloku o šesti vchodech. Přitom vrtí zadkem, což u nás tří vyvolá mimoděk úsměv.
Květa si už od třinácti let vydělává svým tělem. Jejími prvními klienty byli její tehdejší předčasně vyspělí vrstevníci a odměnou buďto zahraniční žvýkačky nebo plakáty z Brava. Když jí bylo šestnáct, pochopila, že peníze jsou jako odměna lepší a rozjela se v tomto směru naplno. Učiliště dochodila s odřeným zadkem, ale výuční list dostala. Hned se nechala formálně zaměstnat jako noční vrátná v továrně na zavařovací sklenice. Na svoje místo však dosadila nahluchlou důchodkyni, které přišlo vhod, že nemusí trčet doma a může si ve vrátnici spokojeně štrikovat, a sama do podniku chodila akorát pro výplatu.
Asi by jí to prošlo v pohodě, nebýt toho, že se dostala do hádky s jedním klientem, kterého potkala poblíž jednoho velkého hotelu. Šlo o nepoměr mezi cenou, kterou klient zaplatil, a kvalitou služeb, které za to obdržel. Navíc to byl funkcionář ú vé, takže okamžitě zkontaktoval nejbližší hlídku soudruhů příslušníků vé bé.
Soudruzi příslušníci vé bé si Květu proklepli a docela žasli. Květa to odnesla vězením za příživnictví. Jediné, čeho litovala, bylo, že po dobu pobytu za mřížemi přicházela o zisky. Jakmile ji propustili, slíbila sekat latinu, dokonce nastoupila u technických služeb jako obsluha koštěte při zametání chodníků. Po pár dnech jí otrnulo, takže jakmile měla padla, přestrojila se a vrhla se zase ke svému starému řemeslu.
Jejím štěstím bylo, že skončil reálný socialismus a s ním i paragraf o příživnictví. Mohla se věnovat tomu, co ji bavilo nejvíc, zase na plný úvazek.
O pár let později umřeli její oba rodiče a nezanechali závěť. Květa se stala univerzální dědičkou a do klína jí spadl pětipokojový byt právě v tom bloku, ke kterému si to právě teď šine. Poté, co si byt převzala, začala uvažovat. Jeden pokoj si ponechala jako šmajchlkabinet a ostatní čtyři začala pronajímat. Sice za ceny mírné a lidové, nicméně její bezpracné zisky tak zase rostly. Navíc pronajímala výhradně načerno, takže ani nic nedanila.
A tak to trvá dodnes. Květě sice už na krk klepe sedmdesátka, ale pořád se věnuje placenému sexu. Když nemá domluvenou schůzku, vyrazí do nedalekého baru. Tak chvíli jen tak očumuje, pak odchytí nějakého mladého kluka, který by mohl být jejím vnukem, upře na něj pohled, o kterém si myslí, že je svůdný, a hlasem, ze kterého jsou slyšet tři krabičky cigaret denně, svůdně pronese: „Nazdar, chlapče. Už tě nějaká šikovná tetička učila pořádně líbat?“ a přidá k tomu mrknutí. Nestává se to pokaždé, ale minimálně jednou za měsíc některého takhle snadno svede.

Ťukli jsme si navzájem krabicemi a nacvičeným pohybem jsme je otevřeli. Mojmír a já jsme jen tak usrkli, protože den bude dlouhý a krabice není bezedná. Rusák si naopak přihnul hodně řádně.

Mojmíra pozná každý na dálku. Jeho standardní oblečení je cyklistický dres. Až za pár týdnů nastane pravé horké léto, přidá k němu takové ty lesklé sportovní trenky s lampasem, které se nosily v osmdesátých letech minulého století. V horní dásni mu zbývají dva zuby a v dolní tři.
Rusák sice nikdy v Rusku nebyl, je to Čech jako poleno, svoji přezdívku si získal tím, že pro něj vše, co je ruské, je automaticky nejlepší. Proč si kupovat věci z Německa, Anglie nebo nedej bože z Ameriky, když existuje ruská varianta? Kolikrát nám tím už leze na nervy.
Proto taky pije výhradně červený krabičák. Červená je pro něj nejlepší barva na světě.
„Já třeba miluju takového Bulgakova,“ pronese Rusák naprosto bez souvislosti. „Kam se na něj hrabe ten Hemingváj, Balzák nebo Hůgo,“ dodá. „A víš, proč ho miluju? No protože psal sakra rusky!“ a poslední slovo vykřikne tak, až se několik lidí otočí a pět holubů, kteří tam ozobávají chodník, poplašeně vzlétne.
„A víš vůbec, o čem ten Bulgakov psal?“ zeptám se ho, protože na rozdíl od něj jsem Bulgakova četl.
„Jasně,“ nenechá se napálit. „Psal o totalitním státu. O totalitním státu psal, chápeš to?“
Mám co dělat, abych nevyprskl smíchy. Právě proto, že jsem na rozdíl od Rusáka Bulgakova opravdu četl, tak vím, že o totalitním státu není v jeho knížce ani půl slabiky.
„Kam se hrabe taková Tesla na pořádného Moskviče,“ zahartusí Rusák, jako by slyšel moje myšlenky, když kousek od nás na parkovišti zastaví přesně ten moderní elektromobil. Vystoupí z něj chlap okolo třiceti let, přerovná si sako na ramenou a zmizí v útrobách supermarketu.
„A vůbec,“ zvedne se Rusák a vykročí směrem k parkovišti, „proč si kupujete takové šmejdy, když můžete mít Moskviče, Ladu nebo Volhu,“ načež zavrávorá a málem spadne. Poté, co znovu nabyde rovnováhu, nám oznámí, že se jde vyprázdnit do nedalekého lesoparku. Takže s Mojmírem na chvíli zůstaneme sami.
Oba přitom sledujeme okolí. Městská policie sem zajíždí maximálně jednou týdně a tento týden tu, pokud vím, už byla. Vždycky nám vynadá, poručí, ať se klidíme, my dojdeme na okraj lesoparku, odkud je na naše oblíbené místo vidět, a jakmile jejich auto zmizí za zatáčkou, přišouráme se zpátky.
S velkou policií to je horší. Ta jezdí, kdy se jí zachce. Klidně i třikrát týdně. A bývá mnohem důslednější a důraznější. Už jsme zažili i odvoz do třicet kilometrů vzdálené vesnice s tím, že u supermarketu se nemáme pokud možno ukazovat. Druhý den jsme byli zpátky.

Mojmír se zvedne a opatrnou chůzí vyrazí k ženě, která nešikovně manévruje s po okraj nacpaným vozíkem. Vidím, že ji z bezpečné vzdálenosti oslovuje, žena na něj kouká se zdravou nedůvěrou, aby po chvíli pokývla a ukázala k opodál stojícímu stříbrnému Volvu. Mojmír za ni bere rukojeť vozíku a pomáhá jí s nákladem. Pak si o něčem povídají a Mojmír tlačí prázdný vozík zpět. Vrátí se ke mně s vítězoslavným úsměvem.
„Podívej,“ ukazuje, „v tom vozíku měla desetikorunu a ještě mi dala tohle,“ zablýská mi před očima dvoubarevnou padesátikorunovou mincí. „Ještě jedna taková a mám dneska na noclehárnu,“ dodá s úsměvem, zatímco se k nám vrací Rusák.
„Co tu probíráte?“ zeptá se. Mojmír mu se smíchem vypráví o svém dnešním prvním výdělku.
„No ty vole,“ vyjekne Rusák. „To já chci taky,“ a začne se rozhlížet, jenže jako z udělání nejde okolo nikdo, kdo by vypadal, že se nad ním smiluje. Tak se uklidní a zase se posadí ke svému červenému krabičáku.

Dopil jsem asi do třetiny svojí krabice, když se to stalo. Najednou se k nám blížila naprostá bohyně. Pokud existuje ideál ženské krásy, tak právě ona jej vystihuje a ztělesňuje.
Ani nevím, kde se ve mně bere ta odvaha, ale stoupám si a vyjdu jí vstříc o tři kroky. Dál nemůžu. Zarazím se a vše, co jsem jí chtěl říct, mi zamrzne v krku, takže když se ke mně přiblíží, zmůžu se jen na prosebný pohled.
Přejede mě očima, ale úplně jinak, než bych od takhle stavěného stvoření čekal. Pak se usměje, přiblíží se o půl kroku a mě se hlava roztočí z její vůně. Sáhne do kabelky, vytáhne ruličku bankovek, z ní jednu oddělí a tu mi podá.
Nemůžu z ní spustit oči. Teprve až poté, co zmizí uvnitř nákupní budovy, se podívám do své dlaně.
Stovka! Kilo! Zelený Karel!
Mám chuť řvát a skákat radostí. Právě jsem si vydělal na dnešní noclehárnu. Ona tedy stojí jen devadesát korun. Znamená to, že dostanu ručník, mýdlo, šampón v sáčku a budu se moct umýt a vyspat v normální posteli. Na pár hodin se budu cítit jako normální člověk. A o půl deváté večer dostanu talířek polévky zdarma.
„Já chci taky peníze na noclehárnu,“ kňourá Rusák.
Schovám si mlčky vyprošenou stokorunu do zadní kapsy manšestráků, protože manšestráky jsou nejlepší kalhoty na světě, a z druhé kapsy vytáhnu takový ten plastový hřeben, co má rukojeť do tvaru vlnovky. Prohrábnu si s ním vlasy a když vidím, kolik v hřebenu zůstalo různého bordelu, zastydím se.
„V noclehárně dávají dýchnout,“ upozorním Rusáka. „Takže já schovávám krabičák a už si nedám.“
Rusák polkne naprázdno. Ví to a vypil toho víc než já.
„To abych si koupil nějakou minerálku.“
Sjedu ho kamarádským pohledem.
„Radši popros někoho, aby ti ji koupil,“ usadím ho.
Rusák se pomalu zvedne a odchází. Zaujali ho dva chlapi, kteří se baví u nákupního vozíku. Přijde k nim a rozkládá rukama. Za chvíli má na levém rameni ruku od prvního z nich a na pravém od druhého. Chci mu jít na pomoc, ale vidím, že ti dva se něčemu smějí. Pak ten vyšší z nich sáhne do vozíku a podává mu klasickou dvoulitrovou petku. Rusák děkuje, div se neuklání, udělá pár kroků pozpátku, pak se otočí a přisune se zpátky k nám.
„Co to tam s tebou dělali?“ ptám se.
„Já jsem se jich ptal, co jsou zač, kde bydlí a tak,“ začne Rusák. „A oni, že bydlí spolu. Tak jsem se ptal, jestli jsou jako bráchové nebo bratranci nebo kámoši. A oni, že když nim někdy přijdu, tak mi to u sebe doma vysvětlí, jak to s nimi je. No a když jsem jim vysvětlil, jak jsem na tom a s tou noclehárnou a tak, hele,“ a vítězoslavně zamává bankovkou s Komenským. „Dvě stovky,“ zahuláká, „dvě noci v pohodlí. A navíc,“ zvedne petku a mohutně se z ní napije, „když tohle všechno vypiju, tak ani nenafoukám.“
Mojmír se podrbe ve vousech. „Tak to vypadá, že dneska spím v lesoparku sám,“ pronese smutně.
Snažím se očima hypnotizovat východ, kdy se objeví ta naprosto dokonalá žena, která mi poskytla peníze na dnešní nocleh.
„Ha ha ha,“ udělá Mojmír, „jestli potřebuješ ženskou, tak si řekni Květě. Ta to pro tebe určitě udělá se slevou,“ a směje se na celé kolo.
„Já nechci Květu,“ otřesu se, „ale tu, která mi dala tu stovku.“
„Neblbni,“ ozve se Rusák, „ta má určitě doma zazobanýho manžela a ten je určitě pruďas. Navíc se podívej na sebe, jak bys vedle ní vypadal.“
To mě zlomí. Sednu si vedle něj na dlaždici.
„Proč my tři nikdy nemáme štěstí,“ zabručím.
„Jsme se blbě narodili,“ odtuší Mojmír.
„A blbě i umřeme,“ dodá Rusák.
Den se zatím přehoupl do odpoledne.
Sledujeme lidi a hádáme, kdo z nich nám ještě pomůže. Hlavně Mojmírovi, aby nemusel jako jediný z nás tří spát v lesoparku.
A třeba na nás někde to velké štěstí čeká a my budeme žít normální život a nebudeme muset spoléhat na dobrodiní ostatních.