Červencový příběh

Přišel od stánku a přinesl dvě plechovky. Jednu s normálním pivem postavil před sebe. Druhou s nealkoholickým pivem postavil před Anežku. K tomu přinesl i dvě sklenky.

Přitom věděl, že Anežka bude pít přímo z plechovky. Nehtem u palce ji jedním tahem otevřela a napila se, když předtím otřela svrchní část plechovky papírovým kapesníkem.
Sám se s otvíráním plechovky trápil o něco déle. Pak z ní odlil do sklenky. Anežka obdivovala, že si vycvičil takový způsob nalévání piva z plechovky do sklenky, že se mu nevytvořila téměř žádná pěna, jen velmi lehká vrstva.
„Tak na to, co jsme dnes viděli,“ řekl, pozvedl mírně sklenku a napil se.
Zaklonil hlavu, jak měl ve zvyku, aby cítil, jak mu pivo stéká krkem dolů.
Anežka ho pozorovala.
„Jsi rád, že jsme přijeli a viděli to?“ zeptala se.
„Asi jo,“ řekl zamyšleně. „Asi jsem potřeboval to všechno vidět, abych uvěřil, že se to stalo.“
„Víš, co mi přijde zvláštní?“ nahodila Anežka zadumaně. „Jak o ní všichni mluvili tak hezky. I ten farář.“
„Z toho se mi dělalo špatně,“ zahučel. „Mluvili o ní hezky, protože jediné, co opravdu znali,“ zamával si rukou před obličejem, „byla její maska. Kdykoli vyšla ven z bytu, dokázala být okouzlující a šarmantní. Ale za dveřmi, když byla doma, její maska spadla a dokázala jen ubližovat.“
Znovu se napil a podíval se někam za Anežku.
„Takhle bys o ní mluvit neměl,“ napomenula ho Anežka, i když věděla, že ho nepřesvědčí.
Zavrtěl hlavou. „Nikdo to nepochopí,“ pronesl smutně. „A když o tom někomu vyprávím, tak si každý myslí, že přeháním, nebo že si vymýšlím.“ Zavrtěl hlavou. „Nikdo kromě mě nezažil její pravou tvář.“
Anežka k němu přes kempingový stůl natáhla ruku a sevřela v ní jeho dlaň.
„Já ti věřím,“ řekla.
Nadechl se, oči měl plné slz. „Děkuji,“ zašeptal.
„Já vím, že o tom nechceš mluvit,“ řekla Anežka tiše.
Znovu upil svého piva.
Anežka věděla, že bude cestou zpátky řídit, proto se držela toho nealkoholického. Jen si připomínala, aby si stihla předtím, než vyjedou, odskočit. Stočtyřicetikilometrovou jízdu uřídí, ale nechce zoufale hledat nějaké křoví.
„Ale jo,“ řekl najednou. „Ale nemůžu ti říct všechno. To bychom tu byli půl roku a chatku musíme vrátit za hodinu a půl,“ smutně se pousmál.
Anežka držela jeho dlaň v jedné ruce a druhou rukou ho hladila po hřbetě ruky.
„Bylo to už odmala,“ řekl ztěžka. „Kdykoli se něco stalo, byl jsem automaticky hlavní podezřelý.“
Anežka zavrtěla hlavou. Tohle neznala.
„Jednou,“ řekl po chvíli, „koupila někde na pouti dvě takové dřevěné figurky. Moc se jí líbily. Mně připadaly nic moc, ale kdo jsem byl já, aby to, co se mi líbí nebo ne, někoho zajímalo. Vystavila si je ve vitríně,“ dodal a odmlčel se.
„Pak se jedna z těch figurek ztratila,“ pokračoval po odmlce, „když to zjistila, okamžitě na mě uhodila, že jsem ji sebral a někam schoval. Vysypala všechny moje věci na jednu hromadu a pak mi vynadala, jaký mám ve věcech bordel.“
„A našla tu figurku?“ zajímalo Anežku.
„Nenašla,“ odpověděl s povzdechem. „I tak to od ní bylo vůči mně ponižující. Jenže psychický teror nepřestal, naopak se stupňoval. Každý den do mě hučela, že jsem určitě tu figurku někomu dal nebo prodal. Marně jsem jí vysvětloval, že se nic takového nestalo. Cokoli jsem na svoji obhajobu řekl, byla pro ni automaticky lež.“
„A měla nějaký důvod se domnívat, že jsi tu figurku sebral a někomu dal?“
„Reálně neměla,“ odpověděl, „ale v jejím vidění realita nikdy neměla přednost před jejími iluzemi. Takhle mě stresovala asi měsíc. Jestli jsi někdy zažila stavy náhlé úzkosti, tak ty byly u mě na denním a večerním pořádku.“
„Pak najednou,“ pokračoval, když se zase napil, „tu ztracenou figurku našla. Čekal jsem, že uzná, že se vůči mně mýlila a aspoň naznačí omluvu.“ Zavrtěl hlavou. „Ale nic. Nic z toho.“
„Když se u nás něco ztratilo,“ navázala Anežka po chvíli, „a řekla jsem, že nevím, kde to je, naši to vzali normálně na vědomí a když to našli, vzpomněli si, kdy a proč to tam založili.“
„To by byl správný postup,“ souhlasil, „jenomže jí nešlo o to zjistit, co se s tou figurkou stalo. Navíc mě ta figurka nijak nezajímala. Jediné, co chtěla, bylo co nejvíc mě ponížit.“
„Škoda,“ povzdechla si Anežka.
„Nejhorší na tom je,“ povzdechl si, „že jako dítě jsem potřeboval cítit z její strany podporu a důvěru.“ Zavrtěl hlavou. „Zase ani jedno z toho.“
Zjistil, že vyprázdnil celou plechovku. „Dáš si ještě jedno?“ ukázal na Anežčinu plechovku. Ta chvíli rozmýšlela, a pak přikývla.
Vrátil se s dalšími plechovkami.
Anežka trpělivě čekala, jestli ještě něco řekne.
„Potřeboval jsem z její strany podporu a důvěru,“ zopakoval to, co řekl před chvílí, „jenže namísto toho mě při prvním možném neúspěchu zmlátila tak, že jsem sotva lezl. Když jsem naříkal bolestí, řvala na mě, ať držím hubu a myslím na pomeranče.“
„Proč zrovna pomeranče?“ divila se Anežka.
„Nevím,“ pokrčil rameny. „V tom spočíval její cynismus. Nejen, že mi ráda ubližovala, ještě mnohem raději byla vůči mně cynická.“
„To je hrozné,“ povzdechla Anežka a stále tiskla jeho ruku.
„Potřebovala se na někom vyřvat a zmlátit bezbranné dítě jí přišlo adekvátní,“ pokrčil rameny. „Nicméně potom, co toto udělala, jsem se rozhodl, že nemám zapotřebí ji o čemkoli přesvědčovat. Tím, že mě zmlátila kvůli naprosté prkotině, jako byla školní poznámka, dala ve skutečnosti najevo jenom svoji slabost,“ upil z piva a dodal: „Jen primitiv mlátí dítě.“
„Hm,“ řekla Anežka.
„Mlátila mě pravidelně, ale už jsem si to tak nebral. Chápal jsem, že si tím nejspíš kompenzuje nějaký svůj mindrák. Bohužel se minula povoláním. Kdyby se nechala zaměstnat jako domina v nějakém tom speciálním salónu, mohla si svoji agresivitu vybíjet na lidech, kteří agresivitu vůči sobě vyhledávají. A nemusela si ji vybíjet na mně.“
Anežka rovněž hluboce upila a pozorně naslouchala.
„Další forma trápení, které mi připravila,“ pokračoval, „že jsem musel povinně jezdit každý pátek k jejím rodičům. Byl jsem tam až do neděle. Jestliže od ní jsem schytával jenom ponižování, od nich jsem si vyžral úplně všechno. V šesté třídě jsem toho věděl víc než oni oba dohromady. Přitom jsem pořád poslouchal, že jsem lempl, že se neučím a že ji trápím. Když jsem se zeptal, jak a čím ji podle nich trápím, tak mi vynadali, že nemám dělat blbého. Přitom to byla ona, kdo trápil mě. Moje jediná vina byla, že jsem se jí narodil.
Kromě toho,“ navázal po chvilce, „se bavili tím, že mě vmanipulovali do nějaké situace a pak se mi za tu situaci, do níž mě vmanipulovali, posmívali.“
„Jak to dělali?“ zajímalo Anežku.
„Když jsi dítě, tak máš někde v mysli zakódováno, že musíš poslouchat. Pravidelně to dělali tak, že mě nutili něco konkrétního říct nebo udělat. Například něco někam dát nebo podobně. A pak si ze mě dělali blázny, protože přesně to, co mě přinutili říct, jsem řekl; nebo proto, že přesně to, co mě přinutili udělat, jsem udělal,“ a zavzpomínal přitom na centrofixku zapíchnutou v pískovišti. Nejdříve ho přinutili ji tam zapíchnout a pak se mu při každé příležitosti za to, že je poslechl, posmívali.
„Jediné pozitivní na tom víkendu,“ řekl, když se zase napil, „bylo, když jsem jel vlakem od nich domů. Ta hodina ve vlaku, kdy jsem nemusel poslouchat žádné litanie postavené na iluzích a halucinacích a mohl jsem být sám sebou. Číst si, koukat z okna nebo si povídat s lidmi, kteří jeli se mnou. A když jsem vystoupil a přišel domů, přivítala mě opravdu originálně. První, co mi místo aspoň jednoduchého pozdravu řekla, bylo: ‚Jdi se umýt, smrdíš vlakem.‘ To opravdu potřebuje dvanáctiletý kluk slyšet.“
„To od ní nebylo pěkné,“ uznala Anežka.
„Než bych se od ní dočkal něčeho pěkného vůči sobě,“ řekl, „to bych už dřív naučil tygra jíst vegetariánskou stravu.“
Anežka stále soustředěně poslouchala.
„Dokázala mi vynadat i za věci, za které jsem nemohl a u kterých jsem nebyl,“ pokračoval po chvíli. „Jednou, když jsem se vrátil z takového víkendu, kdy jsem poslouchal o tom, jak jsem lempl, neučím se a skončím jako zametač chodníků, mě zase poslala do koupelny a když jsem se z ní vrátil, tak mi vynadala do bezvědomí, protože během toho víkendu, kdy jsem byl pryč, slyšela, jak děcka na hřišti, které bylo pod našimi balkóny, mluví sprostě. A podle ní jsem za to zase mohl já, který jsem byl celou tu dobu ve vedlejším okrese.“
„A mluvily ty děcka sprostě?“ zajímalo Anežku.
„Co já vím,“ zavlnil rameny. „Nebyl jsem u toho a bylo mi to jedno. Když jsem nad tím přemýšlel, přijde mi divné, že ta údajná sprostá mluva vadila zrovna jí, když její nejslušnější slovo bylo ‚hovno‘.“
„Cože?“ vyjekla Anežka.
„Jo, slyšíš dobře,“ pokýval hlavou. „Když jsem se proti nějakému jejímu vykonstruovanému obvinění ohradil, seřvala mě s tím, že se, cituji, ‚chovám jako uražené hovno.‘ Zatímco venku byla decentní a neřekla by sprosté slovo, ani kdyby ji nutili, doma mluvila jako nejhorší kanál.“
Anežka zavrtěla hlavou. „Mí rodiče mě dokázali vyslechnout, i když jsem si stěžovala na něco, co přišlo z jejich strany.“
„To proto, že jsou na rozdíl od ní normální,“ ucedil.
„Takhle se přece nedá žít,“ trvala na svém Anežka.
„Zvykl jsem si,“ povzdechl si. „Zvykl jsem si, že když se ke mně chová hnusně, ubližuje mi a ponižuje mě, je to v pořádku, protože má ve své představě pravdu, osvědčenou staletími. A když se já ozvu a chci něco uvést na pravou míru, jsem pro ni uražené hovno.“
„Mluvil jsi o tom s někým?“ zajímalo Anežku.
„Jo,“ přikývl, „s psycholožkou, která se mě poté, co jsem se rozsypal na prvočinitele, pokoušela znovu sestavit a složit. Postupně jsem si k ní vybudoval důvěru. Možná silnější, než jakou bych měl cítit,“ pohodil hlavou, „k ní. Ovšem poté, kdy jsem psycholožce vyprávěl, jak bylo hrozné vidět,“ zase pohodil hlavou, „ji, jak běhá polonahá po bytě a vykřikuje ‚pičo, kurvo, pičo, kurvo, pičo, kurvo, pičo, kurvo,‘ a to skoro hodinu v kuse, psycholožka ocenila, že jsem po takovém zážitku nezanevřel na ženy.“
„A proč to dělala?“ ptala se Anežka opatrně. „Jako proč běhala polonahá po bytě a takhle vykřikovala?“
„Bohužel,“ rozhodil rukama, „do kurzu jasnovidectví nebo čtení myšlenek jsem nechodil. Možná si tím připadala vtipná a zábavná. Každopádně to byla jedna z mnoha chvil, kdy jsem se styděl za každý sebemenší kousek své DNA, který s ní mám společný.“
Chvíli se díval někam za Anežku.
„Ne,“ řekl, „dnes nebudu spát klidně. Všechny ty noční můry, které jsem z ní měl, si najdou cestu, aby mi znepříjemnily noc.“
Pak zamrkal a podíval se na hodinky. „Co kdybychom dopili a odjeli?“ navrhl.
Přikývla. „Jen si ještě odskočím.“
Na to, že kemp, ve kterém byli, vypadal, jako by zamrzl před padesáti lety, měl velmi dobré zázemí.
Čekal na Anežku u auta. Jakmile se přiblížila, stiskl tlačítko na ovladači. Auto zablikalo a odemklo se.
„Posluž si,“ kývl hlavou k dveřím řidiče.
Přikývla a usedla.
Srovnala si sedadlo.
Připoutala se.
Srovnala si volant.
Nastartovala.
Srovnala si všechna zrcátka.
Rozhlédla se.
Upravila si ještě opěradlo sedadla.
„Jedeme?“ podívala se na něj.
Přikývl.
„Tak jo,“ usmála se Anežka, uvolnila brzdu a rozjela se vstříc odpolednímu slunci.

Obrázek vytvořen pomocí ChatGPT