Černá víla

Když potkáte černou vílu, nevyhýbejte se jí. Neubližujte jí. Nevíte, co se jí honí hlavou a z čeho může mít strach.

Tma jak v pytli,
víla svítí,
černou září do dlaní,
v suchém dešti
jde se skrýti
před tím, co ji nehoní.

Svá křídla má z těžké páry,
pevná jako pavučina,
ve dne v noci slyší sváry,
které Zítřek započíná.

Hledí zpátky na to Příště
s hrůzou, která radost má,
na horkém se mrazu třeště,
že je příliš neznámá.

Bílý Zítřek, plný ticha,
hlučně brousí tupý nůž,
víla sotva mrtvě dýchá:
„Dál snad, Zítřku, nechoď už!“

Schovala se do pohledu,
kde ji nikdo neuvidí,
v sálajícím kousku ledu,
mimo čas a mimo lidi.

Obrázek byl na základě textu básně vytvořen pomocí easemate.ai generátoru