Cena za výhru

Fotbalové utkání krajského přeboru bylo v plném proudu. Domácí, kteří se do soutěže probojovali, před třemi lety, drželi proti vedoucímu mužstvu tabulky prohru o pouhý jeden gól.

František Linart (nikoli Linhart, pouze Linart bez h, jak upozorňoval každého, kdo zapsal jeho jméno s chybou), trenér domácích, postával před lavičkou svého týmu, nervózně podupával a žvýkal jednu nikotinovou žvýkačku za druhou.
Jeho hráči se snažili, co mohli, soupeř je do žádné pořádné nepustil. Naopak hosté, kteří měli v sestavě několik borců, kteří měli za sebou kus kariéry v druhé či třetí lize, drželi jednogólový náskok možná až příliš bohorovně. Stačilo jim, když nepustili domácí do vlastního pokutového území a soustředili se na rushovské odkopy míče do bezpečí.

František Linart byl odmalička fotbalový fanatik. Od chvíle, kdy na plácku mezi řadou rodinných domů a šestibytovou bytovkou poprvé kopl do míče, se ve svých snech viděl jako ten, kdo vsítí rozhodující gól ve finále mistrovství světa. Nebo aspoň Ligy mistrů. Nebo jiné evropské klubové soutěže. Nebo jako ten, kdo přebírá trofej pro vítěze Bundesligy.
V jednadvaceti letech se dostal do divize. K splnění svých snů měl pořád stejně daleko, stále se k nim však upínal. Přece jen hraje dospělou soutěž, ze které může postoupit výše.
Po pěti letech se mu kýžený přestup povedl. Nebyla to vysněná Bundesliga, jen regionální soutěž v Rakousku. O úroveň níže, než byla divize, kterou byl zvyklý hrát doma. I tak si v té soutěži mohl vydělat zajímavé peníze.
Co ho hned ze začátku v Rakousku překvapilo, byla intenzita přípravy a nároky na kondici. Zaťal zuby a přizpůsobil se. Zhubl o dvanáct kilogramů, zpřesnil hru a stal se miláčkem rakouského publika. Dělalo mu dobře už to, že každé domácí utkání navštívilo okolo dvou tisíc diváků. Doma na divizi jich nechodilo ani sto.
Po dalších čtyřech letech mu do fotbalových snů hodila vidle paní Julie Linartová. Po konci sezóny mu jasně vysvětlila, že buďto bude hrát zase doma, nebo si může válet v Rakousku, ale jako rozvedený. Tehdy se stala ta zvláštní věc, že si František Linart uvědomil, že existují i jiné věci než fotbal, leckdy důležitější. V Rakousku se rozloučil a vrátil se do divize.
Na jednu stranu měl našetřeno, na druhou stranu pořád pokukoval výš. Z Rakouska si přinesl tréninkové i herní návyky, kterými doma udivoval.
V sedmatřiceti letech se mu zdálo, že stoupá přímo do fotbalového nebe. Dostal nabídku hrát třetí ligu v nedalekém okresním městě. Vydal se tam okamžitě.
Prvních pět zápasů odehrál v základní sestavě bez střídání. V šestém byl střídán a od sedmého nastupoval jako náhradník. Od jedenáctého nebyl ani mezi náhradníky.
Po konci podzimní části sezóny se o tom bavil s trenérem a sportovním manažerem. Oba mu sdělili, že si cení jeho zkušeností a nasazení, nicméně do třetí ligy měl nastoupit o nějakých patnáct až dvacet let dříve. Teď už jen zbytečně zabírá místo skutečným talentům.
Tenkrát cestou domů František Linart plakal.
Do konce kalendářního roku nechtěl o fotbale ani slyšet.
Po Novém roce se rozhodl. Stane se trenérem. Vždyť mistrovství světa, Ligu mistrů nebo Bundesligu vyhrávají i trenéři. Vrhl se na studium všeho, co k tomu potřeboval. A toto byla jeho první sezóna v roli hlavního trenéra.
V krajském přeboru.

Během zápasu nevnímal František Linart nic než hru. Kdyby vedle něj vybuchl granát, nezaznamenal by to. Snad proto ani nezaznamenal, že jeden z diváků, kterých se tentokrát sešlo celých padesát sedm, což bylo mírně devalvováno tím, že dvacet sedm jich přijelo podpořit hostující mužstvo, přišel k zábradlí a něco říkal jednomu z hráčů, kteří se rozcvičovali, aby mohli v případě střídání do hry.
Nevnímal ani to, že ten člověk dal jeho hráči do ruky lístek a ukázal nenápadně k pomeznímu rozhodčímu.
A nevšiml si ani toho, když v přerušené hře příslušný hráč podal lístek pomeznímu rozhodčímu a nenápadně, leč významně pokývl hlavou k hlavnímu rozhodčímu Dominikovi Skalákovi.

Dominik Skalák byl, co se týká vztahu k fotbalu, podobný fanatik jako František Linart. Jen na rozdíl od svých vrstevníků, kteří se viděli jako budoucí Messiové, Ronaldové, Haalandové a další, se zhlédl v mužích s píšťalkou. Pilně studoval pravidla a vše, co se týkalo činnosti rozhodčího.
Poprvé řídil fotbalové utkání ve třinácti letech. Pískal mladší žáky, ještě pod dohledem mentora, kterým byl zkušenější rozhdčí. Získal si okamžitě respekt a autoritu a prokázal velký přehled i cit pro hru. Bylo mu naznačeno, že jestli neusne na vavřínech, čeká ho v kariéře rozhodčího skvělá budoucnost.
Neusnul. Učil se dál a pořád se zlepšoval. Dokonce tak, že nyní, v devatenácti (každý z jeho pomezních asistentů byl stejného věku, čili taky devatenáctiletý) pískal první sezónu mezi dospělými chlapy.
Co na tom, že šlo o krajský přebor. Věděl, že ještě v této sezóně zabojuje o postup mezi rozhodčí pro divizi. A možná i výše.

Dominik Skalák v přerušné hře doběhl ke gestikulujícímu pomeznímu. Ten mu něco šeptal a nenápadně ukazoval lístek, který dostal od připravujícího se střídajícího hráče.
Dominik Skalák se zatvářil polekaně, lístek si vzal, přeběhl ke druhému pomeznímu a opět si s ním něco šeptal.
Pak teprve svolil ke střídání mezi domácími a dal pokyn ke hře.
A začaly se dít věci.

Jestli domácí nezvítězí, nedojedete domů živí.
To byl vzkaz, který putoval od diváka k střídajícímu hráči, od něj k prvnímu pomeznímu rozhodčímu a od něj přes hlavního k dalšímu pomeznímu.
Nikdo z nich tří nevěděl, že na výhru domácích je výhodný kurz 16,4. Nikdo z nich ani nevěděl, že dost lidí z těch, kteří toto utkání sledovali, má právě na výhru domácích vsazeno. A už vůbec nikdo nevěděl, že největší částku vsadil právě autor vzkazu.
Ten, který si mimochodem velmi přátelsky povídal s delegátem krajského fotbalového svazu.

Do konce utkání chyběla čtvrthodina a domácí stále doháněli jednogólové manko. Při nenápadné akci okolo středového kruhu odpískal Dominik Skalák ve prospěch domácích volný přímý kop.
Míč doletěl až do pokutového území hostí, kde se dostal do zámezí.
Přestože Dominik Skalák viděl, kdo ho tam zakopl, odpískal ve prospěch domácích rohový kop a pomezní mu ho potvrdil.
První roh pro domácí v zápase.
Ještě před rozehráním této standardní situace vytáhl Dominik Skalák jednoho z hostujících hráčů z chumlu před brankou a ukázal mu žlutou kartu.
„Držení protihráče,“ oznámil mu suše.
Napomenutý zakroutil hlavou, mávl rukama a vrátil se mezi ostatní hráče. Dával si pozor, aby od nejbližšího soupeře stál dost daleko.
Míč se snášel před hostující branku. Nejblíž k němu měl brankář, který by ho i chytil, kdyby do něj někdo z domácích vší silou nevrazil a nesrazil ho k zemi.
Míč doputoval do branky. Hosté chtěli protestovat, ale Dominik Skalák zapískal a běžel ke středovému kruhu.
Bylo vyrovnáno.
Ještě před rozehráním se k Dominikovi Skalákovi přiblížil kapitán hostí. Byl jedním z těch, kteří odehráli pět sezón ve třetí lize a čtyři další ve druhé. V krajském přeboru už jen dohrával kariéru. Byl dvakrát starší než rozhodčí.
„Ten gól nemá platit,“ vykřikl, „byl tam faul na našeho brankáře!“
Dominik Skalák se nadechl, vydechl, pak sáhl do kapsy a vytáhl žlutou kartu.
„Za co?“ divil se kapitán hostí.
„Za zbytečné řečnění,“ utrousil Dominik Skalák. „A ještě slovo a máte červenou.“
Kapitán hostí se otočil k rozhodčímu zády a něco zamumlal.
Bohužel slovo „debil“ bylo slyšet zřetelně.
„Pane kapitáne,“ zvolal Dominik Skalák ostře.
Kapitán hostí se udiveně ohlédl.
Dominik Skalák měl zase v ruce žlutou kartu.
A hned po ní červenou.
„Odevzdejte pásku a opusťte hřiště,“ řekl hostujícímu kapitánovi komisně.
Oslovený viděl rudě a pět jeho spoluhráčů ho muselo držet.
„Dej pásku tady Alešovi,“ poradil mu jeden z nich a ukázal na nejmladšího v sestavě hostí.
„Klidně,“ zahučel vyloučený kapitán, serval si pásku z paže a hodil ji směrem k vybranému jedinci.
Rozhodčí počkal, až vyloučený hráč zmizí a pak nechal zase rozehrát.
Hostující trenér Dušan Valigura provedl bleskové střídání a nařídil svým hráčům útočit a vzít si vedení zpět.
Skoro by se jim to i podařilo.
Jenže Dominik Skalák jim odpískal útočný faul.
Který viděl asi jako jediný.
Domácím vývoj situace na hřišti svědčil. Viděli, že se soupeřem, zejména oslabeným soupeřem, mohou hrát odvážně. Při jednom z protiútoků hostí domácí obránce jejich hráče doslova zboural a hned se pustil dopředu k brance hostí.
„Co to má znamenat?“ chtěl vědět náhradní kapitán hostí Aleš.
„Ponechávám výhodu,“ utrousil na půl úst Dominik Skalák.
Aleš ještě chvíli vrtěl hlavou, načež se vzpamatoval a pelášil k vlastní brance. Ta chvíle, po niž tam chyběl, se ukázala jako osudová. Dva hráči domácích si vyměnili míč daleko za hranou ofsajdu a pak překonali i bezmocného brankáře.
Vedli.
František Linart na to zíral nevěřícně.
Vedou nad lídrem tabulky krajského přeboru!
Jestli si někdy něco opravdu nedokázal představit, tak právě tohle.

Do konce utkání domácí ještě dvě branky, obě za dost podivných okolností, přidali, takže konečné skóre 4:1 vypadalo mnohem lépe než předvedená hra.
„Podal jste vynikající výkon,“ řekl Dominiku Skalákovi krajský delegát. „Myslím, že se za vás přimluvím, až se budou sestavovat seznamy rozhodčích pro třetí ligu. Pokud budete řídit každé utkání jako to dnešní, můžete divizi klidně přeskočit,“ a jeho společník, v jehož očích se dalo číst leccos, jen ne cokoli pozitivního, se významně usmíval.
Dominik Skalák se neusmíval a v duchu si říkal, že je chyba, že všichni tři rozhodčí jezdí k utkáním v jednom autě.
Nicméně cesťák proplacený dostali.
„Ten je náš,“ řekl nakonec delegátovi jeho společník.
„A ještě rád náš bude,“ dodal delegát.
O osudu Dominika Skaláka bylo rozhodnuto.