Cena za výhru (6.)

Několik dalších schůzek stačilo k tomu, aby Magda Tušlová zatoužila po intimním spojení s Dominikem Skalákem. Trochu ji udivovalo, že on sám k tomu nedává žádné impulsy. Až do jednoho dne.

Na konci podzimní části sezóny ji Dominik pozval na, jak sám řekl, „takovou slavnostní šaškárnu,“ kde měl opět přijmout a převzít jednu z cen.
Magda, která z něj a z toho, že se s ní schází, byla pořád celá vedle, i když postupně, jak si zvykala, její údiv opadával a nastávalo zjištění, že to není sen a že se to opravdu děje. Teď, když toto pozvání přišlo, se jí opět zamotala hlava.
Den před samotnou akcí měla hlavní starost, co si vezme na sebe. Nakonec si vybrala zelené šaty, které jí šly k očím stejné barvy. Přirozeně kaštanovou barvu svých vlasů si ještě mírně přibarvila a při pohledu do zrcadla mohla být sama se sebou spokojená.
Její probuzená láska se projevovala ve všem, co dělala. Ve škole přešla na mnohem vyšší obrátky učení a její prospěch se z kategorie „standardní dvojkařka“ posunul do kategorie „kandidátka na vyznamenání.“ A protože vyznamenání dosud nikdy neměla, nepolevovala.
V kroužku hip hopových tanců se rovněž rozjela a trenérka ji chválila. Brzy začala Magdě přiřazovat sólové výstupy během skupinového vystupování a Magda ji nikdy nezklamala, naopak pokaždé přišla s nápadem, jak svůj výstup vylepšit.
A teď společenská akce po Dominikově boku. Nemohla se dočkat.

Akce měla formální část, která jí připadala k uzoufání nudná. Na pódiu se střídali různí fotbaloví páprdové, z nichž nikdo neměl ani kousek Dominikova charizmatu.
Až v jednu chvíli se v ní zatajil dech. Dominik si přišel pro jednu z cen, s úsměvem ji přijal, pak řekl dvě krátké věty do mikrofonu a doplnil poděkování fotbalovým kolegům, kteří mu pomáhají s cestou k dalším cílům, a nakonec dodal „i slečně Magdě, která mě sem dnes doprovodila.“ Magda málem omdlela. Naštěstí jen málem.
Když to celé skončilo, následovala neformální část spojená s rautem a jídlem. Magda se držela v Dominikově blízkosti a vnímala pohledy všech okolo, které ji hodnotily a propichovaly. Ve chvíli, kdy jí to příjemné nebylo, se za Dominika lehce schovala.
Následující pondělí našla svou fotografii ve sportovním periodiku. Stála na ní vedle Dominika, usmívala se a pod fotografií bylo napsáno „Talentovaný nadějný rozhodčí Dominik Skalák s přítelkyní.“
Přítelkyně! To už něco znamená. Už nejsem jenom taková nějaká holka, říkala si Magda Tušlová. Ve škole i v tanci přešla, pokud to aspoň trochu šlo, do ještě vyšších obrátek, až se jí spolužáci začali bát a spolutanečnice z ní dostávaly mindráky.
Ve středu večer jí Dominik zavolal. Těšila se, jak si popovídají. Dominikova třetí věta byla: „K té ceně, kterou jsem na tom večírku dostal, je jako dárek dvoutýdenní pobyt pro dva na Madeiře. Co myslíš, pojedeš tam se mnou?“
Vzrušením vypískla a kdyby ji Dominik v tu chvíli viděl, divil by se, jaké taneční kreace ta drobná holka dokáže ze svého těla vydolovat. Pak se nadechla a relativně klidným hlasem odsouhlasila, že s ním na Madeiru ráda pojede.
Na Madeiru!
S Dominikem!
Jestli je tohle sen, říkala si Magda, tak se z něj nechci probudit.