Cena za výhru (3.)

Z Dominika Skaláka se stala fotbalová hvězda mezi rozhodčími. Předcházela ho pověst člověka nestranného, spravedlivého a férového, i když, jak sám poznal, význam těchto slov se v čase lehce posunul.

Od památného zápasu krajského přeboru, kdy pod výhrůžkou pomohl domácím k výhře, už nějaký čas uplynul. Dominik byl krátce poté pozván k jednání s delegátem, který s ním mluvil téměř otcovsky. Pochválil ho s tím, že je dobře, že někdo takhle mladý chce být rozhodčím a pomáhat rozšířit povědomí o této nevděčné roli, kterou během většiny zápasů bude zastávat.
Potom se lehce zmínil o fair play a vysvětlil Dominikovi, že u tohoto pojmu je důležité zejména kdo, kdy, kde, komu a za jakých okolností ho říká.
„Normální je samozřejmě,“ vypravoval delegát, „pískat, jak se lidově říká, rovinu. Na druhou stranu všichni víme, že je rovina a je rovina. Voda neteče do kopce a na úplně rovné ploše se míč kutálet nezačne,“ lehce filozofoval.
Potom Dominikovi vysvětlil, že je tu a tam, spíš častěji než méně často, jednomu ze soupeřících mužstev třeba trochu pomoci. A to tak, aby vše zapadalo do férového a spravedlivého rozhodování. K tomu patří i pomoc druhému mužstvu, jenže ta nesmí mít za žádných okolností vliv na výsledek. Dominik to určitě chápe.
Dominikovi se to v hlavě různě převalovalo, nicméně nechal si vysvětlit, že před každým utkáním bude mít s delegátem taktickou poradu, během níž se dozví, jaký výkon se od něj očekává a jaký výsledek se očekává od daného utkání.
Jeho dva kamarádi s ním na zápasy jezdit přestali. Namísto toho mu na čarách s praporky asistovali vždy dva velmi zkušení šíbři. Každý z nich by mohl být Dominikovým tátou. Delegát mu řekl, že je má k dispozici právě pro případy, že by váhal se správným rozhodnutím.
Když Dominik Skalák poprvé odřídil utkání krajského přeboru podle předzápasových pokynů od delegáta, cítil se všelijak. Na jednu stranu věděl, že udělal několik rozhodnutí, která pomohla hostujícímu mužstvu, které se motalo příliš blízko sestupu, na druhou stranu věděl, že může pokaždé říct, že reagoval na základě pokynu od svých pomezních asistentů.
Po zápase dostal proplacený cesťák, odměnu podle řádů a ještě jednu obálku. Když do ní lehce nahlédl, ztuhl. Bylo v ní větší než nemalé množství bankovek, jejichž souhrnná nominální hodnota převyšovala součet jeho výplat jako skladového manipulanta za celý rok.
„To je z fondu na podporu rozhodčích do pětadvaceti let,“ řekl k tomu ležérně delegát. Dominik o takovém fondu nikdy neslyšel ani nečetl, nicméně vzal tuto informaci na vědomí.
Ještě během téže sezóny byl mimořádně dopsán jako náhradník do seznamu rozhodčích pro třetí ligu. K utkáním už nejezdil postarší Felicií s alternativním pohonem na LPG, nýbrž v sice ojetém, nicméně velmi zachovalém autě německé značky na tři písmena.
V této sezóně dostával ve třetí lize příležitosti hlavně v méně exponovaných utkáních, kdy se potkávala mužstva okolo bezpečného středu tabulky a na výsledku zas tolik nezáleželo. Vedl je dobře, jak uměl, s tím, že ve chvílích, kdy to bylo potřeba, koukal prostě jinam.
Na konci sezóny dostal při slavnostním večeru cenu pro talent mezi rozhodčími. Delegát na něj mezi čtyřma očima lehce mrkl a tiše mu řekl: „Pokračuj, jak jsme se dohodli, a nemáš se čeho bát.“

Další sezónu už zahájil jako čistokrevný třetiligový rozhodčí. S tím, že pokud utkání dopadne tak, jak se dopředu dohodne s delegátem, může počítat s dalšími příjmovými bonusy, jak se delegát odborně vyjádřil. Dominikova prestiž stoupala a když se soupeřící mužstva dověděla, že přijede Skalák, vkládala do utkání ohromné naděje. A bez ohledu na výsledek rozhodčího zpravidla obě strany chválily.
„Sice udělal jednu chybu, která nás možná stála body,“ rozumoval trenér jednoho mužstva, „na druhou stranu bylo vidět, že kdyby měl lepšího pomezního asistenta, tak by k té chybě nemuselo dojít, protože by mu lepší pomezní asistent lépe poradil. Panu Skalákovi nemám co vytknout.“
„Možná tam byla chyba v neprospěch našeho soupeře,“ přikyvoval hlavou druhý, „zároveň mám dojem, že ve chvíli, kdy nám odpískal ofsajd, byli naši hráči v regulérním postavení. Pokud lze někoho kritizovat, tak pomezního, který odmával údajné postavení mimo hru příliš aktivně ještě dříve, než k němu mohlo dojít.“
Ani jeden z nich nevěděl, kdo ve skutečnosti delegátovým prostřednictvím motivoval rozhodnutí Dominika Skaláka i jeho asistentů.
Dominikova finanční situace se stále zlepšovala. Už se mohl odstěhovat od rodičů a pořídit si vlastní byt, což bylo v jeho věku terno. Na druhou stranu se snažil moc nevyčnívat. Pořád to byl ten kluk z Lanče, který si jde za svým snem, jak mu poradili, aby se prezentoval.
Stejně jako v případě předchozí sezóny, i tentokrát dostal možnost nahlédnout o soutěž výše. Stal se náhradníkem mezi rozhodčími pro druhou ligu.
A i v té začínal u méně důležitých utkání. Ta zpravidla končila remízou nebo výhrou jednoho z mužstev jediným gólem. Nebylo na nich co zkazit.
V závěru sezóny se dostal ke šťavnatému zápasu. Měla se utkat dvě mužstva, která obě před několika lety válela v nejvyšší soutěži. Odjakživa mezi nimi vládla řevnivost, vedle níž byli Přemyslovci nejlepšími kamarády Slavníkovců.
„Domácí jsou pátí a bez ohledu na výsledek jim lepší ani horší umístění už nehrozí,“ pravil k němu delegát, „ale hosté jsou třináctí, pořád jim hrozí sestup, takže chápeš, jak to vnímají.“
„Každý bod je pro ně dobrý,“ přikývl Dominik.
„Vidíš, že chápeš,“ pochválil ho delegát, „a když náhodou získají všechny body, budou moc a moc rádi, to si můžeš být jistý.“
„Já to chápu,“ ujistil ho Dominik, „ale je tu jedna věc. Prý se bude dnes pořizovat videozáznam. A tam může být vidět, když náhodou něco zvrtám.“
„Toho se neboj,“ ujistil jej delegát, „natáčet bude tady Jarda,“ a kývl hlavou k zubatému zrzkovi opodál, „a ten ví, kdy ostřit a kdy naopak švenknout jinam.“
„Dobře,“ uvolnil se Dominik, „a pokyny jsou jaké?“
„První půli si pískej, jak chceš,“ odpověděl delegát. „Klidně ať domácí o jeden nebo dva góly vedou, ale o víc radši ne. Před druhou půlí se sejdeme a doladíme další průběh. Rozumíš mi, že jo?“
„Samozřejmě,“ přikývl uvolněně Dominik, vzal píšťalku, kývl na své dva asistenty a vyvedl mužstva na hřiště.
Jeho velkolepé představení začínalo.