Cena za výhru (2.)

Od dětství se Pavla Tušlová pohybovala ve světě sportu. Nadání pro něj zdědila po otci atletovi i po matce gymnastce. A sama se gymnastice dlouho věnovala.

Až do toho osudového dne, za který by si nejraději nafackovala (kdyby to něčemu pomohlo). Při závodech očekávala, že má výhru jistou a poněkud podcenila seskok z kladiny. Vypadalo to neuvěřitelně, ale dokázala si při tomto manévru způsobit zranění nohy, které ji na několik měsíců vyřadilo ze závodění. A po nich už se k aktivnímu sportování nevrátila.
Zvolila si jiný cíl. Že se stane sportovní novinářkou. Začala s propiskou a blokem objíždět všechny možné i nemožné soutěže, dělala si poznámky a vytvářela své vlastní reportáže, za které by ji možná i Ota Pavel pochválil.
A měla štěstí, vystudovala příslušnou fakultu a začala psát pro regionální periodika. Netoužila po celostátní působnosti; takhle jí to i vyhovovalo.
Na některé sportovní akce ji doprovázela mladší sestra Magda. Ta se nevěnovala ani atletice ani gymnastice, namísto toho se její zálibou stal hip hopový tanec. Prosadila si jej i přes počáteční nedůvěru ze strany svých rodičů.
Kdo viděl obě sestry společně, nabyl dojmu, že jde o dvojčata, a to i přesto, že Pavla byla o půl hlavy vyšší a kvůli tomu, že aktivnímu sportování se už nevěnovala, i zaoblenější. Z Magdy si někteří utahovali, že má postavu jako kluk; naštěstí dokázala podobné poznámky ignorovat. I tak málokdo věřil tomu, že je mezi nimi téměř pětiletý věkový rozdíl, do kterého se ještě vešel prostřední bratr Rosťa.
Poslední dobou Pavlu Tušlovou zaujal příběh Dominika Skaláka. Věděla, že jde o fotbalového rozhodčího, který předloni začínal v krajském přeboru a v současnosti pendluje mezi třetí a druhou ligou. Věkem je skoro přesně mezi ní a sestrou, podobně jako Rosťa, nicméně působí sebevědomě a cílevědomě a ze všech stran na něj prší jen slova chvály.
O stejného člověka měla zájem i její mladší sestra, jen nešlo o zájem profesionální. Tam, kde jiné dívky jejího věku a vzrůstu toužebně vzdychaly nad představitelích hrdinů z různých filmových a televizních ság, Magda obdivovala Dominika Skaláka. Na fotky, které jej zachycovaly, měla ve svém počítači speciální složku, která utěšeně bobtnala.
Dominik Skalák přivádí hráče obou soupeřících mužstev na hřiště.
Dominik Skalák v debatě s kapitány.
Dominik Skalák dává pokyn k zahrání pokutového kopu.
Dominik Skalák uděluje žlutou či červenou kartu.
Magda odmítala hezouny, kteří působili až zženštile. Naopak byla fascinována fotbalovým rozhodčím, který navzdory svému mládí působil dokonale chlapsky. Krátký sestřih, ostré rysy v obličeji, možná trochu víc vystouplá brada, zelené oči, ve kterých viděla radost i vztek, postava, za kterou by se nemusel stydět leckterý kulturista. To všechno působilo Magdě Tušlové točení hlavy a závratě.

Pavla Tušlová dostala nabídku uskutečnit rozhovor právě s Dominikem Skalákem. Protože nechtěla do takové práce jít bez přípravy, hledala, co a kde se jí podaří zjistit.
Brzy věděla, že zmíněný rozhodčí pochází z Lanče; šlo o vesnici o necelých tisíci obyvatelích, kterou procházela jen jedna silnice mezi kopci a horami. Hledala, co by o něm dalšího zjistila. Během několika dní mluvila s Dominikovými rodiči, třídní učitelkou i několika spolužáky.
Všichni se shodovali na jednom. Že Dominik Skalák měl už od útlého dětství silný smysl pro spravedlnost a férovost. Nenechal se vyprovokovat k žádnému podrazu, a to ani ve chvíli, kdy by mu takový podraz zajistil lepší přijetí u vrstevníků nebo podobnou výhodu. A že dokázal rychle a efektivně urovnávat spory. Pro budoucího rozhodčího ideální konstelace.
Během těchto rešerší si poznamenala několik bodů, ze kterých později vytvořila otázky, které chtěla Dominikovi Skalákovi položit.
A pak měl nastat den D. Sobotní odpoledne, kdy měl Dominik Skalák přijet a odřídit třetiligové utkání. Zápas měl začínat úderem třetí hodiny odpoledne.
Pavla Tušlová byla na místě před příslušným fotbalovým hřištěm už o půl jedné a měla s sebou i svou mladší sestru, která si doslova vyplakala, že při rozhovoru se svým idolem nesmí chybět.
„Tak kde je?“ podupávala Magda Tušlová nervózně a rozhlížela se do všech stran, protože netušila, ze které strany oblíbený rozhodčí přijede.
„Klid, určitě přijede,“ řekla její starší sestra. „Musí přijet s předstihem, zkontrolovat soupisky a registračky, projednat detaily okolo zápasu s vedoucími domácích i hostí a vůbec,“ mávla rukou.
Konečně se dočkaly. Chvíli před jednou hodinou po poledni se objevil postarší, nicméně udržovaný vůz jedné německé značky, elegantně zastavil kousek od nich a vystoupil z něj Dominik Skalák.
Pavla Tušlová se nadechla a vykročila k němu. Její sestra vypískla a div vedle Pavly neběžela.
Dominik Skalák se rozhlédl a na obě mladé ženy se vlídně usmál.
„Dobrý den,“ oslovila ho Pavla, „můžu vás požádat, pane rozhodčí, o krátký rozhovor?“
„Ale jistě,“ odpověděl Dominik Skalák s úsměvem, „jen budete muset počkat, až skončí dnešní zápas. Počkejte na mě tady u auta, budu vám k dispozici, jak jen budete potřebovat.“
Pavla souhlasila a Magda málem štěstím omdlela.