Benzín, starý křivdy a upíři v tichu zapadlýho okresu
Druhej den jsem čekal, že zavolá.
Nezavolala.
Ani další den.
Nechal jsem jí vzkaz doma, ale taky nic.
Mobily tehdy nebyly, takže když se vám někdo neozval, mohli jste akorát sedět u telefonu a čekat.
Což jsem dělal asi týden.
Pak jsem si řekl, že ze sebe nebudu dělat blbce.
A tím to skončilo.
Aspoň jsem si to myslel.
O třicet let později mi přišla pozvánka na abiturientskej sraz.
Nejdřív jsem ji hodil na stůl a dva týdny kolem ní chodil.
Na spolužáky jsem nebyl nijak zvlášť zvědavej.
Většinu jsem od maturity neviděl a u těch ostatních jsem si vystačil s tím, co jsem se občas dozvěděl od společných známých.
Jenže pak mě napadlo, že by tam mohla být Květa.
A bylo rozhodnuto.
V sobotu večer jsem vytáhl starýho forda z garáže.
Nastartoval napodruhý, což byl na jeho poměry slušnej výkon.
Olej žral skoro stejně rychle jako benzín, ale pořád jezdil.
Jen jsem nikdy nevěděl, jak dlouho mu to ještě vydrží.
Do kulturáku jsem dorazil asi o hodinu později, než bylo na pozvánce.
Před vchodem postávalo pár chlapů s cigaretama.
Jednoho jsem poznal.
Byl to bývalej spolužák, kterej měl na gymplu největší úspěch u holek.
Teď měl břicho, pleš a cigaretu přilepenou ke spodnímu rtu.
„Ty vole, Zbyněk!“
„Nazdar, Karle.“
Objali jsme se, poplácali po zádech a Karel mi hned začal vykládat, že se potřetí rozvádí.
Popřál jsem mu hodně štěstí a šel dovnitř.
V sále hrála nějaká muzika z devadesátek.
U stolů seděli lidi, který jsem chvílema poznával jen podle hlasu.
Některý zestárli docela dobře, jiný vypadali, že jim posledních třicet let někdo dával pořádně zabrat.
A pak jsem ji uviděl.
Květa seděla u stolu poblíž okna a bavila se s nějakou blondýnou.
Vlasy měla kratší než tehdy, trochu prošedivělý.
V obličeji pár vrásek, kolem očí taky.
Ale poznal jsem ji okamžitě.
Na chvíli jsem zůstal stát mezi dveřma jako idiot.
Třicet let jsem si představoval, co bych jí řekl, kdybych ji někdy potkal.
Měl jsem připravenou spoustu chytrejch poznámek.
Většinou dost jedovatejch.
Jenže teď jsem si nevzpomněl ani na jednu.
Radši jsem si sedl ke stolu na druhý straně sálu.
Objednal jsem si vodku.
„Velkou?“ zeptala se servírka.
„Radši jo.“
Přinesla mi ji a já ji do sebe obrátil skoro najednou.
Byla hnusná.
Přesně taková, jakou jsem si pamatoval z mládí.
Chvíli jsem poslouchal rozhovor dvou bývalých spolužáků, kteří se hádali, jestli náš třídní ještě žije.
Jeden tvrdil, že umřel před pěti lety, druhej ho prý minulý měsíc potkal v Kauflandu.
Pak se ozvalo:
„Ahoj, Zbyňku.“
Zvedl jsem hlavu.
Květa stála u stolu a trochu nejistě se usmívala.
„Ahoj.“
„Můžu?“
Ukázala na volnou židli.
„Jasně.“
Sedla si.
Chvíli jsme na sebe koukali a ani jeden nevěděl, co říct.
„Vypadáš dobře,“ řekla nakonec.
„To říkáš ze slušnosti.“
Zasmála se.
„Trochu jo.“
„Ty taky.“
„Taky ze slušnosti?“
„Samozřejmě.“
Zase se zasmála.
A mně došlo, že ten smích si pamatuju.
Přesně takhle se smála před třiceti lety, když jsem jí vyprávěl nějakou pitomost.
„Nevěděla jsem, jestli přijdeš,“ řekla.
„Já taky ne.“
„Myslela jsem, že mě nechceš vidět.“
„Proč bych tě nechtěl vidět?“
Podívala se na mě trochu překvapeně.
„No, po tom, jak jsme se rozešli.“
„My jsme se rozešli?“
„Zbyňku, prosím tě.“
„Ne, vážně. Já si žádnej rozchod nepamatuju. Jen to, že ses mi přestala ozývat.“
Květa se zamračila.
„Já?“
„Jo. Ty.“
„To si snad děláš srandu.“
„Nedělám.“
Chvíli na mě koukala.
Pak sáhla po sklenici minerálky, napila se a položila ji zpátky.
„Já ti druhej den volala.“
„Mně?“
„Ano, tobě. Domů. Vzal to tvůj táta.“
Něco mi v hlavě začalo pomalu docházet.
„A co ti řekl?“
„Že už o mě nestojíš. Že sis našel jinou holku. Nějakou z lepší rodiny, tak to řekl. A že tě mám nechat na pokoji.“
Zíral jsem na ni.
„Cože?“
„Přesně tohle. Dokonce mi řekl, že sedíš vedle něj a souhlasíš s tím.“
„Já u toho vůbec nebyl.“
„To jsem tehdy nevěděla.“
„Květo, já jsem na tvůj telefon čekal celej tejden.“
„A já čekala, že za mnou přijdeš a vysvětlíš mi to.“
„Já ti nechal vzkaz u vás doma.“
„Jakej vzkaz?“
„Že ti volám, že tě sháním. Nechal jsem ho tvý mámě.“
Zavrtěla hlavou.
„Nic mi neřekla.“
„Tak to jsme měli pěkně zařízený.“
Květa sklopila oči.
„Máma tě taky neměla moc ráda. Myslela si, že jsi moc divokej a že se mnou nemáš vážný úmysly.“
„A můj fotr si zase myslel, že tvoje rodina pro nás není dost dobrá.“
„Takže se vlastně shodli.“
„Vypadá to tak.“
Seděli jsme proti sobě a já měl chuť něčím praštit.
Můj otec.
Ten starej hajzl.
Samozřejmě jsem si pamatoval, co o Květě říkal.
Její táta dělal údržbáře v továrně, máma prodávala v samoobsluze.
Podle mýho otce to nebyla vhodná rodina.
Já měl přece vystudovat, udělat kariéru a najít si holku, která bude mít nějaký postavení.
Sám byl vedoucím zásobování v okresním podniku a choval se, jako by mu patřila půlka republiky.
Jednou mi dokonce řekl, že bych se měl radši zajímat o dceru jeho náměstka.
Poslal jsem ho do prdele.
Pohádali jsme se a několik dní spolu nemluvili.
Pak jsem se odstěhoval na kolej a naše vztahy už nikdy nebyly nic moc.
Ale že by Květě zavolal něco takovýho, to mě nenapadlo.
„On ti to vážně řekl?“ zeptal jsem se ještě jednou.
„Zbyňku, proč bych si to vymýšlela?“
„Já vím. Jen tomu pořád nemůžu uvěřit.“
„Já mu tehdy uvěřila.“
„A já si zase myslel, že ses na mě vykašlala.“
„To jsme byli dva blbci.“
„To teda byli.“
Chtěl jsem si objednat další vodku, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem přijel autem.
Ta první byla dost velká blbost.
Měl jsem v plánu zůstat do rána, ale stejně jsem nemusel hned po příchodu chlastat.
„Dáš si ještě něco?“ zeptal jsem se Květy.
„Minerálku.“
„Tak dvě.“
Když je servírka přinesla, Květa se na mě podívala.
„Ty už nepiješ?“
„Musím pak řídit.“
„To já taky.“
„Tak vidíš. Aspoň jeden z nás má rozum.“
„Jeden a půl,“ opravila mě.
Chvíli jsme mlčeli.
Pak se Květa zeptala, co jsem vlastně těch třicet let dělal.
Vyprávěl jsem jí o práci, o stěhování, o manželství, který se moc nepovedlo, a o dětech.
Ona mi povídala o svým životě.
Taky se vdala, měla dvě děti a manžela, se kterým už nějakou dobu žili spíš vedle sebe než spolu.
Nic mimořádnýho.
Prostě dva lidi, kterým uteklo třicet let.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ zeptala se po chvíli.
„Co?“
„Že jsme si to nikdy nezkusili vysvětlit.“
„Já byl tehdy strašně hrdej.“
„Já taky.“
„A taky jsme byli mladý.“
„To není omluva.“
„Není.“
Podíval jsem se přes sál.
Karel už objímal nějakou spolužačku a vysvětloval jí, že jeho třetí žena je úplně stejná jako ty předchozí dvě.
U vedlejšího stolu se někdo pokoušel zpívat Olympic.
Moc mu to nešlo.
„Fotr už je patnáct let mrtvej,“ řekl jsem.
„Já vím.“
„Nikdy mi o tom nic neřekl.“
„A co by ti taky říkal?“
Pokrčil jsem rameny.
„Nevím. Třeba že se zachoval jako svině.“
„To by asi nepřiznal.“
„Ne. To určitě ne.“
Vzpomněl jsem si na jeho pohřeb.
Stál jsem u hrobu, poslouchal faráře a vlastně nevěděl, jestli je mi ho líto.
Otec byl celej život přesvědčenej, že ví nejlíp, co je pro ostatní dobrý.
A když se někdo rozhodl jinak, bral to jako osobní urážku.
Teď jsem zjistil, že mi kdysi zasáhl do života víc, než jsem vůbec tušil.
„Mám na něj vztek,“ přiznal jsem.
„To chápu.“
„A taky na sebe.“
„Na sebe proč?“
„Protože jsem se tehdy mohl zvednout, dojít k vám a zeptat se tě. Místo toho jsem seděl doma, litoval se a čekal, že všechno vyřešíš ty.“
Květa přikývla.
„Já mohla udělat to samý.“
„No jo.“
„Jenže jsme to neudělali.“
„Neudělali.“
A tím bylo vlastně všechno řečený.
Žádný velký usmiřování se nekonalo.
Ani jsme si nepadli kolem krku.
Na to jsme se už příliš dlouho neznali.
Třicet let je dost dlouhá doba, aby se z člověka stal někdo jinej.
Ale bylo příjemný s ní sedět a povídat si.
Zjistil jsem, že má pořád stejnej smysl pro humor.
Že nesnáší rozinky ve vánočce a že se pořád bojí bouřky, i když to nikdy nepřizná.
Ona se zase smála tomu, že pořád jezdím starým fordem a odmítám si koupit něco rozumnějšího.
„Tenkrát jsi měl škodovku,“ připomněla mi.
„Jo. Stodvacítku.“
„A pořád se ti kazila.“
„Ford je v tomhle její důstojnej nástupce.“
„Takže ses vlastně moc nezměnil.“
„V některejch věcech asi ne.“
Kolem druhý ráno začali lidi odcházet.
Karel už sotva stál a jeho bývalá spolužačka ho podpírala cestou k taxíku.
S Květou jsme vyšli před kulturák.
Byla zima a trochu mrholilo.
„Tak se měj, Zbyňku,“ řekla.
„Ty taky.“
Chvíli váhala.
„Jsem ráda, že jsi přijel.“
„Já taky.“
Objali jsme se.
Krátce, trochu nešikovně.
Pak nastoupila do auta, zamávala mi a odjela.
Já se vrátil dovnitř, dal si kafe a ještě nějakou dobu kecal s ostatníma.
Stejně jsem chtěl počkat do rána a mít jistotu, že můžu bezpečně řídit.
Když jsem se konečně dostal domů, bylo už světlo.
Ford cestou nezlobil, což jsem považoval za malej zázrak.
Zaparkoval jsem před garáží a chvíli seděl za volantem.
Přemýšlel jsem o Květě.
O tom, jak jsme mohli žít, kdyby tenkrát můj otec držel hubu.
Jestli bychom spolu vydrželi, vzali se, měli děti.
Nebo se po půl roce rozešli kvůli nějaký úplný pitomosti.
To už se nikdy nedozvím.
Vlastně jsem ani nevěděl, jestli bych to chtěl vědět.
Vypnul jsem motor, vytáhl klíčky a šel domů.
Po třiceti letech jsem konečně věděl, proč mi tehdy Květa nezavolala.
A taky jsem pochopil, že jsem těch třicet let mohl žít úplně stejně, jen bez toho vzteku na ni.
To mě štvalo ze všeho nejvíc.
Martin Irein
Šedá veteš, modrý inkoust a browning v podšívce kabátu
Do antikvariátu jsem vlezl kvůli chlapovi, který se za mnou táhl už od metra. Nevěděl jsem, kdo ho poslal, ale rozhodně žádný profesionál. Šedý plášť, klobouk a stejný odstup. Kdyby nesl ceduli SLEDUJU TĚ, vyšlo by to nastejno.
Martin Irein
Útěk ze řvoucího hnízda aneb Jak zmizet z rodinné oslavy a nikoho neurazit
Seděl jsem u stolu, před sebou třetí pivo, které už dávno nebylo studené, a poslouchal strýce, jak vypráví historku z vojny. Znal jsem ji nazpaměť.
Martin Irein
Smradi z HR, uvařený kafe a brokovnice pod pultem
Do práce chodím kvůli výplatě. A taky proto, že mě to, co dělám, docela baví. Jen kdyby se kolem toho nemuselo tolik kecat. S kolegy vycházím celkem dobře. Pozdravíme se, občas prohodíme pár slov, když je potřeba, pomůžeme si.
Martin Irein
Pravidla hry pro unavené lidi: Když ti boss pije krev, prostě zmáčkni Send
Bylo sedm minut před pátou, když mi Libor položil na stůl složku s reporty. „Ondřeji, potřebuju to do rána. Kompletní kvartál, všechno zkontrolovat, opravit a vyexportovat.“ Podíval jsem se na složku. Pak na něj.
Martin Irein
Srdce na stole, dekolt u pupku a v koutě tiše cvaká upíří automat
Ráno jsem stála před zrcadlem a řešila, jestli už to není moc. Bylo. Jenže právě o to mi šlo. Bílá halenka byla odvážnější, než bych si normálně vzala do práce. Když jsem se trochu předklonila, nabízela docela zajímavý výhled.
| Další články autora |
Otevírací doba obchodů 17. listopadu 2026 může překvapit. Kam lze vyrazit na nákupy?
Listopadový státní svátek letos připadne na úterý. Jak bude na Den boje za svobodu a demokracii a...
Konec Skylinku přináší nové ceny i pravidla. Co musí zákazníci stihnout do konce listopadu?
Satelitní televizní služby v Česku prošly významnou změnou. Nabídka se nově sjednotila pod značkou...
MAPA: Klíčovou křižovatku v Praze 4 čeká uzavírka. Kvůli metru D se bude objíždět
Výstavba nové trasy metra D významně ovlivní provoz na jedné z klíčových křižovatek v Praze. Práce...
Semir z Kobry 11 má novou roli. Z vojenského náklaďáku vznikl luxusní dům na kolech
Z vojenského náklaďáku luxusní dům na šesti kolech! Obří MAN přezdívaný Semir, pojmenovaný po...
Praha se mění v kulisy Dana Browna. Natáčení seriálu od Netflixu omezí hlavně knihomoly
Natáčení seriálu podle Dana Browna uzavře ve středu a ve čtvrtek Mariánské náměstí. Praha se tak...
Hasiči likvidují požár zemědělského stavení na Českobudějovicku
Hasiči likvidují požár zemědělského stavení v Ševětíně na Českobudějovicku. Vyhlásili kvůli tomu...
Řidič osobního auta u Rakovníka havaroval kvůli srně, čtyři lidé se zranili
U Rakovníka dnes v podvečer narazilo osobní auto do stromu. Čtyři lidé utrpěli lehká zranění....
Řidič osobního auta u Rakovníka havaroval kvůli srně, čtyři lidé se zranili
U Rakovníka dnes v podvečer narazilo osobní auto do stromu. Čtyři lidé utrpěli lehká zranění....
- Počet článků 645
- Celková karma 11,62
- Průměrná čtenost 349x
Dívám se tam, kam se jiní dívat bojí nebo štítí, a píšu o tom tak, jak to leží a běží – s humorem, který občas kouše, a s nostalgií, která občas studí.
Všechny mé články jsou 100% uhlíkově neutrální a vyjadřují stanovisko Ústavu pro ověřování smrtelnosti a Strany Konstruktivní Destrukce.
Zákon zakazuje pouze tři věci: špatnou muziku, zbytečné porady a vysvětlování vtipů.
NEVĚŘTE NIKOMU, KOMU JE POD DESET!




















