Baronka

Ještě dnes mě budí některé ty vzpomínky ze sna. A to jsem byla tenkrát, když se to vše událo, ještě docela malé děvče. Na Baronku se však nedá zapomenout. A přitom bych tak moc chtěla.

Sami jsme taktéž patřili ke šlechtě a žili na docela pěkném statku. Město, které dnes v těch místech leží, bylo tenkrát o notný kus cesty dál a vůbec nevypadalo jako to, co je z něj dnes.
Vím, že Baronka, která jednoho dne vstoupila do našich dveří, způsobila smrt mého bratra i smrt mého otce. Od toho dne, kdy se tak stalo, jsem ji neviděla.
Když mě někdo dnes potká, nevěří, že se to, o čem chci vyprávět, opravdu stalo. Tvrdí, že se mi to motá v hlavě, protože jsem celý život zasvětila péči o zatoulaná zvířata.
V něčem mají pravdu. V tom, že pečuji o zatoulaná zvířata. Ovšem vzpomínky mám stále čerstvé, jakoby se to všechno odehrálo včera.

Bylo mi tenkrát dvanáct let a mému bratrovi o rok a čtyři měsíce méně. Žili jsme jen s otcem; naše maminka krátce poté, co se bratr narodil, zemřela.
Otec byl již v pokročilém věku, když jsme se narodili, a mnozí jej pokládali za našeho dědečka. V mých vzpomínkách je stále statný, zpříma stojící s mohutným plnovousem.
Žili jsme na statku, kde kromě nás tří žilo ještě služebnictvo a moje guvernantka slečna van Knuiphyssová. Pocházela z Flander a mluvila s legračním přízvukem. Byla však velmi milá a měla jsem ji v oblibě.
Přiznávám se, že jsem nikdy nebyla krásná nebo pohledná. Měla jsem nesouměrný obličej, příliš velké oči i nos a moje vlasy se nedaly učesat. Hned poté, co slečna van Knuiphyssová odložila hřeben, se moje vlasy vydaly opět každý svým směrem.
Nesouměrný obličej, velikost očí a nosu i neučesatelnost jsem měla společné se svým bratrem. Ten byl ovšem ještě navíc velmi živelný. Odmítal nosit ponožky a boty a pokud mohl, běhal bos. Do svého pokoje v horním patře nechodil po schodech. Namísto toho vyšplhal po kmeni statného platanu, který stál u našeho domu, a z jeho větve přešel do svého pokoje oknem. Dělal to od chvíle, kdy se naučil chodit a lézt po stromech.
Na naši maminku jsme měli jedinou upomínku, a to křídou načrtnutý portrét, který náš otec uchovával s ohromnou pečlivostí. Kromě toho otec rád četl knihy v podivných jazycích, hlavně latině, řečtině a hebrejštině. Přiznával se, že jim moc nerozumí, ale snaží se jim přijít na kloub.
Smála jsem se tomuto jeho úsilí a říkala mu, že by měl zapomenout na cizí řeči, když naše rodná němčina je nejlibozvučnější řečí na světě. Na to kroutil hlavou a podotýkal, že tomu nerozumím.
Mého bratra otec miloval. Nežárlila jsem, neboť jsem svého bratra milovala taky. Bratr měl totiž pozoruhodný talent. Vždycky v neděli se změnil z divocha na spořádaného chlapce a v kostele při mši zpíval tak nádherně, až se srdce zastavovalo. A navíc uměl jednat se zvířaty.
Jakmile mohl, vydával se do lesa. Tam si sedl a pohvizdoval jako pták či napodoboval zvuky jiné zvěře. Přicházely za ním srnky, lišky, veverky a mnohá další havěť. Všechno to vodil k nám domů na dvůr, kde měl svůj koutek pro divoká zvířata. Zvláštní bylo, že koutek nebyl nijak oplocen ani ohrazen a přesto z něj nikdy žádné zvíře neuteklo. Já i otec jsme si na tento zvěřinec postupně zvykli, jen slečna van Knuiphyssová z něj měla strach.
Vždycky ve středu ráno otec odjížděl a ve čtvrtek večer se vracel. Jezdíval do vzdálenějších měst za různými známými, s nimiž projednával důležité obchodní otázky. Až jednoho čtvrtečního večera se nevrátil sám.
Když vstoupil do domu, všimli jsme si, že někdo je s ním. Ten někdo byla žena. Na první pohled mě zaujala tím, že byla o téměř celou hlavu vyšší než můj otec, který sám o sobě nebyl žádný mrňous. Na druhý pohled mě zaujala až neuvěřitelnou krásou. Úplně jsem se zastyděla, že jsem ve srovnání s ní naprostá ošklivka.
Byla, jak už jsem napsala, vysoká. Měla na sobě šedohnědý svrchník, protože to bylo už na podzim. Když jej odložila, ukázalo se, že je oděna v překrásné šaty černé barvy s křiklavě červenými vzory. Měla navíc neuvěřitelně bledou pleť a velmi hluboké oči. Když si sundala rukavice, bylo vidět, že má i velmi jemné ruce.
Při bližším pohledu se dalo zjistit, že nemá na kůži jedinou vrásku a mezi hustými kaštanovými vlasy ani jeden šedivý.
Otec nám řekl, že tu dámu potkal ve městě a že si mu postěžovala, že vlak, kterým přijela, měl zpoždění, a ona teď musí čekat do dalšího dne na další vlak. Dnes to možná působí směšně, ale tenkrát byl vlak tažený parní lokomotivou nejmodernější dopraví prostředek; navíc jezdil jen jednou denně. Otec jí proto nabídl, aby přenocovala u nás, což po krátkém váhání přijala.
Nemohla jsem z návštěvnice spustit oči. A to ještě nebylo nic proti tomu, jak na ni zareagoval můj bratr Rafael. To jsem ještě neřekla, že ho rodiče takhle pojmenovali. Jakmile přiběhl do pokoje, kde návštěvnice seděla, zarazil se na místě, jeho velké oči se ještě více rozšířily, po chvíli se otočil na patě a utíkal do svého pokoje. A tentokrát to nebylo lezením na platan; naopak poprvé utíkal do svého pokoje po schodech.
Když se vrátil, měl na sobě sváteční oblečení a dokonce i ponožky a obuv. Zavrtěla jsem v duchu hlavou nad tou proměnou a všimla jsem si, že ani můj bratr nedokáže z návštěvnice spustit oči.
Ta paní nám řekla, že se jmenuje Luisa Wronská, je baronka a pochází z polského šlechtického rodu. Posledních několik let cestuje po světě a poznává různé země, jejich obyvatele a zvyky, a takhle se dostala až k nám. Za nabídnuté pohostinství děkuje a bude se snažit, aby nepřekážela.
Pak se pustil do řeči otec a vyprávěl paní Wronské o své zálibě v knihách psaných v těch podivných řečech. Paní Wronská ožila a odpověděla, že latinu, řečtinu i hebrejštinu ovládá, takže ráda mému otci poradí, když ten nebude něčemu rozumět.
Když jsem se dostala ke slovu a připomněla, že moje guvernantka slečna van Khuihpyssová pochází z Flander, ukázalo se, že paní Wronská umí i tamní řeč. Kromě toho prý uměla i anglicky, francouzsky, rusky a španělsky.
Zasmála jsem se a podotkla, že mi to přijde zbytečné, když máme nejkrásnější jazyk na světě, a to němčinu, která je jazykem největších básníků všech dob. Paní Wronská reagovala podobně jako můj otec. Zavrtěla hlavou, mě po hlavě pohladila a řekla mi, že jsou věci, kterým porozumím, až budu starší.
Následující den se paní Wronská věnovala otci a jeho knihám. Co jsem si mohla všimnout, mezi otcem a ní panovalo intelektuální pouto. Ani jeden ani náznakem neprojevili jiný zájem. A když se blížil čas, aby paní Wronská odešla a stihla svůj vlak, navrhl otec, že jestli paní nespěchá do cíle své cesty, mohla by u nás zůstat více dní.
Paní Wronská chvíli přemýšlela a pak řekla: „Nakonec proč ne. Tam, kam mám namířeno, nezáleží na tom, kdy přesně přijedu. Proto se mileráda zdržím a ráda poznám vaši domácnost.“ Otec se zaradoval a Rafael, pokud jsem mohla pozorovat, ztuhl.
Večer toho dne jsme paní Wronskou, která byla podle všeho polskou baronkou, přivedli do pokoje, kde stál klavír. Paní Wronská se zaradovala a zeptala se, smí-li něco zahrát. Otec svolil a paní Wronská začala hrát. Hrála neuvěřitelně precizně a virtuózně. Nejprve hrála pomalou skladbu, připomínající Chopinovo nokturno. Pak najednou zahrála pár trylků a spustila veselý čardáš.
Do mého bratra jako by v tu chvíli střelil. Vyběhl ven a když se vrátil, nesl si housle, na které jsem ho nikdy neviděla hrát. Vzal si je pod bradu a jako by tu melodii znal, začal paní Wronskou doprovázet.
Když dohráli, pohlédla na něj paní Wronská a smutně řekla: „Máš ohromný talent, to je škoda.“
Nerozuměla jsem tomu. Proč by měla být škoda, že Rafael má talent? Ale nic jsem neřekla.

Rafael se paní baronce Wronské pochlubil svým zvěřincem a pokud jsem mohla pozorovat, zvířata se k ní chovala stejně jako k němu, což mi bylo ještě větší záhadou. Další záhadou byla změna v Rafaelově chování. Už to nebyl ten divoký neposeda, naopak zmalátněl, chodil pomalu a pokud jsem se dívala dobře, začínal pomalu blednout. Můj otec si na něm žádných změn nevšiml, byl zaujat svými knihami a tím, že díky paní Wronské jim začíná rozumět.
Pak nastala ta noc, kdy jsem se probudila a slyšela zvuk, jako když hraje klavír. Nahlédla jsem do Rafaelova pokoje, jeho lůžko bylo prázdné. Šla jsem po schodech dolů až ke dveřím do pokoje paní Wronské. Ta seděla u klavíru, který naše služebnictvo do jejího pokoje přestěhovalo, a hrála velmi smutnou melodii.
Vedle ní stál Rafael a díval se na ni. Ale nedíval se na ni jako dítě na dospělého, spíš jako rovnocenný partner na rovnocennou partnerku.
„Miláčku můj,“ řekla mu Luisa Wronská, když dohrála, „jsme dva a jen jeden z nás může žít. Ten druhý brzy odejde, aby udržel toho prvního při životě,“ přitom ho pohladila po tváři a pak jej políbila na rty. Co se dělo dál, to nevím, protože jsem omdlela a našli mě až ráno v bezvědomí u paty schodiště.
Poté, co jsem přišla k sobě, jsem nejprve o tom, co jsem v noci viděla, chtěla říci všem a ze všech jako prvnímu otci. Leč napadlo mě, že se mi to celé možná jen zdálo. Každopádně otec si stále ničeho nevšímal a to, že jakmile Rafael přijde domů, nejde za ním, ale za baronkou Wronskou, kterou hnedle políbí na ústa a celý zbytek dne se od ní nehne, mu nijak nepřišlo zvláštní. Baronka jej dokonce doprovázela do jeho pokoje, kde dohlížela na jeho usínání.
Pak jednoho dne se Rafael těžce roznemohl. Veškeré síly ho opustily, nedokázal ani vylézt ze své postele. Když jsem vstoupila do jeho pokoje, seděla u něj baronka Wronská, v rukou držela jeho hlavu a svými rty se dotýkala jeho rtů.
Pak mě spatřila, otočila se ke mně a sípavým hlasem řekla:
„Zavolejte kněze… a to co nejrychleji.“
Seběhla jsem dolů a tak dlouho naléhala na otce, až vstal od svých knih, oblékl se, dal zapřahat a vydal se i se mnou pro kněze. Když jsme se vrátili, baronka Wronská už u nás nebyla a knězi nezbylo než mému bratrovi poskytnout poslední pomazání a zaopatření pro zemřelé.
Toho dne si otec poprvé uvědomil, co se s Rafaelem stalo. Nedlouho poté se sám roznemohl a rovněž zemřel. A tak jsem zůstala sama jako jediná dědička rodu.
Ještě mnoho let jsem se snažila najít baronku Luisu Wronskou, leč vypadalo to, že se propadla do země, nebo že zemřela dávno před mým narozením. Až poté, kdy jsem byla již dávno dospělá, jsem založila svůj útulek pro opuštěná a zatoulaná zvířata na památku svého bratra Rafaela, čemuž se věnuji dodnes. Jsem stárnoucí podivínka zaměřená na pomoc zvířatům.