Arašídové finále v zasedačce aneb Jak se zrodila Borgia z korporátního mauzolea

Lednice v naší kanceláři, to je vlastně takové malé, bílé mauzoleum lidského charakteru. Člověk do ní ráno s důvěrou vloží svůj oběd a odpoledne tam najde buď nic, nebo jenom zbytek, nad kterým by zaplakal i bezdomovec.

Moje máma vždycky říkávala, že brát lidem jídlo je hřích, za který se v pekle smažíte v obzvlášť levném oleji.
Jenže v naší administrativní džungli, kde se hrdinství měří počtem odeslaných e-mailů, se na matčiny rady nehraje.

Mým neštěstím byl thajský kuchař, který mě naučil arašídovou omáčku.
Byla skvělá.
Voněla tak intenzivně, že by probudila i leklou rybu, a v tom byl ten kámen úrazu.

Poslední týdny se totiž z mé krabičky stávala veřejná jídelna.
Nejdřív zmizela třetina, pak půlka.
Když jsem se v kuchyňce nahlas zeptala, jestli si někdo nespletl identitu svého žaludku s mým, všichni se tvářili, jako že právě luští nejtěžší pasáže z Hegela.
Šéf jen pokrčil rameny, jako že mezinárodní právo na vnitřek plastových krabiček nesahá, a personalistka se zatvářila, že ji strašně bolí zub.

A pak přišel čtvrtek.
Den, kdy moje trpělivost i moje nudle definitivně opustily budovu.
V lednici zbylo jen prázdno a otisk něčí mastné ruky.
Místo, abych zjednala pořádek revolverem, jak by to udělali chlapi v amerických filmech, snědla jsem darovanou pizzu a čekala.

Nemusela jsem dlouho.
Kolem druhé hodiny začala nová kolegyně – shodou okolností dcera našeho nejvyššího náčelníka – rotovat mezi svým stolem a toaletou s kadencí, kterou by jí záviděl i dobře promazaný šicí stroj.
Byla bledá jako stěna novostavby a v očích měla výraz člověka, který právě pochopil, že vesmír má smysl pro velmi černý humor.
Vyvrcholení téhle antické tragédie nastalo v zasedačce.
Deset lidí u stolu, grafy na zdi, vážné debaty o hovnu a slečna dcera měla prezentovat.
Stoupla si, nadechla se, ale místo slov přišlo absolutní zatuhnutí.

V té vteřině jí v hlavě proběhl bleskový matematický výpočet: vzdálenost k dverím versus rychlost selhání svěračů. Výsledek byl nula.
Nestihla to.
To ticho, co následovalo, by se dalo krájet motorovou pilou.
Byla to čistá, krystalická karma v přímém přenosu.
Zasedačka bleskově pochopila, co znamená rčení „vypít si to do dna“, respektive v jejím případě „sežrat to i s arašídy“.
Odvezli ji sanitkou, protože alergie na ořechy kombinovaná s totálním společenským kolapsem se v kanceláři těžko rozdýchává.

Druhý den ráno mě šéf seřval, jako bych té holce osobně sypala kyanid do kafe.
Prý jsem měla krabičku označit alergeny.
Chápete to?
Vy si podepíšete vlastní oběd, někdo vám ho ukrade, podělá se z toho, a vy abyste si příště k těstovinám brali právního poradce a tabulku nutričních hodnot pro zloděje.

Atmosféra v práci je teď skvělá.
Půlka lidí se potají dusí smíchy, druhá půlka se na mě dívá, jako bych byla Borgia, která tráví nevinné lidi po chodbách.
Kašlu na ně.

Kamarádka z thajské restaurace mi nabídla plný úvazek.
Tam se aspoň střílí na rovinu a pálivé jídlo je pálivé pro všechny bez ohledu na to, čí tatínek sedí v rohové kanceláři.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.