A občanku vidět nechcete?

Zajímavé a zábavné zážitky se stávají i při na první pohled banálních událostech, mezi než může patřit cesta tramvají. To bylo, milí čtenáři a milé čtenářky, nějak takhle.

Dvacítka se pomalu šinula pražskými ulicemi. Nastoupil jsem na Andělu a usadil se co nejvíce vzadu. Není to z pověrčivosti, je to čistě praktická věc, neboť při výstupu je zadní část tramvaje nejblíže přechodu, přes který musím přejít. To však mírně předbíhám.
O několik zastávek dál, možná to bylo na Újezdě, možná v Hellichově, to není zas tak důležité, nastoupili dva statní mládenci, kteří se snažili působit co nejvíce nenápadně. A čím nenápadněji se snažili působit, tím jasnější bylo, že oba jsou hrdinové dramatu z pera ukrajinského barda Gogola, čili revizoři.
Ten, který bral tramvaj odzadu, byl brzy u mne. Srdečně jsem se na něj usmál, nahlas pozdravil, nechal si zkontrolovat plastovou kartičku, která dokazuje, že se můžu celý rok vozit pražskou MHD z konečné na konečnou, a to buďto do zblbnutí nebo do té doby, než nastanou jiné okolnosti, které mi v dalším cestování mohou zabránit, a ještě jsem revizorovi popřál příjemný zbytek směny.
Opodál však seděl senior. Nemyslím tím nyní synodního seniora či jiného hodnostáře tímto titulem označovaného. Tentokrát to byl senior, čili občan vyššího věku, který má tak nějak ze své podstaty nárok na bezplatnou přepravu.
Senior nesmírně čile těkal očima po celém voze a bylo vidět, že jej všechno zajímá. Revizor, který zkontroloval mne, však seniora minul a jen se na něj vlídně usmál. Zjevně si tipl, že senior je už opravdu v odpovídající věkové kategorii.
To však zmíněného seniora dopálilo, pročež zvolal: „A občanku vidět nechcete?“
Revizor který se mezitím dostal o dvě další řady sedadel dopředu, se opět usmál, vrátil se k seniorovi a řekl něco ve smyslu: „No tak mi ji předložte, pane.“
A v tu chvíli dostala celá situace nádech dramatu s prvky komedie dell'arte. Sebevědomý senior sáhl do jedné ze svých kapes a viditelně ztuhl. Sáhl do jiné kapsy a ztuhl ještě víc. Jeho sebevědomí z něj opadávalo jako podzimní listí z javoru a na seniorovi bylo vidět, že nastal zádrhel, se kterým nepočítal.
Mezitím druhý Gogolův hrdina, který kontroloval cestující od přední části vozu, došel ke svému kolegovi a ten mu polohlasem vysvětlil, co a jak se stalo.
Senior postupně bledl, ovšem neztrácel naději. Začal se přehrabovat ve své brašně, leč po chvíli bylo každému jasné, že i toto konání je bezvýsledné. A revizor, který předtím zkontroloval mne, pomalu vytáhl záznam o přepravní kontrole (nebo jak se tomu říká) a líně začal vypisovat jeho hlavičku.
Pak se zeptal seniora na některé osobní údaje a požádal jej o podpis. A během podepisování řekl senior s pláčem na krajíčku: „Když já si dnes vzal jiné kalhoty a nepřendal jsem si věci z kapes!“
Revizor mu popřál hezký zbytek dne a poradil, kam se dostavit, aby doložil, že vskutku má právo na bezplatnou přepravu, načež na Malostranské oba Gogolovi hrdinové vystoupili.
A senior uzavřel celou situaci povzdechem: „Že já vůl nedržel hubu.“