V naší anketě Objev roku se umístila druhá. Od té doby se stala jednou z nejčtenějších blogerek. Její texty jsou veselé, hravé a mají spoustu dalších kvalit. Ocenili je i v rubrice Auto, kde si můžete přečíst Zápisky skvělé řidičky nebo Bloudění vesničanky Prahou. Připravuje román nebo alespoň románek, scénář pro Hollywood a maximálně na přespříští rok Nobelovku za literaturu.
Jak tvému slohu prospělo narození potomka?
Do omrzení se všude opakuje, že narození dítěte obvykle rozšíří slovník průměrné matky například o výrazy „mimiňák“, „manža“ a „prdíky“ - ty ve spojení s oběma dříve jmenovanými. Častým jevem bývá přemnožení slova „my“ na úkor jména dítěte a následné perly matek ve stylu: „my máme opruzeného pindíka.“ A protože už při pouhém zaslechnutí těchto výrazů se mi čím dál častěji vybavovaly výrazy „proboha!“ a „sebevražda“, rozhodla jsem se aktivně bojovat a za každou cenu se snažit nenechat ovlivnit tímto rétorickým směrem.
Daří se ti to?
Naštěstí se má starší dcera zřejmě rozhodla, že raději než popelářkou nebo marketingovou ředitelkou bude filosofkou. Její životní moudra a postoje proto prohlubují mou touhu jít problémům tak říkajíc na dřeň. I její práce s češtinou stojí za zmínku. Například mě informovala, že „když se narodila sestřička, byla jsi v lékárně, tam byl lékař a ten tě polekal.“ Ve vaně při koupání zase radostně vykřikovala, že je ryba. Na dotaz jaká pohotově odvětila: „srandel“. Je snad jasné, že život se srandelí je mnohem barvitější a veselejší, což se doufám projevuje i na mém slohu.
Dříve šly tvé články do Zaujalo, dnes je každý tvůj post nefalšovaný breaking news a míří neomylně na titulku. Opájíš se tím nebo je tahle blogová sláva polní tráva?
Pokud se něčím opájím, je to pan Tramín Červený, případně pan Ryzlink Vlašský nebo jeho bratranec. Blogová sláva se nedá pít, šňupat ani píchat do hlavy, což mě v podstatě zachránilo od závislosti. Když ale karma mého článku stoupne nad 30, nechávám se oslovovat "ó mocná", stoupne-li nad 40, odmítám vykonávat domácí práce a dožaduju se k večeři kaviárových toastů.
Motivuje tě úspěch k tomu psát víc nebo naopak víc vážíš slova, abys nezklamala?
Když jsem začala před rokem psát, publikovala jsem denně jeden blog. Od té doby jsem ovšem dramaticky zestárla a utrpěla typickou cimrmanovskou nemocí – neschopností myšlenku udržet či opustit. Tudíž vážím, vážím, až zapomenu, co jsem to chtěla.
Kromě dítěte tě asi rozepsalo ještě druhé místo ve čtenářské anketě Objev roku. Čekalas to?
Což o to, jsem hravý typ, zbožňuju soutěže a vzrušení při boji. Nicméně co jsem čekala mnohem víc, bylo těžítko za to druhé místo. A tady bych ráda znovu připomněla své trauma, že tudle slečna Sulovská má dvě a já prd. Ta pláštěnka je sice boží a používáme ji místo garáže pro auto, ale těžítko je prostě magická věc a o tu mě redakce ochudila! A to je škandál!
Snad to napravíme při příštím předávání. Patříš mezi horké favority. Chystáš na hlasovací období jen nějaké sólokapry nebo i rozsáhlejší kampaň?
Jako horký favorit si nepřipadám. Možná teplý… ne, to taky ne! Kampaň připravuju. Udělám si punkový účes, natisknu placky a do každého Probuďte se vložím propagační leták. Bude to mohutné a bude to mít úspěch! Jde mi o těžítko, to je vážná věc, to se nesmí podcenit.
Jaký další faktor kromě mimíska a umístění v anketě tě donutil k větší seberealizaci za klávesnicí?
Byla jsem odvlečena od své skvělé kamarádky a souputnice v mateřské zbrani, se kterou jsem prokecala hodiny denně. A protože ji tady teď nemám a hrozilo by mi, že bych svůj volný čas nedej bože musela věnovat vaření, musela jsem si najít nové publikum. A prozradím ti tajemství – diskutéři můžou být i fajn, ale nesmí se na ně zhurta. Někteří jsou trochu citliví na instantní moudra. Když jsem začala psát, byla jsem rozhodnuta při prvním neúspěchu potupně utéct do křoví.
Jak reagovali?
Podrželi mě a v podstatě dodnes mě motivují k tomu, abych sem tam děti zavřela do lednice a něco naťukala. Takže je tímto zdravím a děkuji za podporu a přízeň! Blogy píšu pro radost cizí, ale i svoji. Pokud by mě měla reakce jakkoliv zraňovat, vyčerpávat, nebo nudit, nedělala bych to.
Jaké jsou výhody častého psaní a jaké, když z tebe jednou za čas něco neplánovaně vytryskne?
Když ze mě něco neplánovaně vytryskne, většinou to moc výhoda není. Ale naštěstí se mi to stalo naposledy v dětství. Co se psaní týče, byla bych nejradši, kdyby to bylo odbyté za pár minut, ale jelikož mám tu osmiminutu, tam šestiminutu a ztrácím tedy nit, tryskání se moc nekoná a trpělivě si to musím vysedět.
Jsi od pohledu společenský člověk. S kým vším ses díky blogu seznámila?
Zajímavé je, jak si člověk představuje někoho, koho často čte a jak se tyto představy pak střetnou s realitou. Díky blogu se občas vídám s blogery, kteří se mihnou Libercem nebo jej trvale obývají jako Helena Koutková, Šárka Medková a Honza Dlouhý, či některými diskutéry, kteří se mi ozvali přes Facebook.
Kdo třeba?
Virtuálně jsem si našla například pomocníka pro výběr materiálů na studium literatury, přísného kritika, přítele, bojovníka za svobodu a satirika, dále průvodce duchovní oblastí a nebeského souseda, jednoho chodce, několik básníků, blížence, korektorku a mnoho dalších inspirativních lidí.
Zážeh tvé raketové karmy se datuje zhruba do doby, kdy sis v blogu změnila profilovou fotografii. Co mělo vliv kromě toho amerického úsměvu?
Nic, všechno je to těma zubama. Lidi se bojí nezmáčknout karmu, abych je nepokousala.
Píšeš teď také do rubriky Auto o své autoškole. Tam asi nouze o zábavné příhody není. Jak se ti v provozu jednadvacátého století líbí?
To víš, v minulém století jsem se učila couvat s volským povozem a to se holt dělá jinak, než s naším rodinným Ferrari. Takže ač se počet volů na silnicích nesnížil, počet aut se zvýšil a jezdím teď i jinam, než na pole orat koukol. Naštěstí jsem dravec, takže jsem se přizpůsobila. Zatáčky beru přes ručku a parkuju klidně na výšku, když je to potřeba.
Stane se ti nějaká zábavná příhoda a ty ji hned zapíšeš nebo se ti stane něco banálního a legraci z toho uděláš až při psaní?
Mně se vůbec nic veselého nestává. Můj život je jedna velká tragédie. V podstatě se jen hystericky směju.
Už tě někdo oslovil se zajímavou nabídkou? Nakladatel či někdo jiný?
Mě furt někdo oslovuje. Pořád čekám, až mě osloví Ryan Guzman, ale asi nemá čas. Knížku by snad někdo chtěl, tak doufám, že se to podaří. Začneme fejetony, pak třeba přijde román nebo aspoň malý románek. Následovat bude velký dramatický kus, filmový scénář pro Hollywood a na příští, maximálně přespříští rok mám v plánu Nobelovku za literaturu.
Adam El Chaar
