Už jste někdy napsali knihu? A psali jste ji za výlohou v přímém přenosu Slow TV iDNES.cz ? Jan Sviták spolu s pěti dalšími spisovateli ano. Co o tom říká?
U naprosté většiny knih je znám jen ten konečný produkt, málokdy máme příležitost koukat autorovi pod prsty. Navíc spisovatelé jsou většinou podivíni a tak nějak automaticky oplétají své psaní neprůhledným tajemnem. Každý žužlá struk své múzy trošku jiným způsobem. Vím jak píšu já a zajímalo mě, jak to dělají jiní borci. Takže tam byla hlavně zvědavost. A pak to byl taky experiment. Doposud jsem s nikým na psaní nespolupracoval. Představoval jsem si psaní ve dvou jako válku dvou autorských eg s nejistým výsledkem. A tak jsem chtěl zjistit, zda je možné napsat souvislý příběh ne ve dvou, ale třeba ve čtyřech, nebo v šesti. Navíc v časovém tlaku, ještě k tomu veřejně.
Kniha je Šest nevinných se dá koupit v knihkupectví nebo objednat přímo od nakladatele.
A tak jsem oslovil spisovatele Lukáše Vavrečku, protože ho velmi zaujalo psaní „jedním dechem“, které jsem realizoval v roce 2012 a se svým novým záměrem jsem se mu svěřil. Lukáše to nadchlo a začal oslovovat další autory. Domluvil Přemka Krejčíka, Davida Zábranského, Jirku Walkera Procházku. Ten nám do party sehnal Josefa Pecinovského. Když jsem ta jména slyšel poprvé, málem jsem spadl ze židle. Připadalo mi neuvěřitelné, že takové legendy literární scény s námi půjdou do dobrodružství, jehož výsledek je nejistý.
Spousta autorů nás odmítla a není se čemu divit. Psát na povel, když se na vás dívá dvacet lidí na místě a další stovky přes internet, to chce kuráž. Mohli jsme se klidně jmenovat „šest statečných“.
Před samotným psaním jsme se dvakrát sešli. Jednou v Praze, podruhé v Pardubicích. Na těch setkáních jsme řešili kde budeme psát, jak budeme psát, jaký žánr budeme psát... Byla tam spousta neznámých, byl to unikátní projekt a snažili jsme se přijít na všechny jeho podmínky a úskalí.
Chtěli jsme psát veřejně, být mezi lidmi, zároveň na místě, které souvisí s literaturou. Výloha se jevila jako ideální, protože autor je vidět i z venku. Probíhaly různé němé interakce s kolemjdoucími. Navíc jsme měli ven otočenou velkou obrazovku, kde běžel přímý přenos autorova textového editoru, stejně jak šel na internet.
Na svém blogu se Jan Sviták věnuje i společenským tématům. A občas se pokouší své čtenáře rozesmát.
Walker přišel s tím, že domluví Neoluxor. A taky jej domluvil. Šli do toho nadšeně a odvážně, stejně jako my. Myslím že měli obavy, zda je vůbec reálné něco takového zrealizovat, na druhou stranu si zkuste stoupnout před Jirku Procházku a říct mu ne.
Neoluxor nám vyšel ve všem vstříc. Nechali nás okupovat jejich knihkupectví v Quadriu 72 hodin v kuse, dali nám zázemí a veškerou podporu, kterou jsme po nich potřebovali. Předtím jsme se sešli, nainstalovali techniku, vyzkoušeli zda všechno funguje, rozdali pár rozhovorů médiím, připili si na úspěch akce a pak se psalo. Plné tři dny, tři noci. Za tu dobu jsme napsali téměř celou knihu. Psali jsme totiž detektivku a v průběhu psaní jsme se dohodli, že v přímém přenosu vraha nevyzradíme. Pavel Mervart totiž slíbil, že když tu knihu v rekordním čase napíšeme, on ji v rekordním čase vydá. Vraha jsme prozradili až v knize.
Tudíž čtvrtý den ráno jsme se sešli u Walkerů v obýváku a ve čtyřech napsali poslední kapitolu.
Při přenosu jsem se střídali po šesti hodinách. Každý z nás měl až na výjimky dvě směny, podle harmonogramu. Většina z nás ale stejně trávila v knihkupectví téměř celou dobu. Bylo potřeba držet nit příběhu, vědět co ostatní píší, takže zatímco jeden psal, ostatní stáli v pozadí a vymýšleli kam ten příběh posuneme. Neznali jsme vraha předem, snad polovinu psaní jsme ani netušili, co bylo vražednou zbraní. Za výlohou, nebo na Slow TV byl vidět autor který psal, vedle něj Tereza Exnerová, která nám držela nit. A za ním, ve střevech knihkupectví, byli vždy minimálně další dva autoři, kterým se mozek točil na milion obrátek. Protože pokud píšete, nemůžete příliš přemýšlet. Protože přemýšlení vyžaduje nekmitající prsty a nekmitající prsty nejdou dohromady s normou 15 – 20 normostran, které jsme za těch šest hodin museli napsat, i kdyby čert na žebrákovi jezdil.
Byl jsem jediný, kdo měl s veřejným psaním zkušenost. Ostatní z toho byli více či méně nervózní. Ale faktem zůstává, že jakmile člověk sedne k počítači a ví, že ho ostatní sledují, prsty se mu zakousnou do nohavic na stehnech a téměř s nimi nejde hnout.
Tohle je věc, která zaujala Davida Zábranského. On tvrdí, že být spisovatelem je řemeslo jako každé jiné. A když se mu člověk věnuje, musí ho být schopen předvést kdykoliv, na povel. Napsat pojednání, příběh... na téma, které je mu zadáno. Bez přípravy. A to jsme všichni dokázali, že to možné je.
Co se stylu týče, psali jsme každý za jinou postavu. Psali jsme v ich formě, psali jsme chronologicky, každý sice svým stylem, ale se společným cílem a vědomím toho, že po mě k příběhu usedá další a měl by mít kde navázat. Byla to taková štafeta u které se sedí a předává se počítač.
Ale občas se stalo něco nečekaného. Nechal jsem například prostatického Pepu Pecku, což byla postava Josefa Pecinovského, pomočit se do kalhot. A když jsme se střídali, tak mu říkám, že Pecka má pomočené kalhoty. A on se usmál a řekl: „To se klidně v jeho věku mohlo stát.“ Takže pan Pecinovský musel kromě toho, co se svou postavou plánoval spáchat, ještě někde shánět suché kalhoty.
Slow TV, to byla úžasná příležitost hlavně pro diváky. Jak už bylo řečeno, málokomu je dáno nahlédnout spisovatelům do kuchyně. Bylo to celé strašně vratké. Naše nadšení a odvaha byly pevné pilíře, tak i podpora ze stran partnerů, ale i tak byl výsledek nejistý. Oko kamery bylo o to víc zavazující, protože jsme nechtěli odejít s ostudou.
Ale jakmile člověk píše, na kameru zapomene. Byl jsem to třeba já, kdo si postavil před kameru láhev s vodou a nechal ji tam snad čtyřicet minut. Naštěstí to bylo v noci. I přesto nám brzy na to přišel snímek láhve.
Ona Slow TV je sama o sobě velmi zajímavý projekt. Sledujete více či méně stereotypní věci a občas se dočkáte příjemného překvapení v podobě něčeho nečekaného. A lidé reagovali přímo na to, co vidí. Třeba jsme se tam hádali v pozadí o tom, jak vlastně byla ta pitomá Sabina zavražděná, probírali jsme různé varianty a chvíli na to nám lidé píší, že jsme slyšet přes mikrofon do přímého přenosu a že spoilerujeme. Tak jsme se chodili dohadovat ven.
Někteří z nás, když zjistili, že nás bude přenášet kamera, dostali různé dodatečné nápady. Třeba Přemek trval na tom, že bude psát nahý, nebo Walker, že bude psát střízlivý. Naštěstí byl zbytek osazenstva proti.
Lidi to bavilo, protože to bylo něco naprosto nového. Spousta lidí nám držela palce. Přicházeli za námi čtenáři. Prostě si za nás dali židli a sledovali přes rameno, jak kniha vzniká.
Některé ohlasy byly i negativního ražení. V průběhu psaní nám třeba někdo psal, že je to blbost, že nelze psát způsobem, jakým píšeme a že pravda je ta, že tu knihu máme už napsanou a jen to přetahujeme z Wordu do toho online texťáku. Tak jsme mu napsali, ať se přijde přesvědčit na vlastní oči, jak to doopravdy je.
Někdo jiný nám napsal, že děláme šaškárnu z literatury. Pravda je, že normální lidé to vzali jako příležitost. Literární ztroskotanci, kteří si myslí, že náplní autora je ležet večer co večer pod stolem, dvakrát do roka napsat stránku textu, který nikdo kromě nich nepochopí a v pětatřiceti si potřetí podřezat žíly, to vzali jako šaškárnu, kdy předepsaný text taháme ze souboru do souboru.
S výsledkem jsem velmi spokojený. Formát detektivky je složitý v tom, že neumožní čarovat s dějem. Nevím co těžšího bychom si mohli vymyslet. Takže celou dobu ve mně byla nejistota, jak to vlastně dopadne. Možné výsledky byly tři. První byl ten, že se někde zasekneme a celé se to rozbije, že odejdeme s ostudou. Druhý byl, že sice napíšeme dostatek textu, ale ten nebude držet dohromady, neutvoří celek. A třetí byl, že to všechno klapne, vznikne příběh, který má hlavu i patu a vyjde knižně.
Recenze, které na knihu vyšly, byly velmi příjemné a pozitivní. Kmotrem Šesti nevinných je další veliký literát – Pavel Kosatík. Na křtu knihy mluvil o našem projektu moc pěkně. Říkal, že jsme udělali velký krok za domácí literaturu tím, že jsme ji vytáhli mezi lidi a ukázali ji v její nejčistší podobě. To mě moc potěšilo, protože přesně to bylo cílem našeho snažení.
Pocity jsou jen pozitivní. Hlavní přínos byl ten, že jsem mohl psát s lidmi, kteří jsou autorsky o kus dál než já. Že jsem mohl naslouchat jejich radám, že se zabývali textem, který píšu a dávali mi k němu připomínky. To je k nezaplacení. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí. Stál jsem u zrodu nové knihy. To mě těšilo nejvíc.
Tolik Jan Sviták.
Účast na společném psaní mu přinesla další nabídky. Lukáš Vavrečka a Přemysl Krejčík ho přizvali k psaní knihy povídek, nejprve vyjdou v zahraničí. Pracuje i na dalším literárním projektu, který zatím nesmí prozradit, dopsanou má knihu pro děti s Temný dům v mrtvém lese. Ta na svého nakladatele teprve čeká.
-red-
