Ačkoliv Karla Šimonovská už jedenáct let žije v Itálii, v jejích blozích najdete o poznání víc Prahy a reálií, které se už dají charakterizovat jako historické. A právě z blogů vychází její knížka Zrzavé dětství v socialismu.
"Doba se mění - podle mne k horšímu. Tam, kde bývala zelená prostranství, tam je dnes beton, asfalt či dlažba. Místo křiku a smíchu dětí je teď pod okny slyšet jen hluk aut. A ani ty mezilidské vztahy už nejsou, co bývaly. Jen si vzpomeňte, kdy jste si dali naposledy kafe se sousedkou, kolikrát za rok jste jeli navštívit tetu a jak dlouho už jste nepřespali u rodičů jen tak, jen abyste s nimi strávili víc času."
Právě tak začíná jeden z posledních Karliných blogů. Ale pozor, to není brblání, jak "dřív bejvala tráva zelenější". Pokračujme dál: "V našem domě, na Hlubočepské 2 (Raudnicův dům), bývalo čtrnáct různých bytů. Od malých a vlhkých v přízemí až po krásné a velké byty v prvním patře. V těch velkých bydlely rodiny s dětmi, v těch malých staré babky. I když ony možná zas tak staré nebyly. Tenkrát se nosil šátek na hlavě už v šedesáti, vlasy se moc nebarvily (dělávala se spíš trvalá) a zástěra jim na věku taky neubrala. Kdo ví, kolik jim bylo. Zkrátka pro nás děti to byly staré babky. A šéfovou všech babek byla paní Fedáková, která bydlela v přízemním bytě s okny do hlavní ulice. Věděla vše o všech a své informace (leckdy smyšlené) sdílela s ostatními babkami na našem dvoře. Pokud jsem okolo nich prošla a všechny babky se za mnou otočily, mohla jsem si být jistá, že já či někdo z mé rodiny je v jejich "prádelně" zrovna propírán."
To je ono: najednou jsme zpátky. Přímo tam. Kdo z nás by si nepamatoval "slety" místních drben, bavlněné punčocháče, které se musely neustále popotahovat nahoru a babiččino cukroví? Klíč k úspěchu Karly Šimonovské tkví ve schopnosti vybavit si - a barvitě popsat - detaily. I my si vzpomeneme. Proč ale vzpomíná ona?
"Ten přenos v čase je super. Píšou mi to i holky, co tu knihu četly - že je to přenese do dětství a cítí i ty vůně. Já to mám stejně, když píšu, jsem tam, s mámou a tátou, cítím vůni Pedra, slyším chrastění céček i vrzání dřevěné houpačky, cítím dokonce i mamčiny ruce. Svým způsobem je to i terapie, vzpomínám až od té doby, co umřela mamka," říká. "Nějak mi to pomáhá, jsem zase s ní. Nikdy jsem nepsala, ale kamarádky mi říkaly, že si pamatuju hrozně věcí, že ony už na to úplně zapomněly a ať to sepíšu. Tak jsem začala psát na Facebook, pak mi někdo poradil, ať si založím blog - no a na blogu se mě furt ptali, jestli mám už někde knihu, že by si ji koupili," popisuje svou cestu.
Se "Zrzavým dětstvím" pak oslovila vydavatele. "Řekl mi, že to vydá jako e-knihu, ale když viděl zájem, tak to vyšlo nejdřív tištěné - tím se mi splnil sen," popisuje - i když sama knížku ještě nečetla. "Přes slzy nevidím na písmenka. Psaní je terapie a čtení je pak pro mě depka. To je bordel, co," směje se.
"Původně jsem tu knížku chtěla pojmenovat Dětství v socialismu, ale ten název už někdo použil. Tak jsme tam dali zrzavé, protože to byl v dětství a mládí můj velkej komplex. Jak jsem mohla, hned jsem se obarvila na blond. A teď, po dvaceti letech, to vidím úplně jinak, tak jak mi jednou říkal Jirka Helekal - měl u nás v Hlubočepích chatu - že jednou za zrzavou budu ráda, že to bude v módě. Prostě bejt pro všechny Pippi se mi líbí až teď, dřív jsem se za to styděla. Jak píše vydavatel, byl to komplex," přiznává.
A vrátila by se? "Čechy jsou můj domov, ale já Itálii miluju, takže doufám, že se nebudu muset vracet. Miluju slunce, teplo, italské jídlo i víno - ovoce a zelenina z trhu voní i v zimě! Miluju tu zeleň tady v Umbrii, i když mi trochu schází moře. Ale to je v Kalábrii u tchyně, tam bych se klidně na důchod přestěhovala... Ještě před pár lety jsem si myslela, že ne, protože se mi to zdálo daleko od ČR, ale čím déle tu jsem, tím víc se mi nechce do Prahy. A pak miluju ty věčně usměvavé lidi a ta stará kamenná městečka. Jsem tu už jedenáct let, ale pořád se tu cítím jak na dovolené. Stačí se projít po Assisi, potkat pár jeptišek a mnichů, zajít do pár kostelů a dát si na náměstí zmrzlinu. Je to tu fakt jinej svět," uzavírá s tím, že její další knížka by měla být právě o stěhování do Itálie a životě v cizině.
Karla ŠimonovskáNarodila se v Praze v roce 1973. Ke své nevelké radosti dostala do vínku nejen zrzavé vlasy, ale - protože si její otec přál syna - také jméno Karla, což jí její socialistické dětství vůbec neulehčilo. Právě díky otci (pracoval v barrandovských atelitérech) však mezi její vzpomínky patří i hraní ve filmu - zahrála si třeba i v oblíbené komedii Veselé Vánoce přejí chobotnice (1986). V roce 2005 se přestěhovala do Itálie, kde se v současné době živí hlídáním dětí. Po Zrzavém dětství v socialismu chystá svou druhou knížku, v níž se z šedivé normalizační Prahy přesouvá do Itálie. Knížku Zrzavé dětství v socialismu lze koupit zde, její elektronickou verzi zde. |
