Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Nejsme nesmrtelní. Po mrtvici to vím docela přesně

Václav Lukáš je neurolog. Celý život léčil pacienty stižené mozkovou příhodou, lidově zvanou mrtvice. Byl plný energie, k nezastavení. Ještě po padesátce hrál hokej. Neuměl zpomalit. Krutá dáma jménem mrtvice zpomalení zařídila za něj. Na týdny a měsíce ho odmrštila na pomezí mezi životem a smrtí. Václav Lukáš se nedal a vrátil se. O svém životě po mrtvici píše blog na iDNES.cz. 

Mudr. Václav LukášArchiv Václava Lukáše

"Přežil jsem," byla jeho první myšlenka. Ale co dál? "Je lepší bojovat, než se utápět v nemoci," zněla druhá. Tak jako Michal Viewegh ve své poslední knize Život po životě, i on se o svou každodenní zkušenost podělil se zdravými. Ne proto, že by chtěl fňukat, jak mu někteří zdraví vytýkají. Chce lidi zbavit jejich falešného pocitu nesmrtelnosti, kterým před svou zkušeností sám trpěl. 

Jak vám je právě teď?

Jako nemocnému, který občas vzpomene, jaké to bylo, když byl zdráv. Co jsem udělal špatně, že mě to potkalo. Hlavně se snažím dělat vše proto, abych byl k něčemu. Nejvíc chci pomáhat podobně potrefeným jako jsem já. Založil jsem a provozuji vlastní web www.pomrtvici.cz, přispívám do zdravotnických portálů a také se snažím informovat zdravé na blogu iDNES.cz.

Po mrtviciblogu

Proč?

Mrtvice mě vrhla mezi nešťastné pacienty. Přepadené osudem. Mě samotného některé přístupy a postupy zdravotníků dosti zarazily. Proto jsem svoje aktivity zaměřil hlavně na pomoc náhlou nemocí zaskočeným spolupacientům a všem jejich blízkým. To jsou lidé, kteří zůstanou a pomáhají, jak mohou. Většinou se velmi špatně orientují, jsou zmatení a nešťastní.

O čem tedy pro ně píšete?

Nejdříve jsem začal popisovat svůj osobní příběh ze setkání s mrtvicí. Viděný vlastníma očima. Zprvu to byl jen bílý strop. Poté léčivé úsměvy sestřiček, následovali ostatní zdravotníci. Líčil jsem své mnohdy rozporuplné pocity a zážitky. Poměrně brzy jsem přešel na obecnější témata. Zejména ta, která mohou výrazně pomoci orientovat se v této chorobě. Jak ji poznat, jak jí předcházet. Reakce čtenářů byly a jsou velice dobré. Diskusních příspěvků je ve srovnání s tématy, která hýbou společností rozhodně méně. Jsou ale k věci a postrádají agresi a zlobu, to jsem moc rád. Téma je to nové. Nepříliš atraktivní. Nicméně je potřebné, aby se o něm psalo více.

Jak probíhá rehabilitace po mozkové příhodě? Na co všechno se člověk musí soustředit, s čím se vyrovnat?

Většina lidí si při vyslovení slova mrtvice představí typický obraz - člověka, který ztratil schopnost chodit, mluvit, číst. Poškození mozku je ale velmi individuální, a proto i další průběh, včetně rehabilitace, je velmi rozdílný. Někdo má více problém s řečí, někdo s chůzí, s rukama, se stabilitou, jiný s očima. Především nesmíme zapomenout na to, že od prvních chvil se na uzdravování pacienta podílí tým různých odborníků. Vždy je ale od prvních chvil potřeba psycholog. I pro blízké. Já ho třeba neměl. Přitom jsem trpěl především psychicky. I vaši blízcí nastalou situací trpí hodně. A potřebují pomoc.

Staral jste se před atakem o své zdraví nebo jste si připadal nesmrtelný jako většina lidí?

Málokdo si připouští, že by se mu mohlo něco stát. Nejsem výjimkou. Respektive nebyl jsem. Takzvaným varovným příznakům jsem moc, vlastně vůbec, nenaslouchal. Dál jsem jel naplno. Nesmrtelný, nezdolatelný. I proto se teď snažím přimět lidi k lepšímu přístupu, než jsem měl já.

Jaký vlastně mají lékaři přístup k vlastnímu zdraví? 

Stejný jako nelékaři. Liší se zřejmě pouze v tom, že vědí o nemoci trochu víc. Vědí, co je může potkat, a když se něco přihodí, mívají zasvěcenější pohled. Mě to určitě prodloužilo dobu prvotní skepse směrem k uzdravení. Hodně mě ovlivňovalo, že jsem dbal na to, co jsem se naučil ve škole a později i viděl v praxi. A tak jsem byl občas příjemně překvapený přirozenými schopnostmi organismu. Nejsem jediný, kdo na tom měl být podle průběhu a výsledků vyšetření podstatně hůře. Některé velmi pozitivní myšlenky z osmdesátých let devatenáctého století začaly být brány vážněji teprve o sto let později.

Jaké to je vídat smrt jako lékař zvenčí a pak jí pohlédnout do očí zevnitř?

Lékař je také člověk. Konec života k jeho profesi sice patří, nicméně každé setkání se smrtí je jaksi nepatřičné. Vždy smutné. Svůj vlastní odchod bych si asi neuvědomil. Je dobře, že nám příroda v takových chvílích trochu zatemní mozek a většina lidí různé dramatické situace vnímá jakoby z povzdálí. Ani já si toho z bezprostředních chvil po příhodě moc nepamatuji. Kromě pověstných ostrůvků. Protože jsem byl asi více na zemi, než na obláčcích, o žádném tunelu nevím. I tak mi ale samozřejmě běželo v hlavě mnoho různých myšlenek. Typických pro tyto stavy. Co se to stalo? Proč mě? Co jsem pokazil? Co rodina? A mnoho dalších, které v televizi vypípávají.

Mělo by se o smrti více mluvit, odmorbidnit to téma?

Čím více o této hrozbě budeme mluvit, tím lépe. Vedle pomoci lidem, kteří do toho spadli, se snažím burcovat a probudit i zdravé lidi- jak říkám doposud zdravé.

Není lepší žít naplno a nemyslet na návrat?

Zajímavá, skoro provokativní otázka. Každý nemocný, i ten s rýmou, chce být lepší. Těžkých nemocí je hodně. Je tedy jasné, že je i mnoho lidí, kteří se snaží žít smysluplně i s nějakým deficitem. Ve zdravém světě se však stále vyskytují nedobré reakce. Převážně kvůli malé informovanosti. Třeba jeden deficit nemusí nutně znamenat i další postižení. Když někdo kulhá, neznamená to, že má třeba mentální deficit. Naopak může vyniknout jiná vlastnost, než ta potlačená. Nemocný člověk by zasloužil dokonalou podporu, protože jeho návrat v něm může objevit jiné schopnosti. Je lepší bojovat, než se utápět v nemoci.

Můj dědeček nekouřil, nepil a byl vášnivý turista. Přesto ho už v sedmdesáti potkala mrtvice také. Jak to?

Častá a pochopitelná otázka. Ale nejdříve bych se zastavil u toho, že dědečka to kleplo "už" v sedmdesáti. Jak víme, věk je hodně relativní. Slýcháváme postesknutí jako "přišlo to brzy". Já jsem taky nikdy nekouřil, nepil, hrál do poslední chvíle hokej a kleplo mě to ještě před šedesátkou. Vždy je brzy! Vaše otázka ale zřejmě také směřuje k tomu, proč někteří onemocní, přestože žili zdravě a jiní, kteří žili nezřízeně, se dožijí třeba devadesátky. Hodně hraje roli genetika, tělesná stavba a způsob života rodiny. Lidé, kteří mají v rodině nějakou nemoc, mají mnohokrát větší pravděpodobnost, že se té choroby dočkají. Měli by preventivní opatření dodržovat o to více. Přesto je možnost, že je ta nemoc postihne, bohužel. Prevence tomu však může zabránit. Když budou k prevenci hluší, pravděpodobnost onemocnění je větší. Říká se tomu také dráždit hada bosou nohou.

Jedním z rizikových faktorů je bezpochyby stres. Jak se mu vyhnout?

Skvělá otázka. Když mluvím o prevenci, vždy uvádím správné stravování, dostatečný pohyb a odpočinek. Stres ve zdravém kontextu neškodí. Naopak může být přínosný. Mluvím o napětí, které vzniká při adrenalinových sportech. Vůbec sport je úžasná prevence. Je při něm pohyb, cvičíte srdce a ještě se uvolňuje populární hormon štěstí, který působí příznivě na cévy. Navíc tyto aktivity trénují sebeovládání, trpělivost a další prospěšné vlastnosti.

Čím se dnes lidé nejvíc stresují? Jak je z hlediska zdraví důležité zvládat vlastní nervy? Jak se tomu naučit?

To, co bereme jako škodlivý stres, je psychický otřes při náhlé a nepříjemné situaci. To zřejmě všichni chápou. Opomíjeno je ale trvalé napětí. Známý je termín "syndrom vyhoření". Já tomu říkám "vyždímaný citrón". V souvislosti s tím je pochopitelné, že psychická zátěž může být i dlouhodobá. Možná i proto je pak méně nápadná a přehlížená. Člověk se často dobrovolně nechává postupně, někdy i potupně, vysávat, až do momentu, kdy se to buď včas zastaví, nebo dojde k nějakému zdravotnímu problému. To nemusí být pouze mrtvice. Mohou to být zažívací obtíže nebo bolesti hlavy. V té souvislosti vzpomínám na pořekadlo mého profesora z lékařské fakulty: "Nikdy se neví, co je dost, než se ví, co je víc, než dost."

V dnešní době se rozmáhá třeba meditace. Může mít tato dálnovýchodní technika pro prevenci mrtvice význam?

Ano. Určitě. Člověk by neměl zapomínat, že není nezničitelný. Proto by měl pěstovat pravidelné zastávky, zklidnění. Obnovení sil, vyčištění hlavy. A domnívám se, že každý by měl mít v svém repertoáru způsoby, jak to provést. Třeba tu meditaci. Určitě není hrdinství, když si někdo nevezme dovolenou, protože si to podle svých slov nemůže dovolit. Já jsem si předtím nemohl dovolit ani jeden týden a teď už nepracuji pět let!

Psal jste na svém blogu o Michalu Vieweghovi. Měl štěstí v neštěstí, přežil jako jeden z deseti. Přesto trpí depresemi. Je to obvyklé? 

Všichni, kteří přežijí, mají především obrovské štěstí, je-li jim umožněno vést další život smysluplně. Důvody přežití jsou různé. Některé budí dojem jakéhosi zázraku. Také se říká, že ještě nebyli povoláni a že před sebou mají nějaké úkoly. Zavání to trochu mystičnem. Pokud toho jsou schopni, často svůj příběh a pocity nějak zpracují. Třeba ústně. Snaží se tím i pomoci ostatním nemocným a vyburcovat zdravé. Jsou ale i lidé se zcela opačným přístupem. Ti jsou rádi, že to dopadlo dobře, o nemoci nechtějí moc slyšet a spolupacientům se vyhýbají. Pak jsou lidé, kteří to zabalí a s osudem bojovat odmítají. Příhody pana Viewegha hodnotím z hlediska mých dojmů. Zdravý je může pochopit pochopitelně jen velmi těžko a nelze mu to ani zazlívat. Proto ta mnohdy velmi kritická hodnocení. 

Vieweghovi se u jeho zpovědi Život po životě vyčítá ufňukanost. Vy jste se s těmito osočeními taky setkal. Jak se o pocity efektivně podělit s lidmi, kteří nemohou chápat, jaké to je a zároveň je neodradit?

V závěru svého článku o Michalu Vieweghovi na blogu jsem napsal, že nemocným může jeho kniha pomoct. Za tím si stojím. To hodnocení ufňukanosti vnímám jako postoj někoho, kdo neví, o co vlastně běží. Pokud něco podobného nezažil, ani toho není schopen. Dostatečná dávka empatie pouze umožní přiblížit se pocitům jakéhokoli nemocného. Proto i dobře pochopitelné sdělení je, podle mě, prakticky nemožné. Vstoupit do světa nemocného vyžaduje velkou dávku trpělivosti, pokory a respektu. To pochopení má sloužit především jako cesta k odhodlání chránit své zdraví ještě dříve, než se něco stane. Je to ale velmi těžké, protože většina zdravých vůbec na nemoc nemyslí, myslet nechce a často se obrňuje třeba prohlášením, že tělo má jít do hrobu zhuntovaný. A ufňukané blogy a knihy kritizují a odmítají.

Viděl jste film Skafandr a motýl natočený podle knihy Jeana-Dominiqua Baubyho, šéfeditora časopisu Elle, který ve třiačtyřiceti letech dostal mrtvici a ocitl se v takzvaném locked-in syndromu, kdy je člověk mentálně nezměnen, ale nemůže se hýbat? Svou knihu doslova namrkal - zdravotní sestra mu četla písmena a on při tom žádaném vždy mrkl. Znáte nějaký podobný případ? Co si myslíte o eutanazii v podobných situacích?

Bohužel asi neviděl nebo se nepamatuji. Díky vám vím, že existuje. V době, kdy jsem byl zdráv, by mé hodnocení bylo zřejmě ovlivněno zdravím. Je to film i knižní předloha z jiného světa. Ze světa, který zdraví lidé nejen neznají, ale podobné příhody berou i často jako laciné útoky na city diváka, jak napovídají některá hodnocení, která jsem si přečetl - třeba: "film mohl sklouznout do klasicky uslzeného patosu obdobných snímků", "velice zvláštní film, přičemž šokuje fakt, že je podle pravdy" nebo "je to luxus udržovat při životě člověka již téměř klinicky mrtvého, k čemuž se neváhá na plný úvazek zaměstnat tým špičkových odborníků." K tomu se hodí čínské přísloví: "Nebyl jsi v mých botách, tak, co mě hodnotíš". S pacientem v locked-in syndromu jsem se nesetkal. Český výraz "vnitřní uzamčení" považuji za výstižnější. Také jej dobře vystihuje termín "utrpení uzavřené mysli". S pacienty s lehčím postižením jsem se setkal. Podstatné je, že i pacienti, kteří se probrali po dlouhodobém "stavu výrazně omezené komunikace", si ledacos z té doby pamatovali. Všichni, kdo se v blízkosti takových pacientů pohybují, by se měli podle toho chovat. I proto není můj názor na eutanazii vyhraněný.

Jaký je v Česku u mrtvice systém prevence a následné péče o nemocné?

Péče o nemocné je sice částečně zajištěna státním i soukromým zdravotnictvím. Ale převážně ta akutní. Následná péče, včetně sociální, určitě není na dobré úrovni. Některá zařízení se této situaci vymykají. Jedna z hlavních příčin ale asi bude ta, kterou jsem zmínil na začátku. Péče o zdraví není lukrativní. Proto je postaráno o nemocné v této fázi nedobře. Brzy po mé mrtvici mě vyděsilo vystoupení zástupce ministerstva financí, který vedl grafy podepřenou ekonomickou úvahu o tom, zda se vyplatí pomoci nemocnému v návratu do života. Vyšperkoval to tím, že srovnal návratnost vložených nákladů u různě starých lidí. Závěrem tedy bylo, že u pacienta od pětadvaceti do třiceti let se to snad společnosti vrátí. Těžko vysvětlit tento postoj nemocnému nebo blízkým. Normální člověk se smrti bojí. Jen míra tohoto strachu je rozdílná.

Jak se po mrtvici změnily Vaše hodnoty? Vážíte si teď každého nového rána?

Hodnoty a postoje se pochopitelně jakýmkoli dramatickým zážitkem změní každému. Myslím, že nejsem jediný, ale zejména u mě zesílil odpor k žabomyším sporům a hádkám. Myslím, že tento proces změny hodnot byl mnohokrát zpracován. Nerad bych sklouzl do filosofování. Vždy ale vystupuje centrální myšlenka. Člověk se více přimkne k přírodě a více si váží života a blízkých. Každého nového rána jsem si užíval především v prvních dnech. Když jsem se probudil, říkal jsem si: "Přežil jsem."

Vracíte se hodně do minulosti a říkáte si, co jsem mohl udělat lépe?

Z počátku to bylo časté. Teď hlavně proto, že mnoho lidí by se mohlo z mých chyb poučit. Chtěl bych je přimět, aby chtěli naslouchat.

 

Adam El Chaar

Autor: Blog Info | úterý 14.1.2014 16:46 | karma článku: 41,43 | přečteno: 11516x
  • Další články autora

Blog Info

Dohlasováno! Blogerkou roku Slezáková. Nováčkem Dana Štoflová

Přes pět tisíc hlasů a strhující boj doslova do posledních minut. Takový byl Bloger roku 2021, jehož vítězky a vítězové vzešli z vašich čtenářských hlasů. A překvapení se konalo. Po šesti letech nevyhrála Markéta Šichtařová.

21.6.2022 v 8:47 | Karma: 30,02 | Přečteno: 6741x | Diskuse| Ostatní

Blog Info

Je tu finále Blogera roku 2021. Podpořte svého favorita a zahrajte si s námi!

Po nominačním kole přichází druhá část naší tradiční ankety. Kdo z třicítky těch, kteří do finále postoupili, letos uspěje? Hlasujte pro svého favorita a vyhrajte voucher od partnera soutěže - knihkupectví Knihy Dobrovský.

6.6.2022 v 9:55 | Karma: 14,21 | Přečteno: 6821x | Diskuse| Ostatní

Blog Info

Pozvánka na vyhlášení Blogera roku 2021

Milé kolegyně, milí kolegové, je naší příjemnou povinností pozvat vás i letos na oficiální vyhlášení vítězů a předávání cen ankety Bloger roku 2021!

6.6.2022 v 8:38 | Karma: 7,73 | Přečteno: 734x | Diskuse| Ostatní

Blog Info

Je tu Bloger roku 2021. Vyberte své oblíbence a zahrajte si s námi o ceny!

Letos opět v tradičním termínu. Startuje anketa o toho nejoblíbenějšího blogera roku 2021! A stejně jako v minulých letech se o ceny nebudou ucházet jen blogeři. Vyhrát můžete i vy!

16.5.2022 v 8:15 | Karma: 13,88 | Přečteno: 4072x | Diskuse| Ostatní

Blog Info

Úplná pravidla ankety Bloger roku 2022

Tato úplná, pro anketu závazná pravidla budou zveřejněna po celou dobu trvání ankety na internetové adrese https://info.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=756333

16.5.2022 v 8:08 | Karma: 11,31 | Přečteno: 806x | Diskuse
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce

1. května 2024  10:17

Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...

Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP

1. května 2024  15:38

V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...

SPOLU paroduje heslo ANO a spojuje ho s Ruskem, premiér Fiala to hájí

2. května 2024  10:56,  aktualizováno  17:53

V kampani před volbami do Evropského parlamentu vsadila koalice SPOLU i na antikampaň. Na sociální...

Auto vjelo na chodník a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné

2. května 2024  16:40,  aktualizováno  17:45

Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...

Kalifornská policie vtrhla na univerzitu, pozatýkala propalestinské studenty

2. května 2024  8:11,  aktualizováno  17:41

Na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) se v noci na středu střetli proizraelští a...

Sluší se, aby zaměstnanec věděl, proč je propouštěn, řekl Juchelka

2. května 2024  5:42,  aktualizováno  17:35

Přímý přenos Poslanci začali projednávat úpravu zákoníku práce. Stínový ministr práce a sociálních věcí Aleš...

Nespí vaše dítě? Přečtěte si, jak nespavost vyřešit
Nespí vaše dítě? Přečtěte si, jak nespavost vyřešit

Nespavost a problémy se spánkem se v různé míře objevují až u 30 % dětí. Mohou se projevovat častým buzením, problémy s usínáním, brzkým vstáváním...

  • Počet článků 758
  • Celková karma 25,08
  • Průměrná čtenost 7571x
Adminy blogu jsou Patrik Banga, Tereza Janků, Helena Skočová a Veronika Krátká. Pokud chcete komukoli z nich napsat, adresa je vždy: jmeno.prijmeni@idnes.cz. Nebo pište na společnou adresu admin.blog@idnes.cz.

Průměrný počet aktivních příjemců služby v EU podle čl. 24 odst. 2 nařízení 2022/2065/EU za období 1.7.2023 až 31.12.2023 činí 1942019.