Nejdál jsem byl v Tatrách, říká Ladislav Vinš

Šestý Cestopisec roku publikuje zejména fotoblogy ze svých procházek sudetskou Šumavou. Přestěhoval se tam z Prahy z nedobrovolné nutnosti, ale nelituje. Za osmdesát let života zakusil druhou světovou válku i vznik internetu.

Jak byste Šumavu popsal bez fotoaparátu?

Šumava se dá popisovat mnoha vzletnými i nevzletnými slovy, popis ale nikdy nenahradí osobní pocit a dojem. Žiju ve Volarech, nedaleko Prachatic a Lenory. Na hranice s Bavorskem to mám, co by kamenem dohodil. Městečko je to klidné a čisté, je zde vše, co člověk potřebuje k životu i navíc - krytý plavecký bazén, konopné lázně, různé spolky, knihovna i muzeum a dobrovolní hasiči. Volary mají přímé autobusové spojení s Prahou, takže se dá říct, že nejsou žádným zapadákovem. Mně se zde žije dobře, spokojeně, jakožto i jiným náplavám z Prahy a odjinud. Kdo chce klid a nepotřebuje zaměstnání, tak si zde lebedí.

Kam jste se v životě podíval nejdál? Dovedete si představit, že byste žil někde jinde než v České republice?

Nejdál jsem byl v Bavorsku a v Tatrách. Asi bych jinde žít i uměl, protože jsem podnikavý. Moc se mi líbí v Bavorsku, takže kdybych měl peníze, klidně bych i teď změnil život a přestěhoval se tam. Lidé jsou tam vstřícní a přátelští. Taky bych měl zase nové teritorium k focení.

Původně jste z Prahy. Jaký je rozdíl mezi tou dnešní a tou z vašeho mládí?

Rozdíly jsou nebetyčné, protože téměř nic nezůstalo takové jako v mém mládí. Braník je úplně jiná čtvrť. Zmizely zahrady, přibyly komunikace, nadjezdy, podjezdy, zmizely obchody a obchůdky, které pamatuji, včetně řemeslných dílen. Celá Praha je jiná, zrovna tak jako jsem jiný i já.

Co vám na Šumavě z Prahy chybí a co vůbec?

To je těžké. Když jsem na Šumavě, chybí mi Praha. Když jsem v Praze, chybí mi Šumava. Jsem městský člověk s velkou láskou a pokorou k přírodě, neupřednostňuji žádný způsob života. V místě, kde teď žiju, je vše, co k životu člověk potřebuje. Z Prahy mi zde nic nechybí.

Co bylo impulsem ke stěhování do divokého pohraničí?

Nedobrovolná nutnost. Byl jsem připraven o bydlení v Praze, a tak jsem se přestěhoval do Volar, kde jsem koupil byt v době, kdy jsem uvažoval, kam uložit přebytečné peníze. Změna pro mě nebyla až tak velká, protože jsem tam před nastěhováním jezdil na dovolené a víkendy.

Část Šumavy, ve které žijete, patří zároveň do Sudet. Je tam cítit nějaké historické napětí?

Nemyslím si, že by v Sudetech žili lidé v napětí z bouřlivé historie. Žijí své životy vcelku v poklidu se starostmi všedního dne. Dožívá zde část obyvatel, kteří sem byli umístěni jako spolehliví občané, žijí zde rodiny důstojníků, protože pohraničí bylo vojenské pásmo, také jejich potomci. Jsou zde přistěhovalci, jak do již místních rodin - nevěsty a ženichové - tak celé nové rodiny, a to různobarevné.

Většina je přizpůsobivá a ta menšina si moc nemůže vyskakovat, protože je zde energická starostka, které leží blaho Volar na srdci. Při cestách necestách jsem se setkával převážně s vlídnými lidmi. Děti v domě i mimo něj slušně zdraví, což třeba v Praze není samosebou.

V české společnosti probíhá diskuse o tom, zda se omluvit Němcům, které Češi ze Sudet po druhé světové válce vyhnali. Co myslíte?

Na Šumavě je dosti kamenných i jiných svědků s nápisy o existenci vesnic, které již neexistují. Působí to jako hřbitov vesnic a člověk má v těch místech takové podivné pocity, jako by ve vzduchu byla cítit nějaká energie z minula. Padá tam z toho na mě chandra. Omlouvat se nebo neomlouvat? Bez komentáře, prožil jsem druhou světovou válku. Možná bych k tomu dodal, že ve Volarech je zvláštní hřbitov, kde je pochováno sto židovských žen zabitých či umučených při pochodu smrti.

Jak jste se naučil pracovat s počítačem?

První jsem si koupil v roce 2002, většinu dovedností s ním jsem získal z příruček, pokusem a omylem jako samouk a radama od známých.

Jaké vidíte v publikačním boomu, který přinesl internet, klady a zápory?

Lidé se mohou vyjádřit k čemu chtějí, své názory si chtějí ověřit v komunikaci s jinými lidmi nebo si chtějí vyzkoušet své písemné dovednosti. Zajímá je názor ostatních a také získávají nové přátele a sympatizanty. Zápory jsou tímto dané, protože se vyskytují lidé, kteří si zde honí své ego, vylévají si na ostatních svoji zlobu a nenaplněné sny. Myslí si, že jsou ti nejchytřejší a jejich názor je ten nejsprávnější. Publikační boom je tak velký, že zájem o něj už pomalu upadá.

Jak se získávaly informace a tvořily názory před nástupem internetu?

No, možná to přeženu, ale myslím si, že především z hospod, z novin, z knížek, filmů, jedna paní povídala, tedy šeptanda a tichá pošta a od lidí, kteří měli své příbuzné a známé na západě. Také zde byla Svobodná Evropa, hudební rádia a někde v pohraničí západní televize. Frekventovaný byl slovník cizích slov.

Čím to je, že někteří lidé starší generace se novým technologiím postavili čelem, zatímco jiní dosud nechápou, co je nepřijatý hovor?

Je to odvozeno od lidských vlastností a dovedností. Čelem, to je dychtivost něco nového poznat, ale i mít k tomu předpoklady, tedy představivost a obrazotvornost, nepřijatý hovor - lenost, pohodlnost a omezenost, není shůry dáno, možná i něco dalšího.

Lidé si zvykli předávat internetu velmi intimní věci. Pomáhá vám blog vrátit se do minulosti?

Nemyslím si, že by mně blog pomáhal vrátit se do minulosti, protože do minulosti se člověk vrací, a to v každém věku, na stará kolena tím víc, když je mu ouvej. Spíše je to potřeba z něčeho se vypsat. Svěřené trápení je poloviční trápení.

Jak se seznamovalo a randilo, když Facebook nebo mobil byly ještě v hlavách autorů science fiction?

Přátelé byli samozřejmě jen skuteční, přátelství vznikalo při různých skutečných příležitostech, jaké jsou i dnes, ale s tím rozdílem, že některé aktivity se již provozují velmi málo, třeba taneční, nebo vůbec ne, třeba vojna. Přátelství vznikala hlavně v zaměstnání, s kamarády či rodinami kamarádů a rodin, na chatách, v různých spolcích a na dovolených. Je nasnadě, že vše se dělo ústně či ústně telefonem. Schůzky se domlouvaly přes kamarády, kamarádky, nebo psaníčky.

Oblíbené bylo i doručení lístku do kina v obálce bez odesílatele, buď vhozené do schránky, nebo doručené pod přísnou mlčenlivostí další osobou. I prostřednictvím inzerátu se dalo seznámit, to je známá věc. Já jsem měl možnost se seznamovat, protože jsem vystřídal několik zaměstnání, kde jsem měl kontakt s lidmi.

Politika na tom u nás není nejlépe, volební účast bývá nízká. Nemělo by to být při všem tom internetu naopak?

Blogy a chaty jsou jako dříve hospody. Každý ví nejlíp, jak by to zde mělo fungovat a který politik je blb a proč. Pasivní jsou lidé proto, že vidí, že stejně nic nezmůžou, ani volbama.

Kromě fotografa jste také básník. Jak často píšete?

Básně jsem začal psát již ve školních lavicích, ale ne příliš aktivně. Většinou jsem psal básničky, když jsem byl v citovém rozpoložení. V poslední době už tak moc nebásním, protože citově nestrádám.

Jaké aktivity byste doporučil k dosažení vitální dlouhověkosti? Dalo by se mezi ně zařadit i blogování?

Je jasné, že člověk k dlouhověkosti musí mít dispozice. Do třiceti let jsem byl aktivní sportovec, dělal jsem gymnastiku, stále mám rád humor, ženy, zpěv a pivo. Aktivity si každý musí zvolit sám podle sebe. Blogování není pro každého, ale je určitě naplňující a obohacuje život. To je to ovoce, které blogová zahrádka přináší, dělat sobě i jiným radost.

Co jste se v průběhu času o vedení blogu naučil? Jaké tipy a triky byste poskytl těm, kteří právě začínají?

Hlavně jsem se naučil trpělivosti, protože někdy mi dával zabrat editor v administraci. Tipy a triky si každý najde sám. Jinak o trikách nic nevím, jen to, že se dobře nosí a nemusí se žehlit.

Mnohé od pokračování odradí třeba nevybíravé komentáře v diskusích.

Je na každém, jak se s čím popasuje, tyto zkušenosti jsou nepřenosné.

Co byste vzkázal svým čtenářům a vděčným divákům svých scenérií?

Moji milí, děkuji vám za vaše návštěvy, komentáře a moc mě těší, když se vám mé snímky a psaní líbí a bude to tak i nadále. Obojí dělám srdcem a pro radost. Náhodným čtenářům a divákům - i vám děkuji za návštěvu a těším se na další.

Adam El Chaar