Mantinely

Přečtěte si ukázku z knihy Jitky Gotterové Mantinely.

Toho oblastního manažera, jehož základní slovní zásobu tvořila slova piča a kokot, vystřídala oblastní manažerka, která využila tohoto zelinářského setkání k tomu, aby se s námi všemi řádně seznámila. „Já jsem Adéla a můžeme si tykat,“ pravila, načež jsme její nabídku přijali jak já, tak můj šéf Pecina. „Jitko, jak na vás Adéla působí?“ zaskočil mě Pecina svoji otázkou ve chvíli, kdy jsme se ocitli sami. „Hm, já nevím, to se dá dost těžko říct,“ zamyslela jsem se a pokračovala, „hodně mluví, ráda se poslouchá, a když mluví, má zavřené oči, což je velmi nepříjemné.“

„Přesně,“ konstatoval Pecina a vypadalo to, že jsme po dlouhé době byli zajedno. Firma pro nás zaplatila domácí zabíjačku a musím přiznat, že veškeré její produkty byly naprosto vynikající. Nechyběla samozřejmě ani spousta alkoholu, takže se jedna kolegyně, jež pracovala na pozici inspektorky kvality, opila takovým způsobem, že sebou sekla jak dlouhá tak široká na betonové podlaze před vchodem, když běžela vynést obsah svého žaludku, přičemž si dala pořádnou ránu do kebule. „To se jí to teď budou dělat dobře audity, až přijde na prodejny a lidi si budou povídat o tom, jak se tady válela ožralá,“ konstatoval se značným opovržením Pecina. „Ty máš tak co povídat,“ říkala jsem si v duchu, a vybavila si ta rána, kdy to Pecina navalil do práce rovnou z grilovačky po prohýřené noci ve společnosti Tullamore whiskey, a kdy jeho obličej ještě před obědem připomínal zmačkaný ubrousek purpurové barvy.

Sraz zelinářů byl u konce a čekala nás dlouhá cesta domů. Připadala mi o hodně delší, než cesta tam, nejenom proto, že jsem musela sedět vzadu, s čímž má obyčejně můj žaludek dost velký problém. Přední sedadlo jsem musela uvolnit jedné manažerce, neboť jí Pecina slíbil, že ji odvezeme, když to máme po cestě. Problém byl v tom, že měla v žíle nějaký ten zbytkový alkohol a k tomu všemu byla prý nymfomanka, což se ukázalo býti v tu chvíli poněkud vražednou kombinací. Neustále se po Pecinovi plazila, válela se mu po rameni a každou chvíli zaútočila na jeho poklopec tak, že se ji opakovaně pokoušel odmrštit směrem k okýnku, a doporučoval jí, aby se raději vyspala. Marně, takže cesta byla vskutku báječným zážitkem. Zatímco Pecina se snažil udržet chapadla své kolegyně co nejdále od svého poklopce, já přemlouvala svůj žaludek, aby všechny ty mastné dobroty, co jsem do něj naládovala, ponechal alespoň ještě chvíli tam, kde jsou. Když jsme paní manažerku vysadili, oběma se nám očividně ulevilo. Pecina se omluvil za její chování a seznámil mě s jejím extrémním zájmem o muže. Mně bylo v podstatě jedno, co se tam vpředu dělo, protože jsem měla svých starostí dost, ale byla jsem opravdu ráda, že jsem to všechno ve zdraví přežila.

Málem mě však zabila oblastní manažerka Adéla hned při první návštěvě naší prodejny. Vyrazila jsem s ní jejím služebním vozem na obhlídku konkurence, přičemž se snažila naladit rádio s takovým zaujetím, že zapomněla řídit, načež najela na obrubník, prorazila pneumatiku a chybělo málo, abychom se zřítily z mostu. Adéla strhla volant a vykřikla: „Ježiši, sorry, málem jsem tě zabila.“ „To je v pohodě,“ vypadlo ze mě, mávla jsem rukou, jako že dobrý. Teprve po chvíli, zatímco se Adéla neustále omlouvala a ujišťovala, že mi nic není, mi došlo, že opravdu moc nechybělo. S proraženým kolem jsme se šouraly zpátky jako hlemýždi, a zatímco nás předjelo několik cyklistů, jsem přemýšlela, že dneska budu zase v práci do večera. Získané informace od konkurence jsme ani neměly čas nějak zpracovávat, protože Adéla měla co dělat s obstaráním nějakého maníka, který by jí vyměnil to kolo.

Ukázka z knihy Jitky Gotterové Mantinely.

Mediální podpora Blog iDNES.cz