Když je člověk oběť, život nekončí. Může tím obstojně začít, říká Klára Bártová

Silné téma knize Rok Patrika rozhodně nechybí. Její autorka, blogerka iDNES.cz Klára Bártová, založila svůj příběh na autentické zkušenosti.

Říkáte, že váš příběh je autobiografický. Nedá mi to se nezeptat: skutečně celý, nebo je v něm i určitá míra autorské licence?

Novela obsahuje fabulace. Není jich ale mnoho. Je to taková malá sebeobrana, abych ponechala pár otazníků a prostor pro spekulace, co se opravdu stalo a co ne. Stěžejní dějová linka a emoce hlavní hrdinky jsou ovšem zcela podle pravdy. 

Trochu si vaši knihu představme: Hlavní hrdinka Alice se seznamuje s mužem, který jí od začátku připadá jako "macho týpek". Přesto se rozhodne dát mu šanci. A pak už následuje volný pád: první zákaz rtěnky, první půjčka, první lež, první krádež, první násilí... A taky první dítě. V podstatě by se dalo říct, že jde o typický příběh. Opravdu Alice neviděla, do čeho se řítí?

Ze začátku ne. Po nějaké době už ovšem ano. Je ale od přírody bojovník a do poslední chvíle věřila, že vše dokáže svojí trpělivostí a odhodláním zvrátit ve šťastný konec. 

Když jsem se do Roku Patrika začítala, zaujala mě věta: "Dalo by se říct, že by to měl být lehce masochistický vztah, kdy já budu ta submisivní..." Vnímáte domácí násilí jako něco, za co si do určité míry může oběť sama?

To určitě ne. To je naprosto zásadní omyl, který se šíří mezi lidmi, co o této problematice nic nevědí. I já byla taková. Neměla jsem pochopení pro ženy dobrovolně existující po boku člověka, který je systematicky ničí. Teď už to vnímám úplně jinak. Drtivá většina lidí je manipulovatelná. Vidíme to dnes a denně. V podstatě na tom funguje celý systém společnosti od nepaměti. Ta míra manipulovatelnosti se ale liší. Ty ženy, které jsou povahově nebo díky výchově submisivnější, ty jsou velmi snadným terčem podobných sociopatů. Většina obětí ve fázi týrání je ovšem přesvědčená (je jim to násilníky také neustále podsouváno), že důvod, proč se něco takového děje, je jen a jen jejich vina. To je jeden z mnoha faktorů, proč někdy trvá celou věčnost se od podobného násilníka distancovat. 

Nemohla jsem si při čtení nevšimnout, že je váš příběh psán - a to neberte nijak špatně - ne úplně vážně. Stručně řečeno, shakespearovská tragédie vypadá jinak. Určitý nadhled je pořád patrný, snad až lehkost. Nebojíte se, že si čtenář místo závěru, který jsem si udělala já, tedy že způsob vyprávění odráží sílu osobnosti vypravěče, řekne, "ále, vždyť vlastně o tolik nešlo"?

Netuším. Napsala jsem to způsobem, který mi je vlastní, a v rozpoložení, do kterého jsem dozrála s odstupem času. Pokud bych tento příběh sepisovala těsně po dané zkušenosti, rozhodně by byl mnohem ponurejší a jeden žalozpěv by střídal druhý. Přistoupila jsem k zápletce s nadhledem, protože mým cílem nebylo si postěžovat, nechat se litovat nebo že bych měla neochvějnou potřebu sdílet se světem prožité útrapy. Ani jedno z toho. Hlavní důvod byl ukázat ženám napříč spektrem, že toto není něco, za co by se měly stydět, ale že se to může stát kdekomu. Jasně že jsou mnohem závažnější případy domácího násilí, kdy se lámou kosti, teče krev a život visí na vlásku. Rysy násilníků a celý proces, jak k tomu dochází, to vše je ale ve své podstatě stále stejné a přesně to jsem se snažila zachytit. 

Rozhovor Kláry Bártové v Českém rozhlase

Poslechněte si rozhovor v pořadu Páteční host

Co by podle vás měl člověk (protože nejde jen o ženy) sledovat, jaké jsou první varovné signály, že všechno není v pořádku?

Snaha druhého z gruntu měnit k obrazu svému, izolovat ho od přátel i rodiny, permanentně srážet sebevědomí a naprosto ze všeho negativního, co se děje, ho obviňovat. Vytvářet "oběti" závislost na tyranovi, finanční nebo psychickou a další a další. Tím to vždy začíná. Od psychického násilí, které se stupňuje, bývá už jen krůček k fyzickému a tak dále.  

Spolupracovala jste na projektu Avonu Nenechte si ubližovat, účastnila jste se konference Právo a domácí násilí, byla jste v souvislosti se svou knihou hostem Českého rozhlasu... Myslíte, že je o domácím násilí v ČR dostatečné povědomí?

Velmi se to zlepšilo. Dělá se toho v poslední době hodně. Stále ale podle mě chybí zásadní vzor nebo vzory, které by "oběti" motivovaly svůj stav řešit. Podle mého, čím vyšší má "oběť" společenský status, tím zarytěji o svých problémech mlčí. Stydí se nebo bojí, že ztratí nějaký pracně budovaný kredit atd. Je to škoda.

Jeden z projektů, kterého se účastníte, jsou Příběhy lidí Sylvie Dymákové (www. pribehylidi.cz). Když jsem se na stránky dívala, přečetla jsem si tam příběh ženy, kterou znásilnil její známý. Ona s ním otěhotněla, ale rozhodla se pro interrupci. Vy ne, máte s "Patrikem" malou holčičku. Musím se zeptat: nepřepadla vás někdy obava, že bude po svém otci? 

Ano, nebudu lhát. Ovšem uvědomila jsem si, že celá řada jeho povahových vlastností je ve svém základu poměrně pozitivní (inteligence a paměť, schopnost jednat s lidmi, řešit krizové situace, atraktivní vzhled a další), samozřejmě pokud se použijí tím správným směrem. To negativní podle mého je možné ovlivnit výchovou a předložením vhodného rodinného modelu. Ukáže čas, jestli se mi to podaří. 

Paní, o které je příběh Znásilněná, osobně neznám. Povídání je to velmi silné, ale nedokážu se s jejím prožíváním plně ztotožnit. Opravdu nevím, zda by mě podobný zážitek natolik poznamenal, že bych se přes něj roky nepřenesla. Rozhodnutí pro interrupci (zatím bezdětné ženy) plně chápu. Ať chcete nebo ne, vztah k osobě, se kterou dítě máte, do vztahu k dítěti projektujete. Kdo tvrdí, že ne, je pokrytec. Milujete ho, protože tak to příroda zařídila, ale i to může mít různé závažné odchylky, které by mohly napáchat velkou paseku. Pokud tam byla pouze silná negativní zkušenost, se kterou se paní i po letech pořádně nevypořádala, její rozhodnutí vnímám jako správné.

Jak už jsem zmínila, zúčastnila jste se konference Právo a domácí násilí: promítá se legislativa do praxe? Myslíte, že u nás je právo schopné oběti domácího násilí ochránit?

Záleží, s jakou zemí bychom se porovnávali. Například u nás jako v jedné z mála zemí EU stále  ještě nebyla podepsaná Istanbulská úmluva, která se tímto problémem intenzivně zabývá. Řeší průlomové definice trestných činů zahrnujících násilí vůči ženám a nutí státy zavést do právních systémů přečiny, které v nich před tím neexistovaly (např. stalking). Snaží se i o koordinovanou spolupráci různých orgánů a služeb pro efektivnější řešení těchto problémů.

Ve vaší knize se vyskytuje postava kamarádky, která Alici upozorňuje na nevhodnost chování jejího partnera, ale Alice její upozornění neakceptuje. Co byste poradila člověku, který je svědkem podobné věci?

Říkám stále to samé. Pokud se "oběť" sama nerozhodne, nepomůže vůbec nic. Jediné, co můžete udělat, je nekritizovat, nemoralizovat, neodsuzovat, ale naslouchat a být připraven. V okamžiku, kdy "oběť" sama uzná, že chce něco změnit, potom je vhodné citlivě podat pomocnou ruku. 

Můžete zavolat policii, když slyšíte z vedlejšího bytu ostrou hádku značící nějaké fyzické újmy, ale z vlastní zkušenosti vím, že tohle z dlouhodobého hlediska stejně nic nevyřeší. 

Nechci, aby to znělo hloupě, ale správný přístup vidím v tom, o co se snažím třeba já. Neradit, ale být příkladem. Příkladem v tom smyslu, že být po nějaký čas "obětí" není něco, čím život končí, ale může tím celkem obstojně začít.