Chlapa vždycky sbalí ženská, říká Vladimír T. Gottwald

Loni Literát blogu, letos třetí Bloger roku. Bronz v hlavní kategorii je pozoruhodný, protože nepíše o tématech, které hýbou společností. Píše básně.

Od té doby, co jsem Vás viděl naposledy Vám přibyl plnovous. Co dalšího se u Vás za ten rok změnilo?

Nějakou podstatnou změnu jsem u sebe snad ani nezaznamenal. Stárnutí, blbnutí, horší funkčnost i zvýšená poruchovost organizmu, to jsou v podstatě běžné záležitosti, které u sebe zaznamenávám kontinuálně, to novinky nejsou. Jo, zarostlý právě jsem, to jo. Ale je to jen dočasné, kdesi jsem se mihl před kamerou obrostlý a mám ve smlouvě, že do konce natáčecího cyklu bych měl udržovat vzhled. Kdyby si náhodou scénáristé na tu zapomenutelnou roličku zase vzpomněli. A když jsem to stvrdil podpisem, je slušné to dodržet. Sám už se vcelku těším, až budu moci popadnout stříhací mašinku a objet zase kebuli, shora devítkou, zdola trojkou.

Na předávání cen Blogera roku 2014 jste se v rámci hry Koba stylizoval do zatrpklého starého Stalinova přítele. Jak se Vám hrálo před kolegy-blogery, kteří Vás znají hlavně jako veselého básníka?

Ale já přece nejsem jen veselý, někdy se i moji čtenářové do mě pouštějí, že to bylo smutné až příliš. Až mi kdysi někteří posílali psychoterapeutické rady, aby mě dostali z nemístné deprese. Což je trochu zvláštní, protože když píšu vesele, neposílají mi psychoterapeutické rady, aby mne dostali z nemístné euforie. Inu, píšu o tom, co potkávám a co mě napadá, a svět je někdy veselý a někdy smutný a nejčastěji oboje dohromady. A stát se na tu necelou hodinku představení starým Gruzínem Fudzim nebylo příliš složité, asi mu trochu rozumím. Možná po svém, možná trochu jinak, než myslel on, ale vím proč. A vím, proč to hraju.

V čem je hra o zrádném diktátorovi a o věčném, nevděčném přátelství k němu v dnešní době aktuální?

Asi v tom, co je jejím hlavním tématem, Adame. Jak se někdy přetvařujeme, jak podlézáme, jak říkáme, co si nemyslíme, jak mlčíme, kde bychom měli mluvit, či nekonáme, kde bychom konat měli, a to vše ze strachu. Někdy by se dalo říci, že i z vypočítavosti a zbabělosti. Jenže ten strach není vždy jen strachem o postavení, o prachy anebo o prestiž. Taky třeba strachem o život nebo o osud a zdraví svého dítěte. Neodvažuji se stanovit, kde je přesná hranice mezi tím, kdy to je pochopitelné a odpustitelné a kdy ostudné a zavrženíhodné. Jistěže je to i o odpornosti ideologií, hnutí a režimů, které umožňují nařizovat lidem, co si smějí myslet a říkat, ale hraju Kobu taky trochu jako vlastní pokání za ty chvíle v životě, kdy jsem sám mlčel či nekonal, i když jsem měl.

Vaše příjmení se shoduje s příjmením prvního československého komunistického prezidenta. Bylo Vám to někdy nepříjemné?

To příjmení samo určitě ne, nepříjemné mohly být některé konotace a komentáře. Klement holt našemu příjmení moc cti nenadělal. Ač se k němu vlastně dostal víceméně nedopatřením, když jeho otec nebyl znám. Ale i díky tomu jsem si aspoň trochu zapátral a ověřil, že od středověku, kdy podle rodinné pověsti první zaznamenaný prapředek získal za hrdinství v boji predikát "von Gottwald", se ti "echt Gottwaldové" rozšířili z Kladska po celém světě a v tom světě odvedli notný kus dobré práce. Budovali, objevovali, psali, malovali, hráli pro radost, pro čest i pro olympijské medaile. Díky tomu snad má ve světě příjmení Gottwald vcelku slušný zvuk, tak teď ještě zbývá napravit to i u nás. Sám to nestihnu, ale naštěstí na to sám nejsem.

Jakou hraje ve Vašem životě roli herectví? Kde se na Vás dá zajít do divadla nebo na film?

Nu, za hrajícího autora či poetu se nepokládám, asi se spíš cítím být píšícím hercem. Takže podle toho zřejmě pro mne má herectví roli stěžejní. Pravda, hrál jsem už na spoustě scén, ale z důvodů rozličných, najmě rodinných, nejsem momentálně v žádném divadelním angažmá. Jezdím po světě s monodramatem, se svými pohádkami i povídáním o světě, o divadle a o Shakespearovi, občas se poštěstí někde hostovat, občas se mihnu před kamerou. Až jsem se teď podivil, když jsem nahlédl a zjistil, že i těch rolí před kamerou už bude kolem třiceti. Tou nejbližší příští by asi měl být bezdomovec-filosof Sokrates v novém filmu Cesta do Říma. Coming soon!

Kterou roli jste si v životě nejlépe užil a kterou byste si nejraději zahrál?

Role v životě snad skoro všechny, aspoň jsem se o to snažil. Ne, že by se mi všechno vždy povedlo, ale snaha byla. A v divadle? V divadle je to vlastně stejné. Užil jsem si spoustu rolí. Na rozdíl od rolí v životě jsem si ovšem u rolí v divadle jako většina komediantů obvykle pošmáknul na padouších a hajzlících. Třeba takový Jago, to je přímo laskominka. Ale užil jsem si i Estragona, Starbucka, Fausta, hodně třeba i Kulygina. Ale taky si teď z hlavy nevybavím role všechny, vždyť těch divadelních už byly stovky.

Neuvažujete o čím dál populárnějším formátu videoblogu, kde byste mohl blogovat i herecky? 

Ne, neuvažuju. Přinejmenším zatím ne. Už proto, že bych si asi nejdřív musel pořídit a zvládnout odpovídající techniku a software a bojím se, že to už bych ani pořádně nestihl.

Váš blog plní převážně básně. Co se dá slovem vyjádřit, co mimikou, mluvením a gesty nejde?

Hodně se dá slovy vyjádřit. Vždyť slovo je jeden ze základních prostředků komunikace. A psaným slovem se možná dá vyjádřit totéž co prostředky hereckými. Jen snad někdy trošku jinou cestou. Asi je podstatné, jestli něco vyjádřit chci, a pak si pro to najít odpovídající prostředky, ať herecké či autorské. Á propos, to platí nejen pro slovo psané. Vždyť i na blogu jsem to vlastně jednou zkusil pro změnu i slovem mluveným. Už to ale pomalu budou dva roky, tak třeba si to někdy zopakuju.

Přichází u Vás s jarem nějaké básňové obrození? Běháte po Petříně se zapáleným výrazem, tužkou a vlajícím papírem v ruce?

Ne. Básnivé obrození na mne přišlo s podzimem. S podzimem života. Tudíž už mám nožky staré a bolavé, nikde nepobíhám, aniž mezi břízkami, aniž po Petříně. A kam snad jedině se zapáleným výrazem a vlajícím papírem, to ponechme k domyšlení méně prudérním čtenářům. Nechávám ovšem pobíhat svou mysl, z toho nohy nebolí. Pravda, ona se mi někdy zatoulá, a pak nezbývá než počkat, až se zas vrátí. Když se dobře rozhlédnete, můžete ji občas někde kolem sebe vidět pobíhat. Poznáte ji podle toho, že má spodky na hlavě, v nose zastrčené dvě tužky a virtuálně funí.   

Jak moc může báseň pomoct ve snaze o ženu? Je v tomhle směru žánr básně stále aktuální?

Nevím, moc na to nevěřím. Zastávám názor, že v historii ještě nebyl zaznamenán případ, aby chlap sbalil ženskou. Že vždycky sbalila ženská chlapa. Zhruba jako když tygřice uloví na stezce k napajedlu křehkého gazeláka. Ledaže ty chytřejší ženské na rozdíl od tygřic nechávají skoleným gazelákům iluzi, že se nechaly ulovit. Z toho pohledu pak poezie může být toliko jednou ze stezek k napajedlu a gazeláku-poetovi nezbývá než doufat, že na téhle stezce snad číhá tygřice ohleduplná, trpělivá, případně na správných místech přiměřeně zaoblená a zvrhlá tak akorát.

Kdo je Váš nejoblíbenější básník a herec?

Děkuju! Básník a herec není kupodivu tak zcela běžná kombinace, tím mám výběr ulehčený. Určitě William Shakespeare a u nás v současnosti coby básníka a herce tuším znám Miloně Čepelku nebo Filipa Čápa. Ty všechny mám rád.

Mohl byste sdílet své nejčerstvější verše?

Nejen mohl, já to dokonce obvykle dělám. Když se mně něco povede tak, že se za to nestydím, aspoň ne moc, tak to obvykle sdílím a zveřejním. Jo, Vy myslíte, Adame, teď a tady? Nějaké expromptum, jo? Zkusit to můžem, ale netlučte mě moc. Aspoň ne do hlavy, blbej už jsem dost.

Byl jeden poeta ze Zlína

a celý Zlín s láskou vzpomíná,

jak do světa šel za nadějí

a stíral rosu na kolejích,

až ho tam přejela drezína.

Vyjadřujete se také fotografií. V jaké situaci se Vám nedostává slov a saháte po zrcadlovce?

Já bych Vám to, Adame, rád prozradil. Když já ale nefotografuju proto, že by se mně nedostávalo slov. Fotografuju, když se mi něco líbí a mám po ruce foťák.

"Kolem tohoto blogiště z některých blogerů i diskutérů, ba doufám i administrátorů, vznikla pospolitost lidí, kteří na sebe i přes názorové rozdíly a střety slyší a spolupracují." Mohl byste to ještě specifikovat?

Asi nemohl. Ostatně kdo ví, co jsem tím tehdy mínil. Já to už vědět nemusím, to byste měl vědět Vy, protože jsem to přece nepsal pro sebe, ale pro Vás. Ale že jsem altruista, pokusím se Vám to přiblížit jinak. My, blogeři na iDNES.cz, jsme poťapaná banda magorů, ale magorů mně z podstatné části milých a sympatických.

Co byste vzkázal svým čtenářům?

Moji milí čtenářové, děkuju Vám, že čtete, děkuju Vám, že čtete mě, děkuju Vám, že se neostýcháte vyjádřit vzkazem či v diskusi, děkuju Vám, že nejste zlí, když se mi něco povede míň, než bych si přál. Autor bez čtenářů není autor, ale masturbant. Pročež Vám vzkazuju: Lidi, čtěte!

Adam El Chaar