Bůh a nekonečno? Dokazuju, že neexistují, říká bloger Fikáček

Už ve třinácti navštěvoval kurzy kvantové mechaniky. Šest let byl předseda české Mensy, patnáct let učil na Karlově univerzitě a jeho IQ je 196. Nedávno vydal knihu Konec nekonečna, kde prý vysvětluje i neexistenci samotného Boha.

Proč ji Jan Fikáček napsal a co dalšího se v ní dozvíte? Ptá se Patrik Banga.

Jak se dá vést rozhovor s géniem? Nemáš pocit, že ti ostatní prostě nestačí? To je jako kdybych po třiceti letech hraní na klavír vedl odbornou debatu se začátečníkem.

Už nejsem ve věku, že bych moc řešil, jak jsem chytrý. A ani si nemyslím, že jsem génius, když si vzpomenu na lidi jako je Newton, Tesla nebo Galileo. Ti jsou pro mě v takových výšinách, že je vidím v mracích. Navíc mám pořád radši lidi než složité úvahy, nebo je alespoň mám rád stejně. Srdce, empatie a duševní vyspělost jsou také důležitější než inteligence. Inteligenci, třeba AI, lze použít k dobrým i špatným účelům.

Navíc mě hrozně baví vykládat vědu a filozofii dětem nebo neodborníkům. Měl jsem třeba takový filosoficko-fyzikální kroužek pro děti ze základní školy. Z něj nakonec vznikla na Facebooku skupina „Fyzika (nejen) pro puberťáky“, kde se sdílejí velmi prostá a názorná videa a takové výklady fyzikálních jevů. Dostal jsem též spoustu kreditů v rámci Ph.D. studia za blog, který popularizuje především filozofii a fyziku.

Einstein jednou řekl, že když neumíš svou myšlenku vysvětlit dítěti, dobře jí nerozumíš. Komunikace s dětmi a s nevědci mi hodně pomáhá jasně formulovat vědecké myšlenky, což leckdy výrazně zlepšuje mé vlastní pochopení. Proto nemám pocit, že na mě třeba děti nestačí. Jestli nerozumí, chápu to jako komunikační problém na mé straně. A pokud jde o tu metaforu s klavírem, tak málokdo umí skvěle hrát na klavír, ale každý pozná krásnou hudbu. Vědu je sice strašně těžké vytvářet, ale pochopit ji, když se vykládá názorně, zdaleka tak náročné není.

Jan Fikáček, Ph.D.

• 15 let učil na Univerzitě Karlově (hlavně na Přírodovědecké, ale také na Matematicko-fyzikální či Filozofické fakultě)
• 6 let předsedal české Mense a byl členem Rady ředitelů Mensy International
• založil Einsteinovu společnost pro lidi s IQ nad 180)
• 7 let byl šéfem počítačové bezpečnosti evropského „ministerstva“ vnitra a spravedlnosti
• evropský expert pro budoucí a vznikající technologie
• 8 let evropský finanční a auditní expert
• svého syna pojmenoval Albert po Einsteinovi

Napsal jsi knihu, která se jmenuje Konec nekonečna. Navíc píšeš, že v knize jsou desítky až stovky konkrétních argumentů, ba i důkazů proti existenci nekonečna. Kritika zatím nepodala jediný konkrétní protiargument. Nebojíš se, že se na tebe vrhne církev? A čím přesně to dokazuješ?

Pár zřejmě ortodoxních věřících na mě už zaútočilo – ne argumenty, ale velmi hrubými výrazy. Jeden takový dokonce dosáhl toho, že mou Ph.D. disertaci, která je základem oné knihy, projednávala vědecká rada university UP Olomouc. A to bylo zřejmě i spouštěčem dalšího kola sporu mezi rektorem a děkanem Přírodovědecké fakulty, které se projevilo jako kontrola všech disertací na všech osmi fakultách UP.

Věc je v tom, že jediným důvodem pro zavedení nekonečna do matematiky byl Bůh, jak na historii matematiky ukázal třeba geniální profesor Vopěnka. Ten dokonce před smrtí tvrdil, že má matematický důkaz neexistence nekonečna. Stačí si přečíst texty Bolzana a Cantora, kteří vlastně nekonečno do matematiky zavedli, a je nich jasné, že nekonečno je jen podoba Boha v matematice.

Hlavním je Galileův důkaz neexistence nekonečné řady čísel 1, 2, 3, 4 atd. Eukleides taky nekonečno nepoužíval. Aristoteles rozlišoval dvě nekonečna. Když to vyjádříme v podobě řady čísel 1, 2, 3. 4 atd., pak to dynamické „nekonečno“ je vždy konečná řada, kterou ale můžeme vždy prodloužit. Druhé, „skutečné“ nekonečno je tato řada dovedená až do konce, tedy nekonečno s koncem, což je logický spor. Z této ukončené statické řady tvoří to dynamické „nekonečno“ přesně nula procent, takže je to úplný opak „skutečného“ nekonečna. A o tom „skutečném“ Aristoteles tvrdí, že neexistuje, stejně jako Galileo a Vopěnka.

Vysvětlit neexistenci „skutečného“ nekonečna je prosté. Neexistuje člověk nebo počítač, který by byl schopen napsat celou nekonečnou řadu čísel až do konce. Vždy napíše jen přesně nula procent celé této řady. Nikdo tedy neudělá ani ten nejmenší krok k nekonečnu. Jediný, kdo to dokáže, je Bůh. Ten ale neexistuje, tedy neexistuje ani nekonečno. My máme jen algoritmus „přidej jedničku“, ale nejsme schopni ho opakovat nekonečněkrát.

Jak se dá jednoduše a v obecném jazyce vysvětlit, že třeba vesmír není nekonečný?

Velmi snadno. Vesmír vznikl velkým třeskem z malé oblasti. Rozpínal se po dobu asi 13,7 miliard let, a to vždy konečnou rychlostí. Je tedy konečný. Mohl by být nekonečný až po nekonečné době, tedy nikdy.

Tvrdíš, že v knize je důkaz neexistence Boha. Což asi v kontextu tvých předchozích odpovědí chápu. Zároveň jsem si ale jistý, že asi tak dvě a půl miliardy křesťanů by s tebou nesouhlasilo. Podle nich Boha přijímáš do srdce, nikoliv jako algoritmus nebo rovnici. Jaký mají smysl podobně silná tvrzení, když víš, že narazíš na odpor?

Kdyby vědci řešili, jestli narazí na odpor, nebyl by Koperník, Galileo, Darwin, Einstein nebo Newton.

A totéž platí pro mnoho neznámých vědců, kteří nedělali ve vědě takovéto revoluce. Z Newtona si třeba dělali legraci, že je hloupost, aby lidé chodili v Austrálii hlavou vzhůru. Vědec má hledat pravdivá řešení, ne se bát, co na to řeknou jiní. Kdyby vědci jen pluli s davem, nebyla by skoro žádná věda.

Jinak nemám nic proti Bohu v osobním nebo společenském životě. Mnohým Bůh psychologicky pomáhá. Lidé mají svobodu věřit, v co chtějí. Ale jsou různé oblasti. Například v umění, filmu nebo literatuře nemá smysl posuzovat, jestli jejich postavy skutečně existují nebo jestli je nějaká událost možná. Kdybychom to dělali, značně by to omezovalo fantazii a emoční prožitek by nebyl tak silný.

Ale jsou oblasti, kde nikam nedojdeme, když nedbáme na přesnou logiku. To je třeba případ matematiky. Je to i případ fyziky, kde ovšem ještě fantazii brzdí nutnost „ptát se“ reality, jestli jsou naše představy správné. A překvapivě třeba právě fyzika má fantazii nakonec daleko větší než člověk. Nikoho nenapadlo, že existuje více galaxií. To objevil až Hubble pozorováním vesmíru. A pozorování pak odhalilo, že existují stovky miliard galaxií. Nebyla to naše fantazie, ale fantazie přírody, která „vymyslela“ černé díry, velký třesk, evoluci, buňky nebo kvantovou mechaniku či teorie relativity.

V přírodních vědách je Bůh škodnou, protože nám dává iluzi, že něčemu rozumíme, i když tomu vůbec nerozumíme. Tím nám bere zvědavost a snahu poznávat dál. A vlastně likviduje tu fantazii s největším rozletem.

Říkáš, že tvoje kniha vysvětluje realitu. Co je realita? Není to všechno, co vidím kolem sebe? Prostor, čas?

Tohle půjde asi velmi těžko vysvětlit v jednom odstavci. V knize odvozuji, co je skutečnost, na mnoha stranách. Odpověď je sice velmi prostá, ale jejímu přijetí brání v průběhu miliónů let v hlavě zažraná intuice z každodenního života. Ta má za to, že realita je jediná, zcela objektivní, pevná, a že existuje nějaká pravá skutečnost. A překonat tuto intuici je asi tak těžké, jako překonat newtonovskou intuici, že čas je jediný a všude stejný, když se snažíme pochopit teorii relativity.

Uveďme tak jen bez argumentů závěr úvah v knize: Realita je zjednodušený obraz okolního světa. Ten svět je ale podstatně složitější a větší než naše realita. V tom, co jsme do roku 1900 považovali za realitu, nebyla ani teorie relativity ani kvantová mechanika. Přesto ale nikdo nepochyboval, že vnímáme realitu. Byl to jen zjednodušený obraz světa. Realita je něco jako mapa světa. Na mapě Česka nejsou vykresleny jednotlivé kytky nebo stromy, i když tam jsou. Dnešní vědecká realita pak nezahrnuje částice temné hmoty nebo temné energie, ani strukturu singularity černé díry a mnoho další věcí, o jejichž existenci zatím ani nemáme tušení.

Mnohé věci kolem nás nevnímáme očima, přesto jsou reálné. Třeba nedávno potvrzené gravitační vlny. Nebo místo částic v CERNu vidíme jen jejich dráhy v detektorech. Slepí mají hmatovou realitu, která se liší od naší vizuální. Vidíme, že už naše smysly omezují to, co jsme schopni vnímat. Prostor a čas také do reality patří. Kniha dokonce dokazuje, že populární představa neexistence času nedává dobrý smysl.

Ale ať to trošku odlehčíme – vážně v odborném textu cituješ Cimrmana?

Spousta vědců vysvětluje vědu barvitě, což zvyšuje pochopení vědy a její popularitu. Kdo by dnes věděl něco o takové inťošské představě jako je superpozice v kvantové mechanice, kdyby Schrödinger v jediné větě svého vědeckého článku nevymyslel svou kočku. Navíc ta jeho kočka byla vědecky zcela přesná, i když se dnes vykládá chybně, jako že může být kočka současně mrtvá i živá.

V Cimrmanech se říká: „Docent Vozáb řešil například otázku, kdy vlastně Cimrman do Liptákova přišel, měřením rozpadu radioaktivního uhlíku v organické nečistotě na podrážkách Cimrmanových bot. Zjistil, že – pokud Cimrman vůbec v těchto botách do Liptákova přišel – se tak stalo na podzim roku 1906 plus minus 200 let.“ To výstižně ukazuje, že když je nepřesnost měření podstatně větší než požadovaná nepřesnost, nemá měření vůbec smysl.

V knize Konec nekonečna to používám třeba při měření ztrát supravodivého proudu. Tvrdí se, že supravodivost je absolutně dokonalá, nemá absolutně žádné ztráty. Abychom toto ale experimentálně dokázali, museli bychom naměřit přesně nulové ztráty. Každé měření má ovšem nenulovou chybu, která je pak „nekonečněkrát“ větší než požadovaná nulová hodnota. Proto takové měření nikdy nemůže být důkazem absolutní bezztrátovosti supravodivosti. Tedy to, že nejsou žádné ztráty, je jen idealizace, ne skutečnost. Ztráty jsou jen tak extrémně malé, že je nenaměříme. K důkazu nulových ztrát bychom třeba museli měřit daný proces nekonečně dlouho, což je nemožné. Už tenhle vědecký výklad je asi méně pochopitelný, ovšem v cimrmanovském podání je vše jasné hned.

Já tě, Honzo, znám jako blogera, co píše texty o matematice. Kdo je ale Jan Fikáček mimo blogy?

Člověk, který má nejradši lidi. Mimochodem, víc mě baví filosofie a fyzika než matematika. Rád dám small-talk třeba se starou paní v drogerii. Baví mě komunikace na jakékoliv úrovni, počínaje např. dělníkem na stavbě, konče lidmi, kteří uvažují tak složitě a kvalitně, že si musím jejich myšlenky třeba pětkrát obrátit v hlavě, abych je pochopil. Rodiče do mě asi také vložili jakousi empatii, takže dovedu dost vnímat i svět lidí, kteří se zrovna nezabývají kvantovou mechanikou. Asi proto jsem taky věnoval hodně svých peněz na to, abych některé lidi vytáhl z dluhů či jiných složitých životních situací, třeba z těžké nemoci. A i proto bylo mé zaměstnání mnoho let spojeno se sociální oblastí. Myslím si, že taková empatie dost chybí politikům dnešní vlády. Že žijí poněkud ve skleníku, a kvůli tomu asi v příští vládě nebudou. Ostatně jsem o tom napsal i několik blogů.

Jak ses dostal ke kvantové mechanice?

Jsem takový „sběratel“ nových myšlenek. Baví mě originální nápady, originální fotky, prostě něco nového. Asi proto jsem ve svých třinácti letech užasl nad kvantovou mechanikou a teoriemi relativity, a proto jsem se v tom věku vetřel na univerzitní kurz kvantové chemie. To se mi pak náramně hodilo na přijímačkách na chemickou průmyslovku, když jsem zkoušející přesvědčil tím, že jsem Mendělejevovu periodickou tabulku odvodil z kvantové mechaniky. Více mě ale asi tenkrát fascinovaly teorie relativity.

Jsi evropský expert pro budoucí a vznikající technologie. Co si pod tím čtenář má představit? AI? Člověk má trošku pocit, že všechno se aktuálně točí kolem AI.

Býval jsem, býval, někdy v roce 2005 jsem s tím skončil. Posuzovali jsme třeba velké projekty virtuální reality. Nebo jsme už tenkrát řešili budoucnost čerstvě vzniklých sociálních sítí. Na jedné straně jsem sice asi sociálně konzervativní třeba v tom, že rodina a děti jsou to hlavní. Ale moje druhá půlka je futuristická. V roce 1996 jsem třeba měl první internetový vysokoškolský kurz v Česku. Ten byl o virtuální realitě. V tom roce nikdo skoro nic netušil o digitálních fotoaparátech, ale já už fotil jedním takovým od Olympusu. Měl jsem taky brzy osobní osmibitový počítač Sharp a později PC atd.

A dnes AI používám už dva roky a poslední rok prakticky každý den. Ve vědě to snad ani nejde jinak. AI výrazně zdokonaluje angličtinu mých textů i mé znalosti. Úspěšně mi stanovila i diagnózu jedné bolesti krku. Ptám se jí i na věci z běžného života. Už mám dokonce intuici na to, kam sahají data, na kterých se učila, a kdy už blouzní. Třeba u českých reálií na ni nespoléhám. A často po ní chci zdroje, kde si věci ověřuju. AI bude za chvíli tak všudypřítomná jako mobily a počítače. A bude zřejmě i užitečnější.

A jak se vyrovnáváš s kritikou? Když jsem hledal recenze tvé knihy, našel jsem i celkem negativní komentáře, kde lidí zpochybnili třeba tvé IQ. A protože tam padaly hlášky druhu „každý novinář se bojí zeptat“, tak se ptám. Jak je to s měřením tvého IQ?

Přiznám se, že před lety jsem byl na ni dost citlivý. Dnes už jsem se naučil brát ji s klidem. „Kritika“ je často osobně útočná proto, že lidem vadí, že jim filosofie sundává růžové brýle zjednodušených jistot, a většinou jim chybí racionální argumenty. Taková kritika mě moc nevzrušuje. Je-li ale k věci a kvalitní, jsem z ní nadšen. To je to nejlepší, co může být. Kvalitní kritika v komunikaci s lidmi mě ve vědě posunula nejvíc, řekl bych. Jak jsem říkal, mám radši komunikaci s lidmi, než třeba čtení knih. Na to nemám ten pravý „sitzfleisch“, tedy schopnost radostně sedět týdny nad vědeckými knihami. Takže kritika v dialogu je snad hlavní stimul mého vědeckého myšlení a zdokonalování.

Naměřili mi IQ ve výši 196 podle americké normy. Ale inteligenci dnes nemám za to hlavní jako v mládí. U geniálního zločince je vysoká inteligence právě to nejhorší. Dle mého je důležitější duševní dospělost, empatie, srovnané životní hodnoty. Inteligence je jen nástroj, který může být použit i značně negativně. Asi i kvůli těmto názorům jsem ostatně kdysi po šesti letech skončil ve funkci předsedy české Mensy.