Nemoc zvaná sebevražda

Tak jsem se právě dočetl, že jen v České republice ukončí každý rok svůj život dobrovolně přes jeden a půl tisíce lidí. Loni to bylo dokonce 1830, nejvíc za posledních 16 let. To číslo mě docela zaskočilo. Netušil jsem, že dokonaná sebevražda je u nás až tak častý jev. I když je pravda, že mě už takto opustili tři přátelé. Takže o tom něco málo vím. Navíc jako člověk s bipolární afektivní poruchou patřím do „ohrožené skupiny“ a sebevražedné myšlenky mi rozhodně nejsou cizí. Takže vám o tom něco napíšu. Třeba se vám to někdy bude hodit.

Možná by tímto způsobem umíralo podstatě méně lidí, kdyby se změnil přístup společnosti. Dnes už sice nepohřbíváme sebevrahy za hřbitovní zdí, nicméně je to pořád poměrně dost tabuizované téma. A pořád se setkáváme s názory, že ti lidé jsou prostě slaboši apod.
Na sebevražedné sklony by mělo být bez výjimky nahlíženo jako na vážnou nemoc. Bez ohledu na to, zda je má dotyčný proto, že trpí depresemi, či z jiného důvodu. Rozhodnutí ukončit svůj život přijde málokdy jen tak, z čista jasna. Obvykle o tom člověk nejdřív nějakou dobu intenzivně přemýšlí. Někdy o tom dokonce otevřeně hovoří. S rodinou, přáteli. Málokdo na to dokáže adekvátně reagovat. Někdo se vyděsí, jiný o tom raději nechce vůbec nic slyšet…
A spousta lidí to bere jako citové vydírání. Což samozřejmě může být, ale nemusí.
Jak bychom se tedy měli chovat k člověku, který inklinuje k sebevraždě, nebo už to třeba někdy v minulosti zkusil a existuje reálné nebezpečí, že to zopakuje?
Na jedněch anglických stránkách pro pomoc sebevrahům se píše:
SEBEVRAŽDA NENÍ VOLBA. K SEBEVRAŽDĚ DOCHÁZÍ, KDYŽ BOLEST ČLOVĚKA DOSÁHNE TAKOVÉ INTENZITY, ŽE ON UŽ NEMÁ DOST VLASTNÍCH PROSTŘEDKŮ TÉTO BOLESTI ČELIT.
Je to pravda jen částečně. Ne vždy musí potenciální sebevrah cítit vyloženě bolest. Může cítit třeba silnou nechuť dál žít. Může cítit obrovskou únavu „z života“. Může cítit velký strach nebo paniku, které u něj vyvolají zkratové jednání. Může z nějakého důvodu pociťovat silnou nenávist vůči sobě samému. Dokonce se může nacházet v takovém stavu mysli, kdy mu smrt bude připadat jako něco velice lákavého a přitažlivého.
Důležité je, že člověk, který se nakonec rozhodne pro smrt, není schopen tyto pocity sám překonat. A není  to otázka vůle. Nedá se říci, že dotyčný je slaboch a před něčím utíká. Ono s tou vůlí a odvahou je to tady takové složitější. Protože na to, aby to člověk udělal, potřebuje jak odvahu, tak vůli. Není tak úplně snadné překročit tu pomyslnou hranici. Vyžaduje to jisté odhodlání. A právě v tom se skrývá určitá naděje. Není vždy snadné změnit nazírání člověka, kterému už se jeví sebevražda jako jediné východisko. Ale vždy lze nahlodat to jeho odhodlání to udělat. Zpochybnit to. Do té míry, aby zaváhal a alespoň to „odložil“.
Pokud někoho takového znáte a záleží vám na něm, přimějte ho, aby vám slíbil, že kdykoliv ho přepadnou silné sebevražedné myšlenky, že vám zavolá. V kteroukoliv denní či noční hodinu.
Dejte mu najevo, že vám na něm opravdu záleží. Nebuďte zbytečně dotěrní, nesnažte se příliš „dávat dobré rady“. Nesnažte se ho za každou cenu rozptýlit či dostat do společnosti. Nemusí to být pro něj v danou chvíli to pravé.
Je určitě dobré, když se podaří, aby se dotyčný o svých sebevražedných myšlenkách sám rozhovořil. Pak do toho můžete citlivě vstupovat a pokusit se, aby on sám v něčem změnil svůj pohled na své problémy, získal od nich zdravý odstup.
Máte-li o někoho opravdu vážné obavy, snažte se ho dostat k nějakému odborníkovi. K psychiatrovi, psychologovi, psychoterapeutovi.
Vždy, když s člověkem v sebevražedném rozpoložení  mluvíte, zachovejte klid a upozaďte se. Pozorně ho poslouchejte a povzbuzujte, aby mluvil dál. Dejte si záležet na tom, aby měl pocit, že vás opravdu velmi zajímá všechno, co říká. Nekritizujte ho, nehádejte se s ním, nic mu nevyvracejte. Zpočátku ani tu sebevraždu. Jakékoliv vaše negativní stanovisko může způsobit, že se vůči vám dostane do opozice, přestane vám důvěřovat, uzavře se.
Nebrzděte jeho emoce. Právě naopak. Pláč nebo výbuch hněvu může přinést velkou úlevu.
Nemluvte o sobě a o svých problémech. Ani  o problémech jiných lidí. Pozor na takovéto: „Na co si vlastně stěžuješ? Víš kolik lidí je na tom hůř, než ty?“ To lze opatrně použít, ale až v okamžiku, kdy je dotyčný z nejhoršího venku, kdy získal onen výše zmíněný nadhled a odstup. Pak lze ve spolupráci s ním jeho problémy relativizovat. On však při tom nesmí nabýt dojmu, že by se měl považovat za slabocha, když si neví rady v situacích, které třeba jiní lidé bez problémů zvládají. Naopak potřebuje získat sebevědomí a sebedůvěru.
Nicméně v té nejtěžší chvíli potřebuje především cítit upřímný zájem o svou osobu, lidské teplo, lásku. Potřebuje vědět, že není všemi opuštěn a na všechno sám.
Není to úplně jednoduché, ale není to ani kdovíjak těžké. Stačí myslet na to, že v daném okamžiku jste to možná právě vy, kdo dotyčnému zachraňuje život.
Na druhé straně – nepřeceňujte své schopnosti. Pokud budete mít pocit, že dotyčný stále inklinuje k sebevraždě, zavolejte odbornou pomoc. Pokud s vámi o svém záměru otevřeně mluví, zeptejte se ho, jestli už má vymyšlený způsob. Pokud ano, zeptejte se ho, zda k tomu má po ruce příslušné prostředky. Pokud opět odpoví kladně, je riziko velmi vysoké a měli byste okamžitě jednat.