Vlakem po vlastech českých

Cestuji poměrně často, celkem  ráda, ale věkem jsem zpohodlněla. Proto preferuji Pendolino, jenže to všude nejezdí. A tak jsem na sraz svého gymnázia musela vyrazit "obyčejným" expresem.

Zapomněla jsem si koupit místenku - u Pendolina je součástí jízdenky, proto mě to tak nějak nenapadlo, a tak jsem nestačila valit oči. Když jsem na nádraží ve Svinově viděla ty davy - převážně studentů s obrovskými batohy na zádech, začala jsem lehce panikařit. Ale štěstí se na mě usmálo a já doslova urvala jedno jediné volné místečko v "letecké" třídě. Paní, která seděla u okna, mě varovala, že je na ně expresní rezervace, ale měla smůlu. Byla, ale na místo její. Velkoprostorový vagón - já mu říkám letecká třída - je velmi pohodlný na sezení, ale hrozně nepohodlný na stání, také zavazadla není vetšinou kam dát, takže skončí v uličce. Tak to bylo i zde a nastalo opravdu drama. Davy cpoucí se sem a tam, s obrovskými zavazadly na zádech či v rukou, kterými ohrožovaly životy sedících i stojících. To trvalo až do Pardubic, kde jsem vystupovala také. I další vlaky byly narvané až běda, ale trasa Ostrava - Praha byla bezkonkurenčně nejhororovější.

Na zpáteční cestu jsem se - poučena zkušeností - vydala už v poledne, v domnění, že ostatní lidé si budou chtít v klidu vychutnat oběd a pojedou až později. Bohužel, vyrazila snad půlka národa. Že by měli všichni pomaturitní sraz? V rychlíku na Ostravu to bylo opět nejhorší. Skončila jsem s partou vysokoškoláků v chodbičce. Na můj dotaz, zda je to tak vždy touto dobou, mi odpověděli, že někdy i horší. Kontrovala jsem, že když jsme studovali my, občas jsme museli vystupovat okny, protože ke dveřím se nedalo prodrat. Oni se jen sarkasticky zachechtali. Hoši to byli jinak velmi slušní, což o to. Omluvili se mi, že mě nepustí sednout, že by rádi, ale nemohou, neboť České dráhy jim to neumožnily. Jak situace i davy v uličce  houstly, nabýval náš humor stále černější barvy. Nejvíce nás pobavil "vlakoušek" (nebo se mužské variantě vlakušek říká jinak?), když se nás ptal, co nám může nabídnout. Navrhli jsme mu, že tak 2 - 3 vagóny, ale smutně nám místo nich nabídl kolu, což jsme zase nechěli my.

Na mě se usmálo štěstí, jeden pán vystoupil už v Třebové, tak jsem demokraticky mladíkům navrhla, že jako nejstarší si půjdu sednout já, ale že v Ostravě je ráda pustím. Bohužel cestovali jen do Olomouce, takže ani mně ČD dobrý skutek neumožnily. Hoši ale byli evidentně zvyklí, neboť ve stoje v uličce zvládali různé věci - od učení se po práci s notebookem. Pohled na mladé posedávající na podlaze vlaku s učebnicemi v ruce mě vrátil ve vzpomínkách mnoho let zpět, do doby, kdy vlaky byly špinavé, mívaly velké zpoždění a jezdily narvané k prasknutí. Ale to je více než 30 let! Člověk by řekl, že časy se přece musely změnit. Vlaky jezdí většinou včas a jsou i čistší - až na toalety. Ale takhle narvané, když žluté vláčky smějí jezdit jen na jedné trati, to mi připadá potupné. Někdo přece musí mít přehled o tom, kdy je třeba vlaky posílit, přidat vagóny - což je zcela evidentně ve školním roce v pátky a o nedělích. Českým drahám to ale stále ještě nějak nedošlo. A nebo chtějí našim dětem a vnukům dopřát poznání, jak jsme cestovali za socialismu?