Věkománie

Tak prý ženy po třicítce přepadá nová nemoc – věkománie. Žena se nejdřív začne pozorovat v zrcadle a pak změní rapidně šatník.  A nemá to primárně nic společného s tím, jak vypadá. Milé dámy, pozorujete na sobě tyto příznaky? Poradím vám, jak této nemoci předcházet.

Když mi bylo pětatřicet, také jsem slyšela, že tohle či tamto se pro mě už nehodí, že bych neměla nosit to či ono. Pomaličku jsem začala podléhat, zvlášť když můj tehdy asi osmiletý syn přese mě na koupališti přehazoval ručník, abych nevypadala tak nahatě. Šla jsem do sebe. Prodloužila jsem sukně – mimochodem do lady délky pod kolena, která je tou nejneslušivější, co znám, přestala jsem v létě nosit tílka a kraťasy – nahradila jsem je tričky s krátkým rukávem – co nejplandavějšími a bermudami opět pod kolena. Když se dnes podívám na fotky (domyslete si k tomu tehdy oblíbenou trvalou), hůř jsem už nikdy potom nevypadala.

Zhruba o pět let později se otevřely hranice i pro módu. Litovala jsem, že nejsem mladší, ale pak jsem v jednom časopise uviděla Chantale Poulainovou, jak s francouzským šarmem nosí kozačky ke kolenům a krátké kalhoty s přiléhavými svetříky a učinila jsem rozhodnutí, jehož se držím dodnes. Na věku záleží jen do jisté míry. Hlavní je, jak se v oblečení cítíte a jak v něm vypadáte.

Pokud znáte tělocvičnu jen zvenčí a vaší nejoblíbenější pochutinou je knedlo, zelo, vepřo, asi těžko budete vhodnou adeptkou pro výše zmiňované kraťasy či sukně nad kolena. Ale pokud na sobě pracujete, udržujete si celý život velikost 38, nevidím důvod, proč byste se svou dvacetiletou dcerou nemohly vypadat jako sestry. Určitě nebudete nosit zmíněné kraťasy do práce a v bance za okénkem oslňovat zákazníky svými oblými rameny. Ale nechápu, proč byste musela ve čtyřiceti nosit jen dlouhé sukně a tmavé barvy, když zrovna frčí barvy zářivé a sukně nad kolena.

Vše je třeba řešit tak, aby o nás neříkali oblíbené vtipy typu zezadu lyceum, zpředu muzeum. Já klidně v létě vyrazím ven v kraťasech a tílku se špagetovými ramínky, do práce nosím sukně na paty i nad kolena, přestože moje matka v mém věku už chodila oblékaná jen a jen „decentně“. Miluji červenou i jiné jasné barvy, ale nosím i černou barvu, mám džíny klasické i přiléhavé. Umím jít do divadla za dámu, ale klidně se obleču i sportovně. Stále ještě se u moře koupu v bikinách. Moje matka by se v mém věku do dvoudílných plavek nesvlékla, ani kdyby jí za to platili. Dá to ale fušku – tedy je třeba cvičit, ne se trápit hladem. A souvisí to spíš s dostatkem či nedostatkem vkusu. Jít do banky žádat o půjčku v tílku a krátkých kalhotách, či učit puberťáky v sukni pod zadek a s výstřihem na břicho není otázkou věku, ale nesoudnosti.  A netýká se to jen žen – není problém potkat v létě v tramvaji padesátníka s pivním pupkem v krátkých kalhotách, tílku a oblíbených sandálech s černými ponožkami a aktovkou ruce. Odkud asi takto oblečený ve čtyři odpoledne jede? Ale muži asi věkománií netrpí, je jim většinou fuk, co mají na sobě. Zato ženy, obzvláště ony mladé a hezké se pozorují a zkoumají, co si „ještě“ mohou dovolit. Ale věřte, že i ony zakomplexované čerstvé třicítky pochopí, že jejich věk zatím není tragédie, že bude už jen hůř. Mnohé z nich jsou stále ještě svobodné, bezdětné, tak co řeší? Až jejich budoucí děti budou v pubertě, ony budou mít padesátku na krku a budou se snažit vypadat co nejlépe, aby se jejich děti za ně nestyděly. Ostatně bude je čekat ještě minimálně 15 let v pracovním procesu a v době kultu mládí (nabízíme práci v mladém kolektivu :-)) vypadat starší je nevýhodou.

Protože proti věkománii ještě žádné očkování nikdo nevynalezl, navrhuji používat zdravý rozum a na rady typu: po třicítce žádná tílka a po pětatřiceti už jen solidní délka sukní absolutně nereagovat. Pracujme na sobě a udržujme si iluzi mládí, jak nejdéle to půjde, a nedejme si ji těmi, kteří nám závidí, jak dobře na svůj věk vypadáme :-), zkazit!