Už zase odcházíte?

Je to pomalu konec roku a naši poslanci schvalují státní rozpočet na příští rok – no spíš soutěží v hodu klacků pod nohy politickým soupeřům. Dovídáme se, co zdraží, kde nám bude ubráno, na co si připlatíme. Jen zprávy o tom, kde si polepšíme, tam chybí. Dokonce i lékaři, kteří „měli slíbeno“, se musejí uskrovnit, což je samozřejmě zdravě naštvalo – kdo by taky zůstal v pohodě – a opět „odcházejí“.

Myslím, že bez jakýchkoliv výhrad všichni souhlasí, že lékaři a zdravotní sestry vykonávají povolání, jež je pro nás všechny důležité, neboť nesou zodpovědnost za naše zdraví a životy. Souhlasíme s tím, že si slušné platy zaslouží, ale… kdo z nás řekne, že si lepší plat nezaslouží? Když nebudou uklízečky v nemocnicích dobře uklízet, budou i lékaři „nahraní“, neboť udržování vysokého standardu hygieny je pro jejich práci nezbytné. A můžeme jmenovat další a další profese, které na tom nejsou vůbec dobře, ale o zvyšování jejich platů se vůbec nejedná. U nás se projednávají spíš platy špiček než „obyčejných lidí“, přestože na ně rozhodnutí vlády dopadají nejvíce.

Minulý týden jsme se dostali u oběda do debaty o platech. Kolega, v nejlepších letech – mimochodem právě slaví narozeniny, takže, Peťo, všechno nej – prohlásil, že má konečně trochu slušnější plat, protože má letos nadúvazek. Já – mám už děti z domu a neřeším otázky platu už tak vyhroceně, jsem se podivila, jak má po dvaceti letech ve školství malý plat, ale při pohledu na svou výplatní pásku jsem si uvědomila, že přes několikeré zvyšování učitelských platů je můj plat vzhledem ke vzdělání, hodinám stráveným doma při dalším a dalším doplňování vzdělání, při práci, kterou si učitelé nosí domů, naprosto směšný a neodpovídající. Ale řekla bych, že zatímco naši kolegové muži to řeší přivýdělky, kolegyně pečující zároveň o blaho své rodiny prostě večer padnou do postele a raději nic neřeší.  Národ nám vyčítá prázdniny, ale nevidí tolikrát opakované nevýhody jako nemožnost vzít si běžně dovolenou a využít slev v cestovních kancelářích, či nošení si většiny práce domů. Jasně, každé povolání má své výhody i nevýhody. Ale taky bych mohla křičet, že mí švýcarští kolegové pod definitivou mají takové výhody, o jakých mně se ani nesnilo, a plat, o němž si budu moct celý život nechat jen zdát. Ona i ta uklízečka ve Švýcarsku má podstatně víc, než ta, co mi uklízí kabinet, a taky jí to určitě připadá málo.

Některé skupiny u nás – např. soudci, poslanci, lékaři – se neustále srovnávají se Západem. Lékaři v Německu mají proti nám víc – ale to mají i učitelé a uklízečky!! Určitě lékař v Německu má vyšší životní standart než u nás, asi si ho i více váží – ale obecně u nás přece čtyřicet let platilo: Já jsem dělník, kdo je víc, tak jak to chcete za pár let změnit! Dokud nám neteče do bot, jsme si rovni, až pak si budeme vzdělanců vážit. S tím 6 či 10 % na platu nic neudělá. Kdo lékaře potřeboval či potřebuje, váží si jich, kdo je zdravý jako rybička, bude nadávat, že jsou to nenažranci, kteří nebudou mít nikdy dost. Stejný pohled budou mít dotyční na učitele, soudce i politiky. Klid nebude nikdy. Ale připadá mi nemravné hádat se o pár tisícovek v době, kdy celá země je v takovém srabu, že ti nejchudší mají pocit, že je čeká snad smrt hladem a bídou. Směšné? Vůbec ne! Ti nejchudší si totiž (až na romské spoluobčany) nestěžují, ale hledají příležitost, jak přijít ke koruně.

A jak vidím budoucnost? Kdo si vyřve, dostane. Ostatní „utřou hubu“, budou makat od nevidím do nevidím. A když to nepůjde, budou hledat postranní cestičky.  Hospody budou plné frustrovaných chlapů, již si budou svoji bezmoc vybíjet na ženách a dětech, naroste kriminalita, věznice - už dnes přeplněné - budou praskat ve švech, poklesne odbyt, pak i výroba a roztočí se spirála, jejíž konec raději nevidět.

Škoda, dnes si připomínáme sametovou revoluci, jejíž důsledky připomínají však spíš smirkový papír než samet.