Ubytovny, to je slovo do pranice!

Bydlím kousek od jedné z ostravských ubytoven. Za zhruba deset let jsme tu měli několik rvaček, spoustu krádeží v samoobsluze, jeden požár, a dokonce jednoho ubodaného. Není to milé sousedství.

Na ubytovnu se dostávají lidé bez domova, bez prostředků, často mají děti, občas i docela malá mimina. Jsou mezi nimi propuštění vězni, povaleči i chudáci. Je to pestrá směsice. Tak, jak žijí, bych žít nikdy nechtěla. 

Budova,  z níž ubytovna vznikla, bývala zdravotním střediskem, kulturním střediskem - moje děti tam chodily na pohádky, já cvičit do velkého sálu.V přízemí pod ubytovnou jsou tři restaurace, no spíš hospody. Mezi nejpilnější návštěvníky té nejlevnější z nich patří právě ubytovaní. Na jednu stranu se jim nedivím; co doma, když doma není doma, ale je to jedna cimra s příslušenstvím na chodbě. 

Na druhé straně jen málokteří z ubytovaných pracují. K mým zážitkům patří malá Vendulka z ubytovny, která vyrůstá u hospody. Maminka je buď tam, nebo "doma spinká a Vendulka ji nesmí budit". Vendulka už jako zhruba tříletá věděla, kde má hospoda záchod, uměla si vyprosit pití i jídlo. 

V samoobsluze prodavačky ihned startují, jakmile kdokoliv z ubytovny vstoupí, děti pro jistotu provázejí přímo. Nedůvěra, předsudky? Ne, zkušenosti. Co chvíli honí zloděje malé i dospělé, kteří kradou nejen drobnosti.

Na jednu stranu je mi jich líto. Někteří se snaží i v podmínkách přímo nedůstojných zachovat si vzhled i chování civilizovaných lidí. Jiní se ale jen povalují, nic nedělají; tento stav, kdy nekřesťanské peníze za nedůstojné ubytování za ně platí "někdo", jim vyhovuje.

Stát se rozhodl, že přestane být dojnou krávou. Dá se říct, že konečně někdo šlápl do vosího hnízda. S ubytovnami se léta nic nedělalo a teď by TO konečně mělo začít. Je nutné "oddělit zrno od plev" - zajistit DOČASNÉ ubytování těm, kdo se dostali do problémů, pomoci jim i s platbou ubytovny, nemají-li na ni. Zároveň je nutné zajistit, aby ubytování mělo určitou úroveň. V žádném případě se ale nesmí jednat o trvalé bydlení pro nikoho, hlavně ne pro ty, jimž se nechce pracovat. Nejsme charita, na bydlení si musí každý vydělat, ubytovna není řešení trvalé a už vůbec ne placená z našich peněz. Co asi vyroste z dětí, které prožívají své dětství na ubytovně naproti? Stejně tráví většinu času na ulici - nejčastěji před hospodou. Budou považovat "za naprosto normální" nepracovat, brát dávky a bydlet na ubytovně. To chceme?

Na druhou stranu je málo levných bytů, na které by lidé s nízkými příjmy dosáhli. I s tím je třeba něco dělat. 

Asi před měsícem jsem jela tramvají. V centru přistoupila mladinká Romka s kočárkem s miminem. Radostně se pozdravila se zhruba stejně starou dívkou sedící hned u dveří. Podle řeči mohly být bývalé sousedky či spolužačky. Vyptávala se dívky, co dělá, a ta jí vyprávěla, že dělala přijímačky na sociálně právní školu a že ji přijali. Romka zajásala: "Jé, to si k tobě budu chodit pro podporu." Přeci nechceme, aby trvalé bydlení na ubytovně bez jakéhokoliv cíle, bez jakékoliv naděje neslo takové plody. A podobně myslích dospívajících přibývá. Chceme to? Doufám že ne!!