Třídní schůzky, aneb nezajímá vás, kdo vám vychovává děti?

Na většině škol proběhlo první kolo třídních schůzek. Někde se konají tradiční schůzky, kdy učitelé obcházejí třídy a sdělují rodičům, jak si jejich dítě stojí,  jinde probíhají  konzultace rodičů u učitelů v kabinetech. Vyjde to na stejno. Důležité je, že se obě strany poznají.

Letos jsem mluvila se svými kolegy i se známými z jiných škol a shodli jsme se na tom, že rodiče přestávají chodit. Vymlouvají se, že nemají čas, že stejně známky znají a nic jiného vědět nepotřebují. Mnozí se ani nevymlouvají, prostě hrají mrtvého brouka.  Jako učitelka bych očekávala, že rodič uvažuje takto. Přejde-li mé dítě na novou školu, půjdu si prohlédnout, kdo ho vlastně učí. Jestli ta matikářka je opravdu tak pohodová ženská a fyzik takový křikloun, kdo je ten, co hází studentům naškrábané sešity do koše, nebo je-li pravda, že angličtinářka vůbec neumí anglicky, jak tvrdí váš potomek propadající z angličtiny.  Nebo rodiče dnes nic z toho nezajímá? Opravdu tak bezmezně věří svému dítěti, když tvrdí, že češtinářka je blbá a nespravedlivá, a jen proto ono má čtyřku? Kdyby ho učil někdo jiný, určitě by měl přinejmenším dvojku. Opravdu stačí zkontrolovat internetovou žákovskou knížku? Nezaslouží si učitel, aby věděl, čí dítě učí, a rodič, zda dal dítě na tu správnou školu a s jakými lidmi tráví celé dny?

Dnešní děti často nezdraví, neumějí poprosit, poděkovat, zato vyžadují tvrdě to, na co mají právo, ale málokdy respektují práva těch druhých. Možná i mnohé z toho by se dalo napravit, kdyby rodiče třeba jen tušili, jak se jejich dítě chová, když u toho nejsou. Síla kolektivu je velká a hodný tatínkův hošík pro své postavení ve třídním kolektivu je někdy schopen mnohého. Ti inteligentní ještě navíc znají meze, za které zajít je pro ně už nebezpečné. Tak se jim daří proplouvat bez trestu a rodiče nic nevědí – nebo nechtějí vědět?

Vždycky jsem říkala studentům, že bych se chtěla s jejich rodiči seznámit, a doufala jsem, že oni chtějí totéž. S některými jsem se ale během studia vůbec nepotkala, ač jsem jejich děti zdárně dovedla k maturitě. Poprvé jsme se viděli až u slavnostního vyřazení, ale ani tam mnohým rodičům učitel nestojí ani za pozdrav, podání ruky, natož za poděkování.  Je to škoda. Na děti bychom měli působit ve vzájemné shodě, proto bychom měli znát své silné stránky i slabiny, měli bychom si věřit. Proto vy, rodiče, kteří aspoň jednou za rok navštívíte školu svého potomka, vězte, že pro něho děláte hodně. Ať si jdete tzv. pro pochvalu či pro vynadání za potomka nehodného. Vyplatí se to. Nezájem je to nejhorší, co pro něho můžete udělat. Jednou vám to vrátí.