Stáří se prodraží

Včera jsem si byla koupit kapky do očí, které mi doporučil lékař. Věděla jsem, že nepatří k nejlevnějším, ale cena, kterou vyřkla lékárnice, mi vyrazila dech.

Mám – jako většina starších lidí, navíc žijících v prašném velkoměstě, lehce tzv. suché oko. Po operaci katarakty mi bylo doporučeno si pravidelně do očí kapat, aby „to nedřelo“. Koupila jsem doporučené kapky z řady HYLO. Cena mi přišla při necelých 350 Kč dost vysoká. Co to je proti ceně, kterou jsem zaplatila teď před Vánoci. Téměř o sto korun vyšší. Na můj údiv zareagovala lékárnice: „Co chcete, všechno se zdražuje!“

Jen jsem si povzdechla, zaplatila a až doma jsem nad tím popřemýšlela. Po vyslechnutém projevu, jímž pan premiér doprovázel svou chválu státního rozpočtu pro příští rok, jsem nabyla přesvědčení, že se zdražováním je konec, den ze dne a ve všem se nám daří lépe, neboť naše platy právě dosáhly na ty německé a jediné, co je u nás drahé, je máslo (a cukroví z něho upečené). Jak jsem se mýlila. Nejsou to jen ony kapky do očí! Vysokými cenami nás udivují i potraviny „chudých“ jako chleba, mouka či sekaná a bůček a to nemluvím o „lepších“ potravinách, na kterých si národ plánuje pošmáknout o svátcích.

Když jsme letos trávili pozdní dovolenou v Maďarsku, přišlo mi až směšné, že Maďaři platí „velkými“. Stovka sem, tisícovka tam – jednotka vám je na nic. Dnes si uvědomuji, že u nás to bude za chvíli stejné – dítěti na svačinku nebude stačit stovka, kolotoč či houpačky budou na hodnotě dnešního oběda pro dvě osoby, a kdo ví „bude-li to stačit. Občas nám naše vláda sice něco milostivě přisype, ale v podstatě až tehdy, kdy přídavek tak maximálně smaže dosavadní ztráty. Vraťme se ale zpátky do lékárny. Chápu, že každý špás něco stojí, ale nechápu – a podobě lamentovala i má dnes již zesnulá maminka – proč právě staří lidé tolik platí za léky a potravinové doplňky.

Měli bychom se nad tím, co přináší stáří, trochu zamyslet, onu hranici jednou překročíme všichni. Spravedlivé na tom, že stárneme všichni – bez rozdílu v původu, pohlaví, majetku. Když jsme mladí, klidně se bez různých mastí, vitamínů a kapiček obejdeme. Jak stárneme, našemu tělu začne leccos chybět – a navštívíme lékárnu či drogerii, abychom doplnili lékárničku. A nestačíme se divit. Časy, kdy jsme měli slušný plat a mohli jsme si dovolit vydrancovat lékárnu, jsou pryč, mnozí důchodci musí každou korunu dvakrát v dlani obrátit. A věty: Chtělo by to železo, kupte si tak dvě balení. Voltarén je na vaše záda nejlepší, ale pojišťovna ho nehradí. Doporučuji vám zvýšený přísun vitamínů, na spaní melatonin, na kašel ACC long… Dosaďte si, co chcete, ale většina výše jmenovaného je cenově ve vyšší třídě. A zatímco v mládí se bez nich klidně obejdete, ve stáří už tak docela ne. Je to začarovaný kruh. Ve vlaku mají staří slevu, v lékárně, kde na ně narazíte častěji, bohužel ne.

Přestože celý život sportuji, cvičím, nemám nadváhu, vysoký tlak, jen moje tělo stárne, bolí mě v zádech. Krutě, nedá se to ignorovat ani rozcvičit. Internet mi doporučil Ibalgin v různých podobách a formách, popř. Voltarén, dále Dolgit, Aulin, Emoxen, k tomu tabletky proti bolesti – pojišťovna mi – nezaberou-li – proplatí berle.

Tak vzhůru do stáří, ale s plnou prkenicí a známými v lékárně, kteří vám pod pultem schovají levnější generika.

Odkaz