Povolání jako poslání, nebo už ne?

Jako dítě jsem neustále odněkud či někam padala, ale jen výjimečně to dopadlo špatně. Mé kosti byly pevné a silné. Jenže časy se mění...

Za posledních šest let jsem třikrát jela s houkačkou, a když k tomu přidám jednu reoperaci, na operačním stole jsem se ocitla hned čtyřikrát. Dalo by se říci, že jsem v nemocnici jako doma. Přesto toto prostředí ráda nemám a těžko se s hospitalizací psychicky vyrovnávám.

Vím, že v tom nejsem sama a taky vím, že přístup personálu nemocnice, hlavně sester, má ve své moci podobné děsy eliminovat. Za ony čtyři pobyty jsem potkala poměrně dost „andělů“, ale bohužel vedle andělů je v našich nemocnicích čím dál víc znechucených a otrávených zaměstnanců, někteří si dokonce přímo s radostnými jiskrami v očích vychutnávají pacientův stres a děs. Odborně jim v podstatě není co vytknout – jsou natolik profesionální, že svou práci vykonávají téměř perfektně. Ale jinak se každý střet s nimi proměňuje v boj, v němž vítězem pacient nebývá.

Představte si, že máte berle. Za celé odpoledne se u vás na pokoji nikdo neukázal, zazvonit na sestru se bojíte, protože netušíte, jakou bude mít náladu a zda ji váš problém bude jako problém připadat. Nebudu vás napínat – upadl vám na zem třeba katáček na zuby či hřeben. Nastává čas rozvážení léků. Zaradujete se a sestru velice zdvořile poprosíte, zda by vám upadlý předmět nepodala. Sastra vás ale odpálkuje zvýšeným hlasem: Nevidíte, že rozvážím léky? Vysvětlíte jí, že klidně počkáte, že jste netrvali na tom, aby to bylo ihned. Sestra poněkud zjemní tón a slíbí, že přijde pak. Kdepak, nepřijde, zapomněla. A vy se opět, ještě víc bojíte zazvonit očekávajíce podobnou reakci. A přitom by stačilo trochu zjemnit tón: Ano paní XY, ale teď nemůžu. Kdybych zapomněla, zazvoňte.

Pokud už pár let berete pravidelně léky, máte vnitřní budík nastavený na správný čas. Zde, za bílými dveři se stáváte dítětem, nesvéprávným jedincem. Ale přitom sestrám nabouráváte rozvoz léků v jimi nastavený čas. Mnohokrát jsem se v takové situaci domáhala svých nutných pilulek a slyšela jsem: Musíte počkat, nejste tu jediná. A když ještě navíc sestra hodí vše do jedné mističky a donutí vás směsku užít – ona je spokojená a vy - zatím – tiše zuříte.Většinou tento boj vyhrávám, léky si mohu brát sama. Ale letošní boj byl nejtvrdší. Každý den jsem se musela o své přihlásit, a když to lékař nezapomněl zapsat, dostala jsem svoji dávku na 24 hodin. Jako na základní škole doby mého dětství jsem si připadala, když sestra mému manželovi sebrala zcela nové léky, které jsem ještě nezačala brát, a na jeho i mé opakované žádosti odpovídala: Dostanete je, až půjdete domů! A vrcholem hnusu byla její jedovatá věta: Kdybyste si nezlomila tu svou nožičku, mohla byste si ty své léky brát v klidu doma!

Myslím, že nemoci si člověk nevybírá, naopak zjistí-li, že jeho zdraví visí na vlásku, dal by vše za to, aby se to změnilo, aby léky brát nemusel. A kdo by měl mít pro pocity nevyléčitelně nemocného člověka s nejistou budoucností pochopení než zdravotník? Můj letošní pobyt v nemocnici byl pro mě obrovským zklamáním. Obzvlášť ve srovnání s personálem lékařským. Pacienty poučí, zbaví obav, vysvětlí, mají v sobě nejen erudici, ale i lidskost. Stejné to je na opačném konci. Sanitáři a sanitářky celou směnu lítají „jak hadr na holi“, ale podají, donesou, navléknou ponožku... A přidají úsměv. Nejhorší bývají sestry s dlouhou praxí, které vypadají, že jedou na volnoběh, jsou vyhořelé a prostě: chodí do práce. K nim přidejme mladé a vzdělané. (Mám vysokou, tak si nemaluj, že ti budu obouvat ponožku!) Nechte si poslat dlouhou lžíci, já nemám čas!!

Ale abych byla spravedlivá, stále ještě narazíte na sestřičky, které si svou profesi vybraly stejně, jako ona si vybrala je. Vědí, co je empatie, vědí, kdy léčí slovo, kdy stojí za to chvilenku se zastavit a povídat si třeba o nedávno přečtené knížce či oblíbeném filmu. Studenti na praxi jsou jak vlahý deštíček na jaře. Mám obrovské přání: aby jim to vydrželo, aby jim úsměv a laskavý tón hlasu zůstal. Na obě skupiny nezapomenu, ale na tu jednu bych raději zapomněla hned.