Pohádka o chlapečkovi a škole

Byl jednou jeden chlapeček a ten měl spoustu trápení s dospělými. I proto se moc těšil na školu. Chtěl mít jedničky a hvězdičky a sluníčka, ale byl moc často nemocný, a tak začaly přibývat spíš černé puntíky a prasátka.

Protože to byl moc hodný chlapeček, byl z toho smutný a stále smutnější. Jenže paní učitelka byla přísná. Nedávala jen černé puntíky a prasátka, ale bum tam obrovskou pětku. Chlapeček nebyl zdaleka sám, pětky lítaly po třídě sem a tam a kam si sedly, tam přinesly smutek.

Jenže náš chlapeček byl „cíťa“, tak si to všechno zabíral mnohem víc. To ale paní učitelku vůbec nezajímalo. Dokonce dávala pětky i za docela malinkaté úkoly v učebnici, kde byly jen dvě možnosti – máš to dobře x máš to špatně. My, co máme školu dávno za sebou víme, že to je 1, nebo 5! Nic mezi tím.

Sardele lítaly, poletovaly a skákaly dětem do cvičebnic, do sešitů. Některé děti už byly tak otrlé, že ani neplakaly, jiné plakaly tajně. Náš chlapeček se začal školy bát. Když tam měl jít, začalo ho bolet bříško, zvracel, dostal horečku, nemohl dýchat. Přivolaná pohotovot to pojmenovala jako panickou ataku.

Jeden malý chlapeček trápený nemocí dospělých. A škola před ním stála dál jako hora, na kterou se nedá vylézt. V noci se mu zdálo, že paní učitelka vyrostla do její výšky a hrozí na něho, že ho zašlápne. Probouzel se s děsem v očích a ve dne pak usínal vyčerpáním. A k nejděsivějším snům patřily ty, v nichž jde do školy a usedá do lavice. Nad hlavou mu létají oživlé pětky a paní učitelka v obří velikosti na něho křičí, že je totálně blbý.

Jistě všichni pochopili, že pohádka není pohádkou, ale skutečností, a doufám, že se jako já podivili, že je něco takového vůbec možné. Pohádka by totiž mohla mít název Jak škola udělala z Honzy pitomce a neurotika. A vzhledem k tomu, že je u nás obrovký nedostatek psychologů, psychiatrů i neurologů se specializací na děti, tak je to tragedie o to větší. A stačilo by tak málo! Ukázat lidskou tvář, naučit se děti namotivovat (nikoliv demotivovat) a chápat jejich potřeby. Tím spíš, že třicítka dětí, které byly ve třídě, když do první třídy šel můj syn, už je pryč. Každá škola má navíc nějakého asistenta či psychologa, kteří by mohli poskytnout strádajícímu či přecitlivělému dítěti první pomoc. To je ale často sci-fi.

Jaká bude budoucnost této země, když z části dětí budeme vychovávat ctižádostivce jdoucí přes mrtvoly a z té druhé ty, po kterých se dá tak krásně šlapat, protože jejich vzdor jsme už dávno zadupali do země. Když jsem byla do příběhu malého chlapečka zasvěcena, docela jsem se za učitelský stav styděla a tentokrát jsem ke svým kolegům/yním nemohla zůstat loajální. Celý život učím velké, ale pětkami šetřím. Cílem učitele by mělo být NAUČIT, nikoliv známkovat. Známky jsou od toho, aby obě strany věděly, na čem jsou. V hodinách třeba dávám za podobná cvičeníčka „jen“ razítka, která lze v určitém počtu směnit za známku. Tato známka má nízkou hodnotu – což dnešní internetová „žákovská“ umožňuje nastavit, takže představují spíš prvek motivační než typickou klasifikaci. Ale pro mne mají silnou vypovědní hodnotu. A každý „obdarovaný“ má přece dostat šanci si „svůj neúspěch“ opravit. Vždyť i podle toho se pozná, jak mu na známce záleží. Ale jak opravovat minicvičení jsem nepochopila. A to pracuji ve školství bezmála padesát let.

Díky chlapečkově paní učitelce jsem konečně pochopila volání po škole bez známek. Ono napsat: dostáváš často pětky, protože známkuji i to, co bych neměla, a protože zadání nerozumějí často ani dospělí – je složitější než plácnout tam 5.

A co z tohu vyplývá? Školu jsem měla ráda, i proto jsem v ní zůstala na doživotí. Taky jsem zažila nějakou tu srážku s blbcem – jak sama či se svými dětmi. Ale na prvním stupni, hned po startu! To je kruté. Přeji chlapečkovi, aby buď paní učitelka dostala rozum a trochu empatie, nebo aby chlapeček našel takovou školu, kde mu bude dobře. Přece jen rozsudek zní: devět let nepodmíněně.