Odcházení v Arše a na Exilu

Posledního ledna jsem konečně viděla Havlovo Odcházení na scéně divadla Archa. A mé dojmy? Smíšené…

Odcházení na Exilu

Nejdřív musím čtenáře odkázat na Wikipedii, heslo Odcházení, kde se dočtou, že světová premiéra proběhla na Wichterlově gymnáziu v Ostravě, kde hru nastudovali v rámci svého semináře studenti – maturanti podpoření několika učiteli.

Vím, že David Radok je skvělý režisér, ale některé jeho postupy mě nijak nenadchly, Proč? Asi proto, že jsem byla ovlivněna „naší“ inscenací. „Náš režisér“ Jakub zvolil jinou polohu a my – neherci jsme se snažili, seč nám síly stačily, ji naplnit. Možná je to jen ono „zvyk je železná košile“, ale spíš mi ona satirická, místy parodická poloha seděla více.

Začala bych scénou. Na tak malé divadlo velká, příliš mnoho dveří, příliš mnoho odchodů a příchodů. Havel sice říká, že miluje příchody a odchody, ale jinde říká, že miluje prázdnou scénu. A té se nedočkal ani tam, kde by jí to doslova slušelo. Místy bylo lidí na scéně tak moc, že se divák ztrácel, kdo tam patří a kdo ne – a to hru znám téměř celou nazpaměť. Jak na tom musí být ten, kdo ji vidí poprvé!

V. Havel vymodeloval svého odcházejícího politika v poloze – podle mě – satirické a lehce absurdní – ne nadarmo ve hře najdeme odkazy na Zahradní slavnost či na Višňový sad. Na začátku je to sebevědomý, trochu hloupý náfuka s plnou pusou frází, na něž je tak pyšný. Pak je dost citelně skřípnut – v podstatě ani neví za co – ztrácí půdu pod nohama (musí se vystěhovat z vily, opouští ho přítelkyně) a pak dostává nabídku dělat poradce poradci, který dříve dělal tajemníka jeho tajemníkovi. Najde si v tom jakési zástupné uplatnění, namlouvá si, jak tam bude užitečný, hlasitě přesvědčuje diváka a hlavně sám sebe o své trvalé důležitosti, až se stává figurkou – směšnou, i trochu k politování. A tady jsme se opět rozešli. Třískův Rieger střídá polohy nabubřelého politika, sukničkáře, utrápeného zbabělce, ale ono zesměšnění na konci se tak moc nekoná. Odcházejícímu divákovi je ho hlavně líto. Výkon Jana Třísky byl samozřejmě perfektní, ale ani náš Rieger nebyl k zahození :-D.

Stejně Irena. Měla by to být žena, která si svého politika vyhlédla, vlastní ho – občas o něj bojuje s „tchýní“, ale také o něj až přehnaně pečuje, trochu ho sekýruje. Chce si ho vážit, ale před jeho nedostatky zavírá oči. K ruce má Moniku, kterou neustále pro něco posílá, něčím úkoluje, ale pořád o ní mluví jako o „my s Monikou“ - součásti svého já. V podání Zuzany Stivínové sice během hry vyrostla téměř v hrdinku – nebojí se po 15 letech Riegra opustit a začít znovu, protože ze svých zásad slevit nechce, ale polohy nešťastné a trpící ženy k ní nepatří. Ona žárlí, chce dokonce skočit ze skály, ale je to všechno jen hra, aby Rieger nezapomněl, že ji má – ostatně něco za něco: nemohla by se chlubit nožíkem od paní Putinová, miskou od Causesca.. Ostatně na konci hry Rieger říká: „Ona se vrátí. Vždycky se vrátila.“ I když právě v tuto chvíli o tom musí divák pochybovat.

Postava Kleina mě nenadchla. Samolibý úředníček v podání Ivana Řezáče ve mně nezanechal naprosto žádný dojem. A měl to být takový ten slizoun, kterého je všude vidět a slyšet, i když opakuje cizí fráze. Umí zdeptat, umí podlézet, ale tady byl člověkem, na kterého hned zapomenu, podobně jako na Viktora v podání Marka Daniela či Hanuše v podání Bořivoje Navrátila. Viktor byl málo slizský a Hanuš málo ustrašený.

Úžasní, ač v malých rolích, byli Jan Skopeček a Vlasta Chramostová. On prvorepublikový sluha s noblesou a ona otravná babka na zabití s věčnými otázkami. Zahradník Knobloch by měl představovat „člověka z lidu“ a on místo toho chodí či posedává s magneťákem a pouští vážnou hudbu. Dora Bouzková v postavě Bey má nespornou nevýhodu – není onou rozpačitou studentkou svádějící neoratně a zároveň mazaně postaršího pána. Zde působila jako „něco autor musel použít, aby ho mohla Irena nachytat, ale tohle?“

A závěr? Bylo to pěkné, ale některé věci jsem si představovala jinak a víc by se mi tam hodily. V. Havel byl spokojen. Škoda, že neviděl nás. Nabízeli jsme mu záznam na CD, ale jeho tajemník (nebo tajemník tajemníka, nevím) psal, že na nás nemá čas, ale poslat to máme, takže jsme CD samozřejmě pro nějakou popelnici neposlali.

A dvě poznámky na okraj. Balábile je závěrečná scéna v baletu, ta vrcholná. Tady nebyla. A odjezd výtahem vzhůru? Proč? Proč ne dolů, na smetiště dějin?

Děkuji režisérovi Jakubovi a ostatním. Byli jste všichni skvělí; možná herecké kvality nemáme takové jako profesionálové, ale celkové nastudování, které připomínalo svou atmosférou bytové divadlo, bylo úžasné!!! Kdybych si měla vybrat, s kým příště – tak opět s vámi :-)).