Nečiň druhému, co sám nerad...

Nějak se opět v poslední době rozmáhá nešvar, který mi vadil už za minulého režimu. Chodíme pozdě a necháváme na sebe čekat. Když čekáme my, zuříme, když čekají druzí, je to v pořádku. Připomnělo mi to pokračování titulku, který jsem si vypůjčila od Karla Havlíčka Borovského  ...říká kantor žáku kdesi, tahaje ho za pačesy.

Stojíte před okénkem v jídelně, nad ním visí cedule: Výdej obědů od 11:30 do 14:00. Je 11:35 a kuchařky se zvedají od stolu s výrazem, který jasně vyjadřuje jejich mínění o těch za okénkem. Než všechno připraví, je 11:40 a ve škole zvoní - šance naobědvat se, je ta tam. Přijdete o hodinu později, na pultíku jsou naházené studené porce a dámy sedí a odpočívají. Chceš najíst, počkej si!

Chcete si cestou do práce koupit něco na svačinu. Obchod otvírá v sedm, jdete pro jistotu dřív, abyste, hned jak otevřou, vyrazili, ale opět pět minut sem, pět tam...

Jste pozvání k lékaři na odběr krve. "Ale přijďte hned v sedm, pan doktor začíná ordinovat v půl, tak ať to všechno v klidu stihneme." Přijdete přesně, ale stojíte venku, všude tma, nikde nikdo. V sedm pět přichází sestra se slovy, ať si chvilku počkáte. Po dalších deseti minutách čekání jste vyzváni, ať jdete dál. V sesterně voní káva a sestřička je konečně skvěle naladěna na další dlouhý den. (Pozn. na okraj. Ta moje sestřička snad jediná chodí včas, a to dojíždí.)

To na poliklinice pro jistotu rovnou visí cedule, že časy objednání jsou pouze orientační a že pořadí určuje lékař. Tam to není pět minut sem, pět minut tam, ale zdržení se počítá na půlhodiny či hodiny. Když jsem na přesnost objednání spoléhala v době maturitních zkoušek a domáhala jsem se po téměř hodinovém čekání přijetí se slovy, že na mě čeká celá maturitní komise a hlavně nervózní student, byla jsem označena paní doktorkou za hysterickou učitelku.

A tak mohu pokračovat. Třeba pošta. Polední pauza je od 12 do 13 hodin, ta vaše je bohudík o půl hodinky posunutá, tak si říkáte, že v ní stihnete vyzvednout oznámenou zásilku. Jenže málokdy se dveře institucí otevírají včas - oněch pět minutek začíná téměř patřit k "dobrému vychování" - bohužel pro ty, co se na přesnost spoléhají.

Těžko se mi vysvětluje primánkům, kteří chodí do školy těsně se zvoněním, že přesnost je výsadou králů, když kolem sebe vidí něco zcela jiného. Málokdo z nás je naladěn na dlouhé trpělivé čekání. Přesto jsme-li na místě těch, na něž se čeká, chováme se zcela jinak. Proč? Vždyť ono rčení stále platí, nebo už ne?