Jak jsme to vůbec mohli přežít?
Auta neměla bezpečnostní pásy, ale na zadním sedadle bylo veselo, a ne nebezpečno. Na kole se jezdilo bez helmy. Pili jsme vodu ze zahradních hadic a jiných pochybných zdrojů a když už jsme měli limonádu pilo nás ji z jedné lahve pět, šest a nikdo neonemocněl, ani nezemřel. Jedli jsme sladkosti, chleby s máslem, a nápoje plné cukru, ale nikdo netrpěl nadváhou, už proto, že jsme neměli Playstation, mobily, videa a spousty televizních kanálů, ale měli jsme KAMARÁDY. A tak jsme byli pořád venku v pohybu a aktivní.
Směli jsme ven jen s jednou podmínkou, že budem do tmy doma a nikdo nevěděl kde jsme a co děláme. Neuvěřitelné v tom nebezpečném světě a docela sami. Dokonce jsme mohli pěšky, nebo na kole jet za kamarády pár kilometrů do vedlejší vesnice. Hrávali jsme fotbal a jiné hry a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nebořil se svět. Neznali jsme dyslexii, problémy s koncentrací, či hyperaktivitou a když už něco ve škole nezvládal, protože ne všichni byli jedničkáři, tak si prostě ten rok zopákl a nebyl posílán k psychiatrovi, nebo psychologovi. Měli jsme volnost, čas na hraní, úkoly, úspěchy i neúspěchy a každý dostal svoji šanci a s tím jsme se učili žít.
Měli jsme odřená kolena, modřiny sem tam i zlomenou nějakou kost, nebo vyražený zub, ale nikdo za to nebyl obviněn, i když došlo k neshodám a rvačkám, ale mohli jsme si za to jen a jen sami.
Když to dnes řeknete dětem, aby věděli jak jsme tehdy žili, možná se budou divit a možná se i zeptají, jestli to nebyla NUDA?
Ale Vy, kdo jste to zažili, řekněte si sami. NEBYLI JSME ŠŤASTNI ??? 
