Maturita? Maturita!

Venku je sice zima „jako na Sibiři“, ale kaštany vesele kvetou. Podle kolegyně bioložky nevyšší čas, aby začaly ústní maturity.

Už pěkných pár let neplatí tradiční schéma: písemka – svatý týden – ústní. Maturanti mají za sebou nejen maturitní sloh, který od časů jejich rodičů hodně zeštíhlel, ale i didaktické testy, které, ač ze státní „nové maturity“ zůstaly jediné, vzbuzují stále a znovu a znovu obavy i vztek a vyvolávají protesty.

Dojíždějící studenti ještě nestačili dorazit domů a ve sdělovacích prostředcích už běžela diskuse o tom, co CERMAT zkazil, co bylo nepřiměřeně těžké a jací jsou naši potomci chuďátka. Polovinu z toho, co se po nich chtělo, nebrali, texty byly moc dlouhé, „divné“ (olizování kamenů, hrůza!!!) a času bylo málo.

Přípravu na maturitu jsem (jistě nejen já) zahrnula do celoročního plánu – konkrétně na test jsme se připravovali celý čtvrtý ročník. Když jsme pak těsně před didaktickým testem zkoušeli napsat na čas jeden z těch, které byly zadány dříve, někteří studenti si stěžovali, že je to obtěžuje.

Bouři protestu vyvolalo nejen olizování kamenů, ale i zadání č. 32, kde studenti vyhledávali chyby ve stavbě větných celků a hledali k nim věty s chybou stejného typu. Ano, bylo to těžké, hlavně pro ty, kdo nečtou (a to je dnes bohužel většina), ale na druhou stranu je to učivo 4. ročníku, tudíž nic, co by už „dávno zapomněli“.

Obávané řazení textu bylo tentokrát velmi lehké a s hledáním chyb, které tradičně činí velké potíže, opět nečtenáři zápasili. Velká část dnešních studentů obdrží u slohové práce v kritériu 2A – tedy za pravopis nulu bodů z pěti, k čemuž „potřebují“ přibližně dvanáct hrubých chyb. I když opakované chyby se často nepočítají, oněch 10 – 12 chyb zvládnou mnozí již v první polovině textu, který obnáší povinných 250 slov. To se pak čtyři chybně napsaná slova v souvislém textu čítajícím 200 slov hledají hodně těžko. Stejně tak se těžko hledají synonyma či homonyma, či dokonce univerbizáty, když terminologii považují málem za sprosté slovo.

Kdysi jsem měla kolegu, který celou přestávku vysvětloval studentce, proč s ní nemůže zajít do školní knihovny pro knížku, kterou si chtěla vypůjčit, (měli to asi 10 metrů), než by s ní do knihovny vstoupil. Podobně naši „stěžovatelé“ plýtvají raději energií na stížnost na „obtížnost, nepochopitelnost, nelogičnost“ a já nevím na co, než by se to snažili naučit. Není cit pro i/y, na jehož absenci si někteří studenti stěžují Je jen v paměti uložené pravidlo a schopnost je uvést do praxe. A kdo toto nechápe, má zaděláno na problémy nejen ve škole. Vyjadřujeme se písemně i ústně a měli bychom být domluvy schopni. Právě chyby ve větných celcích mohou zcela změnit význam mluveného slova. Můj oblíbený příklad: Najali jsme si v létě pokojík se zvláštním vchodem na měsíc. x V létě jsme si na měsíc najali pokojík se zvláštním vchodem.

A moje slova platí stejně i pro další předměty – maturant musí mít naprosto jasno v tom, kolik gramů je jeden kilogram, či si umět vypočítat průměr, procenta, ba i zkontrolovat percentil, který je u hodnocení uváděn také. Mnohým z nich dělají podobné výpočty problémy.

Možná by nebylo od věci, jak doporučuje pan ministr, maturitu celou zrušit. Vzhledem k tomu, že až na výše zmiňovaný test si škola připravuje nejen zadání, ale i kritéria hodnocení, nemá tato zkouška příliš velkou výpovědní hodnotu. Náročnost zkoušky se (bohužel) rok od roku snižuje. K čemu budou absolventům certifikáty? Stejně strávili většinu studia na mobilu a moc toho v hlavě nemají (není tam místo) a stejně všechno najdeš na wiki, jak vám dnešní mladí vysvětlí. A na většinu vysokých škol se stejně dostanou a mnozí ji i dokončí, aniž by styl práce změnili. Ono je vše provázané a všichni chtějí jíst...

A co tím chci říci? Že mě rozesmály pokusy o petice a stížnosti, a to ještě testy nebyly opravené a na hodnocení se ještě nezačalo pracovat. Vždycky tvrdím, že že dům bez základů spadne a a hledat vše na WIKI, aniž bych znal aspoň záiklady, je ztráta času. Nejen Komenský hlásal, že se má synek učit, aby byl moudrý. A jeho slova platí dodnes. Když studenti nesouhlasí, připomínám jim, že je velký rozdíl někomu napsat do dopisu: TĚŠÍM SE, AŽ MĚ x MNĚ POLÍBÍŠ. Nebo snad ne?