Kyberšikana a sebevražda učitele

Učitel, který loni zpohlavkoval žáka, se oběsil. Tolik titulek dnešního Práva. Je to smutná tečka za dlouhým životem člověka, který celý život pracoval ve školství – tím naopak ona zprávička končí. A co je mezi tím?

Bývalý ředitel jedné základky nevydržel, když ho patnáctiletý žák před třídou nazval šmejdem, a zfackoval ho. Nejen že psychicky nevydržel, ale zapomněl „na to, že mobilní vybavení dnešních školáků je mnohonásobně kvalitnější než to jeho a že vyfotit ho či natočit není pro školáky žádný problém. Neumějí sice psát bez chyb, napsat referát je pro ně obrovský problém, ale jak „pověsit“ cokoliv na web vědí dokonale. Jakákoliv cizí práva jsou pro ně směšná – všechno je přece na internetu všech, každý si tam může dělat, co chce. To jen my, dospělí, se zamýšlíme nad tím, jestli někomu neublížíme, jestli by s tím a oním souhlasil. Děti jsme naučili, že mohou mít, nač si vzpomenou, a že do 15 let jsou téměř beztrestné. Tak proč by měly dodržovat nějaká pravidla – ta jsou tu přece od toho, aby se porušovala.

Učitel chyboval, přesto se většina národa loni v červnu shodla na tom, že kluk si výprask zasloužil, ale že učitel se měl ovládnout. Nesmysl? V žádném případě. Většina lidí k tomu dodala, že si ho měl vzít stranou a tam mu – beze svědků – dát co proto. Je v tom rozdíl? Ano, je. Co není vidět, to se smí. Rodiče děti doma bijí – ministryně Džamila „dojela“ hlavně na návrh zákona proti používání tělesných trestů – ale chraň bůh, aby na ně sáhl někdo jiný a hlavně, aby to někdo viděl. Mnohé děti přicházejí do školy s varováním rodičů před očima: Od učitelky si nenech nic líbit, nemá na to právo. A kdyby něco, však s ní zatočíme. A nejlepší je dodat: však víš, že máme známé tam či tam….

Stále víc přibývá žáků, kteří si opravdu líbit nenechají. Pokud jsou slušné, je to v pořádku. Říci: paní učitelko, nemáte pravdu a vysvětlit v čem, na to mají samozřejmě právo. My dospělí taky nemáme rádi, když nám šéf nedovolí se vyjádřit k něčemu, co se nás týká. Ale chovat se k autoritám jako ke svým vrstevníkům, a někdy dokonce hůř, není v pořádku. Jak se takové dítě bude chovat např. ke svým rodičům, až ho budou jednou potřebovat? Otec, který „vlítne“ na učitele – spíš si ale troufne na učitelku, co si to dovoluje k jeho dítěti a nechce slyšet názor druhé strany (učitele), je stále běžnější věc a žaloby, že učitelé po dětech řvou, jsou slyšet pořád častěji. Ale všiml si někdo, čemu děti říkají řvát? A že někdy „přeřvat“ třicet rozdivočených puberťáků je opravdu o hlasivky, je druhá stránka věci?

V našem školství je problémů hodně. Zemí hýbou nejen nové maturity, učební plány a tři přihlášky na střední školu. Je toho mnohem víc. Nejhorší je, že se vytrácí sounáležitost. Rodičům a učitelům by mělo jít o stejnou věc: vychovat z dětí vzdělané a rozumné lidi, kteří budou schopni se postarat sami o sebe i o generaci svých rodičů, až oni toho nebudou schopní. Zatím z nich vychováváme spíš individuality vědomé si svých práv, ale již méně svých povinností, lidi kladoucí důraz na své potřeby, ale často intoleratní  a sebestředné.

Kdyby tomu tak nebylo, nemuselo by se v dnešním tisku řešit, co učitele k sebevraždě vedlo a zda mu žáci přijdou aspoň na pohřeb.