Konec střídavé a výlučné péče. Rozvodová novela změní spory o děti...

Je to prosté, elegantní, bude to růžové nádherné... Znesváření rodiče se přestanou hádat, přestanou poštvávat děti proti druhému rodiči, soudci budou okamžitě rozhodovat naprosto spravedlivě a podle zdravého rozumu. Nebo ne?

Četla jsem o případu, kdy otec – ke kterému měla dcera negativní vztah – od malinka žila s matkou, která na otci nenechala nit suchou – vysoudil hodinu týdně se svou dcerou pod dozorem OSPODu. Z pozice otce k ničemu – jak chcete zaujmout naštvaného puberťáka, masírovaného roky druhou stranou, že otec je blb, a z pozice puberťáka „vopruz“ a „za trest“?!

A ze svého okolí znám dokonce případ, kdy matka – vysokoškolačka – několik let týraná svým manželem, který ji dohnal až na psychiatrii, se konečně odhodlá a uteče od něj. Protože ji manžel sice týral psychicky i fyzicky, ale malému synkovi neublížil, snažila se i po rozvodu, kterého nakonec dosáhla, aby jeho vztahy s otcem byly co nejlepší. Protože rozvodem přišla o vše a začínala úplně od začátku, její finanční situace byla zlá, přihlásily se zdravotní problémy, ty vyvolávaly následně problémy i u syna, který mezitím nastoupil do školy. Kolotoč problémů trval několik let, a když už to vypadalo, že všechno spěje k zářné budoucnosti, uštvaná matka chytila od syna těžkou virózu a skončila v nemocnici. Před tím ale požádala tatínka, aby se o syna postaral.

Čekáte happy end? Nebude, naopak. „Mazaný Filip“ se o synka postaral tak dokonale, že u soudu, na který se během matčiny hospitalizace obrátil, chlapec stále opakoval, že chce být u tatínka, protože maminka mu nedávala najíst (je to takové pěkně oplácané dítě), musel jí dávat své kapesné, doma neuklízela, neprala a nechala ho chodit špinavého. A navíc mu nic nekoupila, tatínek ano – mobil i tablet. A co je na tom nejzajímavější? Paní soudkyně tomu, aniž by si to zřejmě jakkoliv ověřila, třeba u nezaangažovaného člověka, všemu uvěřila, matce dítě odebrala, poslala ji na vyšetření, která měla rozhodnout, zda (čtyřicetiletá právnička) je schopná se postarat o osmileté dítě, které až dosud vychovávala, a zakázala jí se s ním stýkat. Teprve když přišly posudky od specialistů, byl jim povolen hodinový styk pod dozorem dvacetileté slečny z OSPODu podobně jako onomu tatínkovi. Dítě bylo soudně přiřčeno muži, který byl podmíněně odsouzen za týrání manželky, syna většinou nevychovává, protože povolání ho odvádí na delší čas do zahraničí. Dítě svěřuje své matce, které žije s partnerem v malém bytě, dítě tam nemá ani svůj stůl, kde by mohlo dělat úlohy, ba ani postel. Ale je tam spokojené, protože babička s dědou se o něho v podstatě nestarají, řídí se heslem „nechat žít“. Tatínek ho naučil počítačové hry – ty ho prý jednou dobře uživí, škola je na houby – podívej se na matku. Školy má a k čemu jí to je. Proč by takové dítě toužilo vrátit se k matce, které ho miluje, ale chce po něm, aby doma pomáhal, aby si četl, aby chodil včas spát, aby nemluvil vulgárně, aby odložil tablet... Prostě prudička! To u babičky je to jiný kafe!

Maminka to nevzdává, bojuje jak lvice, ale jde to těžko – proti blahobytu, nicnedělání a drsnosti je láska a sebeobětování jako Popelka proti zlé sestře. A instituce, která je tu od toho, aby pomohla, nepomůže, spíš uškodí.

Stále si myslím, že peníze naše soudce nestrannými neudělají. Mají peněz dost, ale nenechají se ošidit ani o dva haléře – prý z principu. Tak proč – jen tak z principu – nejsou OPRAVDU objektivní a nestranní? Proč často rozhodují na „první dobrou“, aniž by viděli pod povrch? Je to v lidech!! Není to „o profesi“, je to opravdu v lidech. I kdyby všichni právníci, ve všech oborech a specializacích se koupali v penězích a tapetovali si jimi zdi jako Jan Dítě, lepšími lidmi je to neudělá. Buď jimi jsou a soudí i srdcem, nebo ne. A pak ani slovíčkaření v zákonech změny nepřinese.