Kdybysem to byl věděl, tak bysem se naučil lépe česky?

Jako Čecháček žijící na Moravě – přesněji ve Slezsku – narážím neustále na problém „správné“ či „lepší“ češtiny. Každý Moravan i Slezan je přesvědčen, že jeho čeština je lepší než ta za Moravskou bránou. Lidi žijící za ní většinou označí jako „Pražáky“ a k nekvalitní češtině přidá ještě opovržlivé tvrzení, že „zpívají“.

Když jsem studovala češtinu, moc mě bavila historická mluvnice – předmět všemi spíše obávaný. Dovídala jsem se v něm, co a hlavně proč je v naší mateřštině tak, jak to je. A již tehdy náš pan asistent, který nás trápil naopak v současném jazyce, tvrdil, že tvar abysme je na cestě ke spisovnosti, protože je vývoji jazyka bližší než tvary aby jsme, aby jste, které se tehdy začaly objevovat a které dnes najdete i v renomovaném denním tisku.

Jestliže vyjdeme z toho, že tvar podmiňovacího způsobu je samostatný, nesouvisí s přítomným časem způsobu oznamovacího (bych x jsem), pak to musí být všem jasné. Přesto i v jakési vědomostní soutěži pán středního věku prohlásil, že on by tento tvar sice nikdy nepoužil, ale že se hodně používá a že tudíž MUSÍ být správný, a vybral tvar aby jste.

Dostáváme se k dalšímu problému. Nemůžeme zanechat našim potomkům češtinu takovou, jakou ji známe my. Nepovedlo se to ani Husovi, ani Komenskému. Právě kvůli oné většině. Proces: úzus (co používám já) – norma (co používá většina) – kodifikace (pravidlo, „jazykový „zákon“) platil, platí a platit bude. Není možné, aby spisovná čeština byla naprosto vzdálená běžné češtině. Abychom při psaní úředního dopisu používali nějaký speciální jazyk odlišný od naší mateřštiny – tedy jazyka, jemuž nás naučili rodiče. (Na obrovské odlišnosti běžné angličtiny a angličtiny spisovné stojí i zápletka slavného Shawova Pygmalionu – tedy My fair lady.) Už dnes podle výzkumu Ústavu pro jazyk český spisovně nemluví nikdo – v projevech veřejných upřednostňujeme mluvenou variantu – tedy hovorovou češtinu a v běžné komunikaci různé slangy a obecnou češtinu. Používáme-li je ovšem i tam, kde to vhodné není (třeba v televizi, rozhlase), dostávají se tyto tvary a formy do povědomí celého národa a norma se začne přiklánět k této formě. Nakonec už nikdo neví, co je vlastně správné. A kolik lidí běžně nahlíží alespoň do Pravidel českého pravopisu, natož do Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost? Většinou vám lidi řeknou: „Já si myslím, že je to tak. Mám na to cit.“ Blbost. Jazykový cit neexistuje, existuje schopnost naučit se a následně používat pravidla. A tvrzení, že četba tento jazykový cit zlepšuje, je opět zcestné, protože úroveň literatury je odrazem mluveného jazyka. A hlavně výuky ve škole. Jinak by nebylo možné, že běžný gymnazista je schopen v diktátu rozsahu stránky A 5 udělat kolem 10 hrubých chyb. Věty sestavené ve slohovém cvičení jsou odrazem stylistiky vět ve sdělovacích prostředcích. Takže oblíbená rčení našeho pana profesora, jimiž nám chtěl dát najevo, jak špatně ovládáme mateřštinu: „Dívaje se z okna, šla kolem kráva“ a „Objednávám pokojík se zvláštním vchodem na měsíc,“ dnes studenti nechápou. Na druhou stranu, jestliže v oblíbené dětské knize přeložené z angličtiny je na každé druhé stránce nějaká závažná jazyková chyba, nechtějme po dětech, aby si četbou rozvíjeli „svůj jazykový cit“.

Dala bych všem Čechům doporučení. Nehodnoťme neustále, jak je na tom kdo z nás s češtinou, ale snažme se češtinu zvládat tak, abychom/ abysme se za ni nemuseli stydět. Zapomeňme na: já myslím, že správné je to a to, ale opravdu se podívejme, co správné je. Nerozlišujme moravštinu a češtinu, nekritizujme intonaci, ale používejme jazyk vhodný pro použití v dané situaci – tedy doma mluvme, jak nám zobák narost, ale na veřejnosti se snažme mluvit spisovně. Při psaní si dávejme pozor na chyby – ostatně pravopisná pravidla najdete dnes i na netu a Ústav pro jazyk český má internetovou poradnu, kde vám zadarmo osvětlí, čemu nerozumíte. Snažme se češtinu vědomě neničit, ale vývojovým změnám, jež odpovídají změněné době, se prostě nebraňme. Jinak by dodnes bylo jedině správné např. najlepšie, ouplně, dlúhý nebo před lety tak nenávistně odmítané formy prezident či gymnázium by se dodnes psaly jako president a gymnasium. Nebylo by možné říci oni musí přijít, či brambory se sází zjara. Jazyk je prostě živý a dělá si, co chce on, nikoliv co chceme my jako jednotlivci. Nakonec nejen Jaromír Jágr může za to, že tvar kdybysme se dere na výsluní a uvažuje se o jeho „zespisovnění“.