Kam se řítí naše zdravotnictví?

Lidi si vždycky stěžovali a někteří si věčně stěžovat budou. Ale momentálně mi přijde, že naše zdravotnictví je na tapetě oprávněně. Kam se kouknete, tam něco chybí.

Od penicílinu, přes inzulín až k lékům na vzácnější nemoci. Lékárníci píší seznamy, lékaři vyplňují tabulky a sepisují statistiky, ale lék stejně nedostanou. Netuším, zda ty „pitominy“ vymýšlí pan ministr sám, nebo má na to tým. Každopádně je to psina - kdyby... kdyby se tohle věchno odehrávalo někde mimo naši planetu. Ale ono se to odehrává u nás a skoro všech se nás to týká. Není u nás válečný stav jako na Ukrajině, a přesto někteří pacienti závislí na pravidelném podávání léků trnou, co jim při další návštěvě lékař řekne. Jsou, nejsou? Je náhrada, není?

Vnučku přivezli z tábora se střevní chřipkou. Léky doporučené tamní lékařkou nechtěly zabírat, tak se dcera (vystudovaná farmaceutická laborantka) vydala do lékárny pro osvědčené prosředky. a pic kozu do vazu – on je ten výběr nějak zúžený a „nemáme, musíte si vystačit s tím, co máte...“ Nebo si objednejte na netu, váš průjem přesvědčte, ať chvíli, počká, což on jistě rád udělá. Ale to je maličkost, živočišné uhlí vždycky nějak seženete. Podobné je to i s dalšími léky, které jsou, ale nejsou, a nebo nejsou, přestože jsou, ale my na ně nemáme. Je to zamotané? Ale ano, je. A řešení?

A podobné je to s registračními poplatky u lékařů. Po mně je sice nikdo nechtěl, ale moje dcera v Praze platí už roky. Nemá se špatně, tak platí, aby příště měla kam jít. Ale posledně se prý „šprajcla“ a nedala nic. Měla strach, že ji sestra vyhodí, ale ošetřena byla stejně. A ano, potvrzení za platbu vždy obdržela – prý věnovala dar na vylepšení ordinace. Znám takových ordinací víc – nejsou to jen gynekologové a zubaři, ale i odborné ordinace jako ortopedie a rehabilitace. Ty už většinou ani nové pacienty neberou, protože lidí s problémy pohybového aparátu přibývá jak houby po dešti. A to většinou tito „soukromí“ lékaři – běžně zaměstnaní na klinikách – ordinují ve svém volnu, nemají k dispozici v podstatě skoro nic, často vyšetřeného pacienta jen „pošlou dál“. Ale ti jsou vděční i jen za to, že se na ně někdo podívá a poradí, protože ve státním zařízení by se na ně dostala řada za půl roku. Raději zaplatí nejen za regristraci, ale i za každou konzultaci s lékařem.

Moje maminka byla celý život pouze konzumentem tabletek proti belestem hlavy, občas ji postihla angína. Na stará kolena se přidaly stařecké problémy se spaním, s klouby a podobně. Mám pocit, že to co jí lékaři předepisovali – většinou plně hrazené potravinové doplňky, vitamíny a masti – mělo fungovat jako placebo. Takže nakonec konzumovala denně víc než deset tabletek, z toho dvě nezbytné a jednou za čtvrt roku zaplatila v lékárně dost přes tisíc korun. Vlci se nažrali a koza... Proč by farmaceutické firmy vyráběly antibiotika, když na potravinových doplňcích se dá vydělat víc.

Někde se začíná blýskat na lepší časy, ale někde stále ještě lékaři ordinují od stolu ke dveřím a hlavně je zajímá „dar na vylepšení ordinace“. Měla jsem možnost poznat obně strany mince na vlastní kůži. Naše zdravotnictví je nepružné, sešněrované. A jak slyšíme, příkazů a předpisů vesele přibývá. Zbude vůbec čas na léčení? Někde se přehnaně šetří a jinde se vesele plýtvá. Asi podle hesla: co oko nevidí, to srdce nebolí. Ale ono bolí, nás všechny. Protože každý z nás se může dostat do situace, kdy bude potřebovat lék – nikoliv na velmi vzácnou chorobu, na kterou se už teď skládá celý národ, ale na nějakou běžnou, která ho ale bez léku zabije. A on ten lék nedostane, protože – nebude. (Ale bude seznam léků, které jsou nedostupné.)