Dobrodružství na poště

Syn mě obdařil důvěrou a pověřil mě přebíráním pošty své a také své přítelkyně po dobu jejich nepřítomnosti ve městě. Úloha to je velmi nevděčná nejen proto, že mě odsoudila k pravidelnému putování v době špičky přes celé město narvanou MHD, ale hlavně proto, že mě uvrhl do spárů lítě saně, zvané Česká pošta.  

První doporučený dopis přišel hned za týden po jejich odjezdu. Přítelkyně je šikovná holka, promptně si vyřídila ověřenou plnou moc, tu mi doporučeně poslala - co čert nechtěl, právě v té době jsem onemocněla a aby dopis mohl vyzvednout manžel, potřeboval by on ověřenou plnou moc pro změnu ode mě. Skoro jako s psíkem a jitrničkou. Inu nezbylo než vstát a dopis vyzvednout.

Když jsem se pozdravila, šla jsem vyzvednout doporučené psaní. Vystála jsem - naštěstí slušnou - frontu, do okýnka strčila oznamku a plnou moc, načež paní úřednice se beze slova zdvihla a na deset minut zmizela. Volám za ní, že ověřovací razítka jsou na druhé straně, ale ona nic. Když se po oněch deseti minutách vrátila, sdělila mi teprve, že se musela jít zeptat, jestli je ta plná moc platná - podotýkám, že má platný ověřovací kolek a razítko pošty Prahy 10. Když jsem tím operovala, prohlásila dáma vítězoslavně, že pošta má své formuláře, ale že mi to tedy dá. Podivila jsem se, proč Praha 10 touto znalostí nedisponuje, ale byla jsem obdařena pouze udiveným pohledem.

Po zhruba deseti dnech přišel další doporučený dopis. Shodou okolností ze stejné instituce jako onen první. Šla jsem na poštu už jako starý mazák, jista si bezproblémovým vyzvednutím. Ale ouha. Nejenže tentokrát byla pošta přeplněna lidmi různého stáří a profesí - podle mě měli v onu dobu být ještě všichni v práci, ale budiž, v Ostravě je vysoká nezaměstnanost, ale u okénka se vše bleskurychle zadrhlo. Paní - tentokrát jiná - prohlásila, že jim nejde kopírka. Zeptala jsem se, co já mám společného s jejich kopírkou. Prý musí k převzetí přiložit kopii plné moci. Navrhla jsem jí, ať si vše opíše, podepíše, já že jsem ochotná taky vše stvrdit podpisem. Prohlásila, že nelze, že jí mám věnovat originál. Na otázku, co budu dělat bez originálu, prohlásila, že si mám nechat vystavit novou plnou moc. S tím jsem nesouhlasila, tak mi paní hodila oznamku, plnou moc a občanku se slovy, že mi nic nevydá. To už jsem začínala bublat a vyžádala jsem si vedoucí. Vedoucí tu není, ale zajděte si k okénku č. 2, paní, co tam je, ji zastupuje. Prohlásila jsem, že já jsem nic neprovedla, nikam nejdu, ať ona zavolá ji sem.

No byla z toho pěkná třenice. Pomohla jsem si tak akorát do hrobu, protože místo jedné na mě byly dvě. Ta zástupkyně vedoucí byla aspoň zdvořilá - já v té době už příliš ne - a aspoň trochu se snažila. Navrhla mi, ať jim plnou moc zapůjčím a za týden si pro ni přijdu, ať si zajedu domů pro kopii - ani jedno se u mě nesetkalo vůbec s pochopením, protože zimní cestování narvanou MHD málokdo absolvuje jen tak ze sportu. Když už jsem skoro ječela, jakáže jsou to vyděračská organizace neschopná komunikace se zákazníky, protože kdyby mi ona první úřednice řekla, že si mám s sebou nosit kopie, protože je potřebují na založení, nemuselo k takové situaci dojít, právě v tuto chvíli osvítil paní zástupkyni duch svatý a prohlásila. Tady naproti mají kopírku, nechcete si tam skočit? Přemýšlela jsem, jestli mám omdlít vztekem, ale nakonec jsem se sbalila a beze slova šla pro kopii. Ani ve snu by mě nenapadlo, že pro kopii půjdu do kulturního domu, ale proti gustu žádný dišputát. Kopii jsem získala za pár minut, vrátila jsem se na poštu, kam mezitím dorazily další davy lidí, vystála další, ještě delší frontu a celou dobu jsem přemýšlela, co udělám, vyjde-li na mě opět ona milá paní. Naštěstí nevyšla a paní, kterou mi stroj přidělil, byla milá doopravdy, politovala mě, poděkovala za kopii, omluvila se za to, že jim nejde kopírka a bleskurychle mi dopis vydala.

 A co z toho vyplývá? Možná, že vedení České pošty by mělo přehodnotit náplň práce přepážkových pracovnic. Místo: "A bude to všechno? Nepotřebujete něco? Nechcete se pojistit? Nechcete nějaký časopis? Nechcete pohlednice....?" by mohly zajistit pro své zaměstnankyně školení na téma: Jak se chovat v neobvyklých, popř. krizových situacích. Obě, vlastně všechny tři jsme měly zkažené odpoledne, ale nemuselo k tomu vůbec dojít, kdyby místo: Nejde nám kopírka, dopis vám nedám, zaznělo. Promiňte, nejde nám kopírka. Byla byste tak hodná a došla si naproti udělat kopii. Bez ní vám totiž dopis nesmím vydat. Omlouvám se, je to mimořádná situace.

Pošto, pošto. Jsi drahá, nespolehlivá, nekomunikativní, chudáci lidi, co tě potřebují. A opět jsi zdražila, aniž bys - vedle pohlednic a pojištění - byla schopna nabídnout něco víc. Ani ty hodné, laskavé a trpělivé dámy a slečny za okénkem - naštěstí jich pár je -  to nespraví.