Dej oslu úřad a je z něho lev

Za Rakouska-Uherska stačilo udělat maturitu a získat místo úředníka s definitivou a hned jste měli vyhráno. Kromě stálého příjmu ještě navíc moc nad prostým lidem. Ono získat maturitu tehdy nebyla žádná sranda a hned tak někdo ji neměl.

"Pravidla moštárny" ???autorka

Za socialismu vám k témuž stačil často dobrý původ a ještě lepší byly známosti na správných místech. Moc vám ÚŘAD dal i tehdy. Jak se dnes stát úředníkem nevím, ale moc mají dodnes. Svědčí o tom kávy a lahve, které si většina z nás stále připravuje, když potřebuje něco vyřídit na ÚŘADĚ. A nedej bože se s nějakým ÚŘADEM dostat do křížku; je to boj povětšině předem ztracený a marný…. Znám to z nedávné vlastní zkušenosti, kdy jsem se srazila s úřadem, před kterým se mi klepou kolena ještě teď, a boj jsem raději vzdala.

ÚŘAD si spojujeme s „teplým místečkem“. Asi to má něco do sebe, protože mám pocit, že mnohé ÚŘADY často rozhodují od stolu, jako by se jim opravdu nechtělo z tepla ven. Jak jinak by mohlo docházet k úsměvným, ale v jádru tragickým rozhodnutím.

Tak například ÚŘAD zvaný stavební je vám schopen u vlastního baráku zakázat zkosenou střechu, ale povolí, aby v jednom celistvém bloku panelových domů byly vedle sebe použity naprosto neslučitelné barvy – vedle žluté růžová, modrá, zelená, fialová i žlutá. Chodbová okna budou červená a u bytů bílá, ale byla-li původně nedělená, dělená mít nesmíte, přestože plastová nedělená okna jsou příšerná monstra, která žena otevře jen ve dvojici s někým hodně silným.

Dalším skvělým rozhodnutím od stolu je tzv. revitalizace sídlišť. I vyfasovala jednoho dne skupinka mužů zvyklých třímat v pravici především půllitr s pivem barvy, štětce, hřebíky, kladívka a jiné důležité nástroje a materiál a vydali se „revitalizovat“ naše sídliště. Natírali, až se z nich kouřilo – tam zbyl žebříček ze skluzavky, tu kus prolézačky, onde na prázdné pískoviště zarostlé kopřivami připevnili lavičky, aby si děti měly kde ošetřovat popáleniny od kopřiv. Jako vrchol všeho na závěr umístili tabulku, která určuje provoz „hřiště“ (tedy nevím, co tím názvem hřiště ÚŘAD míní: zaplevelené pískoviště a torzo skluzavky. Ale pozor: po 20.  hodině je tam vstup zakázán a znečišťování pod pokutou též.

Další kapitolou sama pro sebe jsou porubské cyklostezky – věčné jablko sváru. Ale naši starostové je otestovali tzv. Jízdou starostů a byli s nimi moc spokojeni. Já nejsem. Lékaři nám neustále od jistého věku zakazují rozčilovat se, ale na stezkách to nejde; vedou totiž nejfrekventovanější částí pěší zóny a většinou jsou společné pro cyklisty a chodce. Ti – většinou penzisté s pejsky na dlouhatanánském vodítku – jsou přímo životu nebezpeční. Nejen že skáčou bez rozhlédnutí pod kola, mají psy na volno, ještě cyklistům při upozornění hrubě spílají a vyhazují je na silnici. Stačilo obě části od sebe oddělit nejen čárou, ale zaznamenatelnou překážkou.  Ale i zde asi rozhodl ÚŘAD od stolu.

Stejně jako při umísťování laviček. Je krásné, že v posledních měsících přibývá laviček jako hub po dešti, ale kde? Představuji si svou osmdesátiletou matku, jak sedí na lavičce umístěné u nejrušnější křižovatky a baví se počítáním projíždějících aut a kamionů. Když ji to přestane bavit, přesune se o pár metrů dál, na cyklostezku, usedne, natáhne bolavé nohy a hůlkou sráží projíždějící cyklisty, již nejeví chuť vyhnout se jejím nohám, a za každého úspěšně sraženého si udělá vrub na hůlce. Že je to blbost? Je, ale skutečná a provedená do detailů tak, jak by se zdálo, že to  může vymyslet jen Švejk.

A proč ze všeho viním ÚŘAD? Protože přece každý má nějaké kompetence, někdo musí bdít nad tím, aby se peníze neutrácely zbytečně, abychom neměli pocit, že žijeme v Blbákově. A na to – to si aspoň myslím – by měl být ÚŘAD. Aby řešil to, co je třeba, a nevyžíval se v „buzeraci“ malých občánků v malých věcech, jak se bohužel občas ještě stává.