Co znamená být učitel

Po 39 letech za katedrou mě hned tak něco nevyvede z míry. Dnes mi silně hnula žlučí bývalá ministryně pro lidská práva a lékařka paní Džamila Stehlíková.  

V poslední době jsem neměla potřebu do ničeho vrtat, užívala jsem si pohody, až dnes. Jak může vzdělaná inteligentní žena označit pohlavek nezvedenému žákovi za útok agresora na dítě??? Vládne vůbec natolik češtinou, aby znala váhu slova agresor? Ví, co je označováno za útok?

Když jsem ještě za socialismu učila na učilišti, manžel psycholog mi vždycky říkal, že se nemám trápit, že dobře míněný pohlavek může být účinnější než domlouvání, přesvědčování a hlavně než všechny písemné tresty. Ač jsem s nim souhlasila - protože většina grázlů má z poznámky či důtky jen psinu - nikdy jsem k tomu nesáhla. I své děti jsem bila jen tehdy, když mě vyprovokovaly k "nepříčetnosti" - to pak pár schytali. Ale bít cílevědomě, jako forma trestu? To snad odpovídá nanejvýš trestům středověkým. Ale naprosto dokážu pochopit, že vás někdo tak vytočí, že se přestanete ovládat a jednu mu střelíte. Opakuji jednu! Proto mám pro pana ředitele pochopení, i když pochvalu by za to ode mě nedostal. V každém případě selhání to je, ale ne fatální. 

Mnohem horší ale je, že  učitelé často dětem nadávají, přebírají jejich infantilní slovník. Dnešní děti jsou často sebestředné, drzé, neovladatelné - to tvrdím s čistým svědomím. Rodiče vychovávají většinou tak, že dítě nechají, ať si dělá, co chce, když to přežene, řvou po něm, nebo lítají facky. Právo silnějšího a hlasitějšího je u nás vyznáváno nejčastěji. Když pak dítě přijde do školy, kde je vše, kromě poznámek a písemných trestů zakázáno, myši mají pré. Paní Stehlíková navrhuje alternativní tresty. Ha, ha, ha! To neví, že děti do patnácti let pracovat nesmějí?? Žádné brigády, žádné tresty prací. Ano, před léty jsem takto potrestala jednoho notorického kuřáka na gymnáziu (že Jakube) - dodnes na to s úsměvem vzpomínáme. Oceňuje, že jsem nežalovala rodičům, že neměl důtku, ale musel pomáhat uklízečce s odpoledním úklidem - vysypával koše, zvedal židličky, mazal tabule. Nic, co by šestnáctiletý kluk nemohl dělat. Přesto jsem byla velmi pokárána, že jsem si něco takového dovolila. Mou povinností bylo napsat mu poznámku, a když byl načapán potřetí, měl dostat důtku. 

Poznámky paní Stehlíková považuje za známku bezmocnosti kantora. Za prvé nejsme kantoří, naší povinností není zajišťovat zpěv v kostele, jak tomu bylo za dob národního obrození. A za druhé ano, jsme opravdu bezmocní. Postěžujte si rodičům, že jejich dítě je drzé, pošlou vás stejně drze do háje. 

A jak ona bezmocnost zdánlivě mocných vypadá? Mám za úkol o přestávkách hlídat, aby se žáci chovali slušně, aby neplýtvali energiemi - k tomu patří i zhasínání a vypínání ventilů u topení, které ze sportu přetáčejí na maximum a pak otevřou okno, protože ve třídě je nesnesitelné vedro, a topí se pánubohu do oken. Vstoupím do třídy a zhasnu. Zavřu za sebou dveře a nejblíže stojící žák rozsvítí. Vrátím se a zhasnu a situace se opakuje. Mám dvě možnosti: nechat se vytočit, nebo odejít a zanechat puberťáky s pocitem velkého vítězství. Soutěžní otázka zní: v kterém případě jsem vyhrála?

Příklad č. 2. Odpolední vyučování, ve třídě se píše písemka, ticho jak v hrobě. Jiná třída má pauzu a řve na chodbě jak paviáni. Vylezu ven a velice slušně je poprosím, aby nehlučeli, že ve třídě se píše písemka. Když ze třídy musím vyjít po třetí, nezbývá než zařvat, aby mě vůbec vnímali, popř. vybrat žákovské knížky a napsat nějakou stupidní poznámku -  těm starším do elektronické třídní knihy. Divil by se někdo, kdyby mi ruply nervy a já tomu nejuřvanějšímu, který mi drze zařve do obličeje: Já neřvu, jednu ubalila? Neudělám to, mám strach, že by mi to vrátil. Protože poznámky považuji za slaboduché - jak sestylizovat poznámku, aby měla výpovědní hodnotu a nepůsobila idiotsky? - většinou to vzdám s pocitem marnosti. Tím se ale dopouštím chyby, neboť poznámky jsou hlavním výchovným nástrojem!!!

Často stačí pár jedinců - prudičů  a třída je "na zabití" - nedá se s nimi domluvit. A že puberťáci na nervy hrát umějí, víme všichni, kdo jsme či byli jsme rodiči. Ovšem vyhlášky ministerstva školství a podobní aktivisté jako paní Stehlíková dělají z učitelů bezmocné loutky. Nejhůř jste na tom ve vztahu k žákům, které "neučíte", tedy nemáte šanci jim to nějak oplatit - toho se dnešní děti bojí. I když slušný učitel neznámkuje ve svém předmětu drzost a nevhodné chování o přestávce. Přesto vůči "svým" učitelům děti jakás takés zábrany mají. Ale stalo se mi také - když jsem rok učila na soukromé škole, že jsem přišla suplovat, požádala třídu, aby si otevřeli učebnice, a pánové si hodili nohy na stůl a sdělili, že si můžu trhnout nohou, jim se nechce. 

I já se tvrdě stavím za učitele. Pokárání si zaslouží, ale propírání sdělovacími prostředky, sesazení z funkce a jánevímcoještě určitě ne. Učím ráda, baví mě to, mám ráda děti, udělám pro hodně, ale občas je to jako v manželství - nejradši bych požádala o "rozvod". Za pár hodin mě to přejde a těším se mezi ně a přemýšlím, jak bych jim tu školní nudu - i sobě zpestřila. A tak je to v každé profesi, jen my, učitelé, jsme víc vidět. A to by si měli zarytí kritikové uvědomit.