Bydlení v paneláku

Když jsme dostudovali, byla pro nás vrcholná touha mít vlastní bydlení. Na družstevní byt nám přispěli rodiče – byli jsme totiž chudí vysokoškoláci a  začal kolotoč. Škoda, že nemáte dítě, mohli byste si zažádat o třípokojový. Ale my bydlíme na ubytovně, kde jsme museli podepsat, že nebudeme mít dítě. A tak to šlo pořád dokola. Kdybyste pracovali na šachtě, kdybyste byli dělníci....

Nakonec nám byl po delších tahanicích a la pes jitrničku sežral opravdu přidělen družstevní byt 1+2 na sídlišti. Stěhovala jsem se ve čtvrtém měsíci, ale to stejně podmínky nenaplňovalo.

Když naší dceři byl asi rok a půl, začala žít nočním životem. Doslova a do písmene. Což o to, ona to v jeslích dospala, ale my rodiče jsme po pár týdnech doslova zprůsvitněli a navíc – čekala jsem druhé. A začalo to nanovo. Po nějaké době se nám podařilo sehnat někoho, kdo by chtěl naše 1+2  vyměnit za 1+3. Až po čase jsme pochopili, že to nepotřeboval, jen naše peníze, ale my jsme měli konečně pro dceru pokojíček. Miniaturní, ale byl. Děti rostly, byt ne, časy se změnily, lidi moc ne.

Stále ještě žijeme v paneláku, ve svém miniaturním 3+1, znovu jsme si ho v privatizaci zaplatili, a protože teď už nejsme ti hloupí, co studovali a nemají ani na auto, chováme se rozumně a  „vrážíme peníze“ do bytu. Vyzdění jádra, nová elektroinstalace, kuchyň, podlahy, okna... Nejsme ani kutilové, ani vášniví zahrádkáři, tak jsme si mysleli, že nám bude v činžáku dobře. Co ale naplat, pořád je to panelák a lidi, kteří tu s námi žijí, se k němu chovají jako za socialismu. Tu urvaná klika, tu počůraný výtah, tamhle vysypaný koš a nehodící se věci odložené ve sklepě hned před výtahem. Vypadá to, že panelák začíná být bydlením pro socky (jak říkají puberťáci). Nebo se ti lidé tak jenom tváří? Třeba mají doma podlahy z teakového dřeva a mramorová umyvadla, proto nemají peníze na opravu výtahu, výměnu oken a neustále opakují: nám to stačí, my na to nemáme, já už to dožiju... Proto ničí, co není pod zámkem. Pro některé lidi je problémem i zamknout za sebou dveře a místo placení bytu jdou raději s celou rodinou do nejbližší hospody. Za socialismu se přece o takové blbiny (ne)staral stát, tak nám dejte pokoj. Dokud se budou lidi chovat takhle, nemá žádná revitalizace sídlišť cenu, protože tito obyvatelé – jinak žádní kriminálníci či asociálové – z nich brzy udělají to samé, co byly.